Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2019

ročník 28
16.–29. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Podoby: Pan Sklenář

    Nikdo, nikdy, nikde
    nikam se nedostal
    snad já takový vůl
    přeci jen nejsem…

    Volný přepis Egona Bondyho

    Redaktor Vladimír Hulec mě požádal, ať si ty sloupky naležato, který jsem zdědil po Magorovi, nějak uvedu. Stalo se. Na túře v Americe jsem s chutí píseň Nikdo, jak ji vedeme, uváděl jako Zvláštní vzkaz z Prahy od Egona Bondyho: Tolik krásných záporů za sebou! Většinou se Amíci smáli.

    Vratislav Brabenec

    Pan Sklenář

    Někdy v roce 1949, to mi bylo šest let, jsem dostal za úkol odnést nehrající Telefunken (rádio) k panu Sklenářovi.

    Šel jsem k večeru mezi strašlivými domky Počernicemi a Svépravicemi. Občas jsem se zastavil u oblíbené zahrádky, kde měli třeba cementovou zmenšeninu hradu. Toho jsem si vážil. Proto se zřejmě většinu života živím zahradní architekturou.

    Mezi domky byla tehdy ještě pole. Lidé věřili, že budou nadále hospodařit. Dokonce někteří měli za domkem kůlnu s koníkem po osvoboditelích a fasuňk, kterým rozváželi uhlí a sváželi odpadky. Do popelnic bylo daleko.

    Při psaní těchto řádků jsem si vzpomněl na povídku od Johna Cage, kterou zřejmě pro náš kalendář přeložil buď Sidon, Stankovič, nebo Zadrobílek.

    Nebyla to asi čistá povídka. Šlo o to, jak autor šel na houby s partičkou a nic nenašli. Popis cesty. Tak bych chtěl jednou psát, říkal jsem si v tom asi tak 78. roce.

    Cestou s tím rádiem v roce 49 mně došlo, že je to všechno blbost. Jen jsem to ještě nedovedl správně pojmenovat. Bondymu to taky trvalo léta.

    Pan Sklenář měl z garáže udělanou dílnu. Byl to laskavý, středně starý muž. Rádio opravil (vyměnil lampu) a já šel zpátky. Svítily hvězdy. Doma jsem se ptal, jak je to s tím vesmírem. Odpověď jsem dodneška nedostal.

    Teprve po letech jsem se dozvěděl, proč lidé tráví čas v garážích místo doma v teple obýváku, nebo přímo v kuchyni? Chodí se domů jen stravovat a vyspat, protože by to s tou, kterou si kdysi z lásky vybrali, nevydrželi…

    Tak a zaseknul jsem se. Evě Turnové jsem vyslepičil, že budu psát sloupky. Řekla jen: Uvidíš, jak je to těžký, když už tě nic nenapadá. Až to bolí, jak je člověk mělkej!

    Mě ale dneska těší, že jsem se možná trochu přiblížil Cageově cestě.

    Včera v kavárně jsem se zamyslel. To se konečně může stát i člověku daleko spořádanějšímu.

    Pětašedesát let od cesty k panu Sklenářovi to je! A zase jen ta říkanka od Bondyho. Nic víc.

    Rozradostněl jsem se, když mi došlo, že to nebude zas tak dlouho trvat a… poletím děsným vesmírem napříč a potkávat se budu v nekonečnu, opět jen sám sobě kurvou, sám sobě zrcadlem pokurveným… atd., jak jsem už napsal i zakrákal s Plastikama.

    To jsem to hezky napsal! Je v tom tolik naděje. Pro trpělivý, pokorný a bohabojný.

    Takže, až budete v ouzkejch, přeříkejte si Bondyho mantru a bude vám líp.

    S úctou váš


    Komentáře k článku: Podoby: Pan Sklenář

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,