Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Protézy i čelisti doktora Burkeho

    Divadelní bratrství Davida Drábka a doktora Burkeho přináší nemalá očekávání, člověk hned pomyslí na krásné setkání deštníku se šicím strojem na operačním stole. Nebude však náhodné. Smočkova legendární komedie z roku 1965 Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho je groteska s výraznými spodními proudy smutku, absurdnostmi, jazykovými hříčkami a pseudointelektualismem. Drábek je dramatik a režisér, kterému to vše konvenuje, zároveň ale jeho divadelní ego kyne jako těsto na buchty a nelze čekat, že se nedopustí aspoň malého „zkrášlení“.

    Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho

    Jiří Zapletal (Burke) zabíjí hadicí Miroslava Zavičára (Tichého) FOTO PATRIK BORECKÝ

    A opravdu, i tentokrát si režisér s komedií pohrál. Možná však až nezvykle ukázněně. Doplnil několik jazykových, povětšinou asociativních průpovídek (blbec – poklopec – vdovec), tematizoval divadlo (především to Klicperovo) a domyslel např. scénu s pošťákem (zvoní vlezlý Ondra z Pošty pro tebe). O to více se vyřádil v režii. Rozličné hudební hity (Shelingerův Sim-sala-bim či znělka seriálu Ordinace v růžové zahradě – Můj svět je tvůj), odkazy na knihy, filmové horory, seriály, zábavné pořady, gagy, komediální, téměř dryáčnické výstupy a loutkové divadlo tak vytváří potrhlé kabaretní pásmo s akcentem na motiv dětství a hry.

    Neokrádá však Burkeho (opět fascinující Jiří Zapletal), vizuálně podobného Einsteinovi, o podivuhodnou distingovanost a ušlechtilost, nostalgii, bizarní vlastenectví. Jen přitvrzuje. Nechává herce pronášet či předvádět nesmysly, které na druhý pohled tak úplně nesmyslné nejsou. Možná diváci zachytí a porozumí jen zlomku, ale v tomto případě to vadí méně než kdykoli jindy. Smočkovi za oknem cvrlikají vrabci, Drábek volí havrany a Burkemu vkládá do úst: použili vaše oko jako ptačí zob ti pohůnci Rumburaka. Tichý, ač jste jen oblastní herec, uděluji vám cenu A. Hitchcocka za celoživotní mistrovství v oboru epizodní role.

    Jiné filmové odkazy zpřítomňuje vizuálně (pěkně barevnou a kašírovanou obludou, která se mihne na jevišti) – cituje tak Spielbergovy Čelisti či Jurský park. Burkeho rozpravu o neřestných manželích zasazuje do loutkového divadla, v němž se malá marioneta Hastrmana-tatrmana chystá rozpustit svou milou, které se již nabažil, v zinkové vaně. Symboly „české státnosti“ – tedy buchty – nejen přibývají, ale občas jsou za všeobecného veselí instalovány mezi diváky, když některá z postav položí plný tác na neexistující komodu na kraji jeviště. V samém závěru praská strop a poslední nášup čtverhranného sladkého pečiva šťastně obědvající rodinku zavalí.

    Královehradecký Burke si nevystačí pouze s vraždou a komplikovaným ukládáním bezvládných těl do skříně. Tichého (dojemně uťáplý Miroslav Zavičár) omotává jakousi hadicí od vysavače, která mu trčí z kalhot (má přeci urologické potíže). Zabitou bytnou chytá na rybářský prut řka: …rybářství nás masové vrahy učí trpělivosti. Je to dlouhé, že? Užijte si vstupné, můžete zatím přemýšlet o filosofickém pozadí této hry. Nebo o svém pozadí. Lov začíná. Je to Burkeho životní boj – nejen stáří vůči „produktivní“ generaci, ale především lidumila, jenž se změní v misantropa, proti všem…

    Drábek také zesiluje vše (a všechny) obklopující infantilnost, která především u Svatavy (Pavla Tomicová) hraničí s demencí. Ale právě retardovanost umí herečka vystihnout znamenitě. Její matku – „věchýtek“ Outěchovou – hraje statný Lubor Novotný, který je ještě zvětšen obřími prsy. Tyto dvě „ženy“, spíše tedy megery, se chopí od prvního výstupu hrubozrné stylizace a do konce z ní už pak neuniknou. Ani v jednom případě samozřejmě nelze hovořit o protiúkolu. Jejich výstupy jsou ovšem tak zdařilé, že nelze o správnosti tohoto obsazení i přístupu pochybovat. Podobně obludný je i snoubenec Vašek Václav z Chodska, nyní v elastickém trikotu napěchovaný a velociped vedoucí Ondřej Malý. To Burke s Tichým zahrají i na jemnější struny – oba mohou být tu a tam milí, smutní, dětinští… A jde jim to znamenitě. Burke zde nevzpomíná pouze na Dumase a Čelakovského, ale s jediným přítelem Tichým si s indiánskými čelenkami na hlavách hrají na Veverčáka a Kopčema (a když už Drábek odkazuje na Štorchovy Lovce mamutů, logicky se alespoň zmínkou přesunou k Osadě Havranů…). Symbiózu završuje scéna Jana Štěpánka – sladký pokoj pro panenky – a pastelově laděné, tesilové, plastové, háčkované či jinak „hororové“ kostýmy Simony Rybákové.

    Drábek se vyznal, že ho snad právě tato Smočkova komedie přivedla k divadlu, a on se jí poctivě odvděčil. Text nepřebíjí, přesto se ho zmocňuje se svou typickou, pravděpodobně bezbřehou fantazií. Vytváří Burkeho dnešních dní – se vším, co mu divadlo i život přináší.

    Klicperovo divadlo – Ladislav Smoček: Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho. Úprava a režie David Drábek, dramaturgie Markéta Bidlasová, kostýmy Simona Rybáková, scéna Jan Štěpánek, hudba Darek Král. Premiéra 27. dubna 2013.


    Komentáře k článku: Protézy i čelisti doktora Burkeho

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,