Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Podoby – Cestování

    Často se vydáme na cestu v nevhodnou dobu. Mně se to už několikrát přihodilo. Tak např. když jsem jel poprvé do Polska.

    FOTO VIKTOR KRONBAUER

    FOTO VIKTOR KRONBAUER

    Myslím, že jsem zrovna byl v Katovicích a čekal na rychlík do Krakova. Nádraží bylo narvaný víc než kavárna Sladkovský ve Vršovicích v sobotu večer. Tak jestli to tady vypadá takhle všude – měl jsem raději dát zpátečku. Na Slovensku to bylo příjemnější.

    Do rychlíku nastupovali lidi všeho věku i okýnkama. V kupé, kam jsem se nacpal, nás bylo tak dvacet. Z hovorů spolucestujících sardinek jsem pochopil, že všichni jedou oslavit tisíc let křesťanství do Krakova. Proč jsem si to, kurva, neověřil před cestou, když studuju bohosloví?

    Nějak jsme dojeli.

    Měl jsem adresu na starší paní, kde před časem bydlel přítel Mirek Máša. Týden jsem byl v bytě schovanej před tou vřavou a předstíral, že se učím polsky. Po týdnu mně bytná řekla, že M. Máša po několika dnech mluvil polsky daleko líp. Ani jsem se nepokusil té hodné paní vysvětlit, že Máša se to učil už na Karlovce…

    Pak přijel spolužák Š. a vyrazili jsme stopem k moři. Cestovali jsme jen na občanku na tzv. malý pohraniční styk.

    V Gdaňsku si Š. vymyslel, že se jde projít. Cestou zpátky zabloudil do loděnic, kde ho zatkli a on jim nějakou řečí vysvětloval, že stanuju tamhle – ukázal za záliv – a že on to nebude zbytečně obcházet. Nakonec musel.

    Přišel za dva dny, jídlo došlo, a tak jsme vyrazili na nákup. V obchodech měli cosi jako sekanou vyrobenou jakoby z krevní tučnice. Tedy: samý kroupy a trocha upečený prasečí krve. Po salámu ani stopa. Jo, chleba měli taky. Že by všechno sežrali na počest toho tisíciletýho výročí křesťanství v Polsku?

    Po pobřeží jsme se nějak doplácali až do obce Ploty. Zašli jsme do hospody na polívku. Š. umíněně trval na tom, že si musí dát zupu jagodovou. Marně jsem ho přemlouval, že je to studená polívka, tedy ve vodě rozčvachtaný jahody.

    Pak jsme si dali hodně polskejch piv. Ráno Š. zjistil, že ztratil občanku. Vydal se to ohlásit na policii. Dlouho zvonil. Nic. Pak vylezl úplně zlitej polda v podvlíkačkách a ptal se, co pán chce. Š. zalovil v paměti po ruštině a zablekotal: Já zabil graždanskyj průkaz. Polda tomu rozuměl tak, že přišel oznámit vraždu občana. Polda hned volal pro posily. Dokonce si vzal uniformu a pak ho dlouho vyslýchali. Pochopili, že šlo jen o ztrátu červený knížky – našeho jedinýho platnýho dokladu.

    Večer jsme zase zašli na pivo. Š. už si nedal jahodovou polívku. Směrem k moři stálo cosi jako seník. Vlezli jsme si tam a pod námi cosi poštěkávalo. Dost deliriální! Ráno někdo hrabal do sena, a když selka narazila na naše nohy, srdečně se rozchechtala. To deliriální poštěkávání bylo od stříbrných lišek krmených rybami.

    Smrděli jsme tak, že nebylo možný vejít do krámu nebo jet v uzavřeným autě. Stopovali jsme jenom náklaďáky a na korbách dojeli do Štětína.

    V Jelení Hoře se mi Š. ztratil. Šel jsem pěšky až do Trutnova.


    Komentáře k článku: Podoby – Cestování

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,