Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 28
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Podoby: Erik-Mohawk Indian

    Každé ráno říkal to samé, většinou jen o pivu. Vypil jich hodně, ale nebylo jich dost. To by se dalo přenést i do jiného životního směřování podobně jako věta Neprašovy babičky o tom, že malý rum je velký rum chudých.

    Vratislav Brabenec

    Erik byl můj šéf, když jsem jednu zimu v Torontu brousil mramor. Zrovna jsme brousili úplně zmršený podlahy z bílýho mramoru. Majitel nám jen stačil říct, že to prováděl český stavitel Bures. Když se ptal, odkud jsme původem, řekl jsem, že jsem Holanďan dodal: Proti Holanďanům nic nemám… Pak se Erika ptal, kolik to přebroušení bude asi stát. Erik to odhadl na 12 táců. Stálo to daleko víc.

    Erik si chtěl povídat, a né šéfovat. Ptal se mě, jestli to nechci vzít za něj, že ví, že bílou tvář vedoucí pozice baví. Slíbil, že mi bude vyprávět, co všechno zažil, když plul s kanadskou flotilou po světových mořích a navštěvoval pravidelně všelijaké bordely. Stydliví kanadští spoludělníci předstírali, že neposlouchají a věnují se jen broušení. Erik měl i herecké podání příběhů, a tak často ulehl na bílou mramorovou podla­hu a předváděl na imaginární ženský, co prováděli za psí kusy. Doma jsem to zčerstva převyprávěl ženě Marii, která se to pokoušela zapisovat. Byly to skvosty. Vrcholné vyprávění bylo ze Singapuru. Bordel-mamá už Erika znala, a tak mu jen řekla, že letos má pro něj zvláštní překvápko. Erik si lehl na záda a chrčel o tom, jak tu na něj v síti spustili kočku, teda ženskou. Přesně. Strefili se! Doma jsem to přehrál…

    Když Mohawkové vyhlásili v roce 1989 válku Kanadě kvůli nějakýmu hřbitovu, kde si bílej vymyslel golfový hřiště, bydlel jsem už v Britské Kolumbii. Sledoval jsem boj, teda válku, v Quebecu. Indiáni vydali prohlášení, že jejich národ nikdy žádnou válku neprohrál, a tak ani tuhle. Kanada byla dost nešťastná. Co s tím v době glasností a perestrojek, kurva, dělat. Indiánů bylo asi patnáct tisíc, bojeschopných tak pět. Nastoupily i ženy a děti. Nejdřív je přišli zklidnit policajti. Nedopadlo to dobře, jeden z nich byl zastřelenej. Později se vysvětlilo, že po sobě stříleli poldové…

    Mezi dělníky jsem měl jednoho kusa s krásným havraním hárem. Zrovna měl za úkol vyplejt záhon vřesů. Chodil jsem ho kontrolovat a všiml si, že furt něco sbírá a žere. Ptal jsem se, ať mi to ukáže. Byly to houbičky. My to žereme už tisíce let… My taky.

    Pak se mě ptal, co soudím, tedy na který straně toho trapnýho konfliktu, Kanada versus Mohawk Indians, jsem. Řekl jsem stručně: Na tý indiánský. A on: Já taky, jsem Crew Indian ze severu. A zeptal se, jestli bych mu nepůjčil auto. Jasně, tamhle stojí. Ostatní dělníci mi bokem šeptli, že je indián a že třeba už to auto neuvidím. A že možná nemá ani papíry. Nevadí, říkám, to auto stálo jen 800 a už stejně asi končí. Indián auto vrátil.

    Pak jsme podlahy dodělali a šéf – bílej mi řekl, že už vočíhli, jak to dělám, tak mě propouští, protože jsem moc drahej a to stejný udělá Kanaďan za půlku. S úsměvem jsem se rozloučil. Za pár měsíců jsem se jel po letech podívat do vlasti. Na stolech v klubech ležely haldy dobrý moravský trávy i ty už zmíněné houbičky. To by se v Kanadě nemohlo stát!


    Komentáře k článku: Podoby: Erik-Mohawk Indian

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,