Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2019

ročník 28
12. 11.–25. 11. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Podoby – Jak to kdo vidí

    Myslím, že Siouxové říkají supům orel míru. To se mi zdá dobrý. Uklízejí mršiny a čurají a kadí si na nohy, který předtím zabořili do tý mrtvoly. Je to zvláštní způsob očisty. Fotil jsem je, když rozebírali srnku, která uvízla v kořenech vyvrácenýho stromu. Byli přátelští a nechali mě přijít hodně blízko. Šlo o supy krocaní.

    Vratislav Brabenec

    O kojotech jiní domorodci říkají, že jejich vytí jsou vlastně milostný písně. Pro křesťansky pominutý je to zvěst smrti a hrůza sama.

    Že by se tolik báli kvílení z lásky?

    Had je symbolem svedení k hříchu. Mám rád hady a stává se mi, že s nimi rozmlouvám. Kdysi staří Slovani měli doma, tedy v tý polopodzemní chatrči, hada hospodáříčka. Byla to užovka Aeskulapova, dlouhá až dva metry. Všechny krysy a myši a jinou havěť spolehlivě, a bez pastiček a jedů, sežrala. Pak ji věrozvěsti zakázali.

    Ani kočka nedopadala ve středověku dobře. Často je upalovali jako čarodějnice, nebo krásný holky, který nebyly po chuti tlustýmu pánbíčkáři. To je tedy náboženství!

    Jelení troubení je trombon na­drže­nosti, hrozivýho chtění a nutnosti. Naštěstí to mají jen jednou ročně. Co bych za to dal!

    Podle starýho zámeckýho receptu jsem pelargonie, fuchsie na kmínku a hlízy uložil do krechtu. Prostě: do hromady listí, trochu přikrytý igelitem, aby tam moc nepršelo, jsem ty kytky schoval.

    Už v březnu jsem to otevřel a kytky přežily. Některý hlízy byly trochu vokousaný. Všude se hemžily malý krysičky. Zavolal jsem čubu-haskyni a ta je schrupala. Šel jsem pryč. Pak se na mě usmívala, jakože to s tím krechtem byl dobrej nápad.

    Proti bratru Jaromírovi jsem asi vrah. Někdy po válce objevil hnízdo myší bez matky. Dal si je pod čepici a přišel s tím domů. Nadšeně to rodičům ukázal. Nevím, jak to dopadlo, ale u nás se i pavouk vynášel na dvůr. Nezabíjel! Co to bylo za buddhismus v tý vlažný katolický rodině?

    S Líbou, vesnickou holkou, jsem vyjel do Orlickejch na chalupu. Kuchyň, tedy jediná místnost, byla plná myší. Libuška myši rozdupávala a jednu přiskřípla dvířkama od kredence.

    Z plánovaných radovánek nebylo nic.

    Myslel jsem asi na ty myši…

    Čekal jsem na O. v divadle Alfred ve dvoře. Měli hrát nějakýho méně známýho Cage. Změnili program. Pantomimě většinou nerozumím. O. volala, že nepřijde, že se ztratil had. Vzal jsem tágo a jel do D. O. plakala. Byl to had jejího milence.

    Obcházeli jsme sousedy a ptali se, jestli neviděli dvoumetrovýho hada. Koukali na nás divně.

    Ráno jsem ho našel za radiátorem ústředního topení.

    A tak by se dalo pokračovat…


    Komentáře k článku: Podoby – Jak to kdo vidí

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,