Divadelní noviny Aktuální vydání 16/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

16/2019

ročník 28
1. 10.–14. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Podoby – Jarda Prel

    Vesnických bláznů ubylo. Jsou v ústavech. Ve městě je to jinak. Blázen je tam dneska každý druhý, ale skrývá se nenápadně v nějakým úřadě, nebo něco zkoumá a počítá, případně se o něm říká, že je básník…

    Vratislav Brabenec

    Jardovi P. nechali po roce 48 malý políčko a chatrč, kde bydlel se starým otcem. Měl i krávu. Políčko bylo tak 20 na 20 a Jarda na něm střídal plodiny. Někdy to byl brambor, většinou obilovina.

    Když zrálo obilí, postával Jarda u políčka a hlídal, aby brabci nesklízeli dřív. Měl obří prak a střílel jak král David. Brabce, dřív než přistál, rozmetl na padrť šutrem. To jsem několikrát viděl. Obdivovali jsme jeho kumšt.

    V padesátých letech vybudovali občani koupaliště ve Svépravicích. Pást krávu nebylo u nás snadný. Jarda objevil, že kolem koupaliště je spousta nespasený trávy, a tak tam občas zašel. Kráva spokojená, lidi neklidný. Občas se kráva vysrala na deku hned vedle naháče. Toho si Jarda nevšímal.

    Můj vzdálený příbuzný tehdy dělal místního policajta. Lidi z okolí Jardy mu nahlásili, že se dlouho neobjevil starej Prel. Policajt, kdysi řezník, pak bachař v Ruzyni, se tam vydal. Z Ruzyně odešel, protože se nervově zhroutil, když viděl, co se tam děje. I pro řezníka to byl nářez.

    Šel hledat starýho Prela. Starej byl zavřenej ve skříni a Jarda ho krmil trávou. I vodu mu dával i občas vykydal.

    To byl Jardův konec. Mám to z první ruky od toho zhroucenýho poldy, řezníka, kterej nevydržel jateční metody na Ruzyni. Úplně jsem zapomněl dodat, čemu se podobal vesnickej blázen. Byl něco mezi tulákem s bydlištěm určitým, poustevníkem a prorokem. Hlasem nevyslyšeným.

    Jednou jsem letěl z našeho ostrova do Prahy. Po odbavení do malinkýho letadýlka ke mně přišel eskymák, tedy Inuit, a ptal se, jestli nemám cigáro. Z kapsy mu koukal celej balíček. Nabídl jsem, pokouřili jsme a pak se ptal, kam letím. Do Evropy, řekl jsem po pravdě. A čím se tam živíte, ptal se. No, každej něco dělá. Třeba je architekt, nebo učitel… To ho vůbec nezajímalo. Chtěl vědět, co lovíme. Pokusil jsem se mu vysvětlit, že moc nelovíme, a to vůbec nechápal. Chtěl vědět, čím se živíme. Byl z osady, která je dokonce na mapě, protože tam v tý oblasti už nic není, jen ta osada.

    Druhý den jsem hrál na dvacátým výročí Charty 77 ve Španělským sále na Hradě. Pokoušel jsem se někomu prodat příběh s eskymákem. Marně. Chytil se jenom Vlasta Třešňák a vysvětlil mi, že to cigáro byl jen pokus o sblížení…

    Drze jsem se asi zeptal eskymáka, co dělal ve Vancouveru. Krátce jen odpověděl, že sestra tam pracuje na ulici…

    A proč letí z ostrova, jsem se taky nezeptal…


    Komentáře k článku: Podoby – Jarda Prel

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,