Podoby: Čaje
Nebojte se, ale k divadlu se dostanu. Oklikou, jak je mým zvykem.
Nevím, proč se tomu říkalo čaje. Nikdy, a to jsem na čajích léta účinkoval, jsem tam nikoho čaj pít neviděl. Pivo jo, víno někdy, pak už jen kafe na jeden způsob a jeden druh limonády. Dožadovat se čaje by byl zbytečnej hazard.
Možná, že to mělo připomenout anglické zvyky z dob prvorepublikových, kdy byla Anglie v oblibě, jako „čaj o páté“…
Poprvé jsem na čajích hrál v roce 1958 v sále u Čelikovských. Naverbovala mě místní svazácká kapela Akord. Hned napoprvé jsem se v těch patnácti mírně zbláznil do školního tenora. Myslím saxofon. Stal jsem se docela oblíbeným performerem. Při mých nekonečných sólech se často strhla rvačka, většinou kvůli holce. V H. Počernicích jsme tehdy měli bývalé pétépáky předělané na palposťáky tvrdě hlídající palposty před západními slídily. Za hromadou hlíny-valem bylo několik nepojízdných vejtřasek Praga V3S. Bílý vrch směrem na Čertousy byl výjimka. Šlo skutečně o náznak vrchu. Dobře to znal Landovský, protože tam sloužil.
Později se blízko palpostu Bílý vrch postavilo zimoviště čs. cirkusů. Na čajích byly tři kategorie lidí: místní a z okolí, vojáci z palpostů, cirkusáci a ženský − tak tedy čtyři kateg.
Důležitou složku představovali pořadatelé. Většinou churaví, starý a zlí komunisti, kteří dohlíželi na kulturní úroveň zábavy. Vyváděli ze sálu lidi bez kravaty nebo bez saka nebo, nedej bože, v plátěných kalhotách bez puků! Taky nebylo povoleno vykopávat při tanci do stran. Hned, jak to mrzák zasloužilý s rudou páskou zahlédl, zasáhl neúprosně. Když se strhla rvačka, přidávali jsme s Akordem na tempu. Lidi se mlátili o to víc. Při ploužáku by to byla jen obyč. strkačka. Rvačky jezdil uklidňovat prostomyslný policajt Remiáš. Když se objevil, znepřátelený tábory se spojily proti němu a zmydlily ho. I na kriply pořadatelský zbylo…
Jednou se Remiáš vrátil bez čepice a se slzama v očích zaštkal něco o ukradeným mopedu. Zahrada, kam služebního mopeda hodili, patřila místní komunistický kryse. Dodnes vím, kdo to udělal, ale většina pamětníků už je na vymření. Možná i ta krysa tu už není… Měl pak popotahovačky.
Po letech se v tom sále podařilo odehrát Havlovu Žebráckou operu. Havel mi v roce ’77 ukazoval fotky z představení i z obecenstva. Domnělí estébáci byli ale jen místní grázlové z dob čajů… Hotel Čelikovský, jak se to kdysi jmenovalo, už prej zbourali…
Tak to chodí.
Váš V. B. (Vratislav Brabenec)
Komentáře k článku: Podoby: Čaje
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
