Divadelní noviny Aktuální vydání 21/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

21/2024

ročník 33
10. 12. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Pod sprškou nové krve

    Podzim kromě sběračů lysohlávek a vlezlých mlh každoročně zvěstuje i bujaré ožívání muzikálových scén, které finišují s pečlivě připravovanými premiérami svých chystaných repertoárových perel, tak aby se (před)vánoční kasy šťastně tetelily pod závějemi diváckého zlata. S novými projekty tak do sezonního kvasu přispěchali i dva největší žánroví predátoři v zemi.

    V jejich případě je nutno zbystřit, neboť povrchní lákadla a hraní na jistotu tentokrát ustupují snaze doručit divákům skutečně exkluzivní, nikterak obnošené zboží. A tak se podívejme, zda se podává lahodné svatomartinské, anebo předražený podřadný zkvašený mošt.

    První triumf vytasilo Městské divadlo Brno. Českou premiérou jednoho z aktuálních globálních hitů současnosti, muzikálu Drahý Evane Hansene, navazuje na svou komornější dramaturgickou linii reprezentovanou v poslední době vynikající inscenací Petra Gazdíka Ne/normální (2022). Mezi oběma počiny lze spatřovat řadu styčných bodů ve formální a především tematické rovině. Opět se ke slovu hlásí křehké osobní drama, zdrojem traumat i primárními hybateli děje ovšem už nejsou rodičovské postavy, ale životně ohrožení teenageři. Duševní dítko libretisty Stevena Levensona, hudebníka Benje Paseka a textaře Justina Paula se svým zaměřením na lidskou existenci uvízlou v osidlech sociálních sítí zdánlivě kloní ke generaci Z, avšak ve skutečnosti jde o pokrevního následníka v anglosaských zemích milovaných „coming of age“ filmových klasik Johna Hughese, v našich končinách známého především snímkem Snídaňový klub (The Breakfast Club, 1985). Proto například postava Connora Murphyho (Daniel Rymeš) vnější podobou i průvodními projevy volně parafrázuje krále snídaňových poškoláků Johna Bendera (Judd Nelson). Ostatně další Hughesův epigon, autor knižní předlohy a zároveň i režisér žánrově i stylisticky spřízněného snímku Charlieho malá tajemství (The Perks of Being a Wallflower, 2012) Stephen Chbosky, se později stal i režisérem (nepříliš vlídně přijaté) filmové verze právě Evana Hansena.

    Režisér Stanislav Moša bohužel příliš nerespektuje specifika tohoto pozoruhodného díla, nesnaží se rozkrýt jeho ústřední motivy a zbytečně se uchyluje ke stereotypním řešením. Namísto pozorné práce s komplexními charaktery opakovaně preferuje sladkobolný sentiment a křečovitě působící komediální nadsázku. Jeho nezlomnou důvěru v osvědčené triky tak nejvíc odnášejí představitelé dospělých rolí, které nedokáže či možná ani nechce vymanit z jejich tradičních šarží. Zatímco manželé Murphyovi v podání Lucie Bergerové a Lukáše Janoty šedivě znázorňují různé fáze i formy truchlení, zběsilá Alena Antalová transformuje matku titulního hrdiny Heidi z byť unavené, přesto životním strastem statečně čelící ženy v hysterickou kandidátku na okamžitý zásah sociálních služeb.

    Do území nadprůměrných kvalit tak brněnskou náctiletou odyseu táhne výtečně disponovaná „omladina“, jež se svých úkolů chápe s vehementní koncentrací i náležitým entuziasmem pro svěřené úkoly. Jan Brožek coby Evan (alternace Marco Salvadori) výtečně modeluje všechna zákoutí emocionální nestability i postupně sílící víry v lepší časy. Z decentní věkové disproporce ho usvědčují pouze zbytečně detailní videoprojekce. Daniel Rymeš bez zaváhání ustál ošemetný přechod mezi živou postavou a jejím obrazem v Evanově hlavě a Libor Matouš (Jared) statečně odolává škatulce béčkového školního manipulátora. Ani Dagmar Křížová (Zoe) s Eliškou Hladilovou (Alana) se rozhodně nespokojily s unylým naplněním obvyklých atributů předních školních půvabnic, respektive všehoschopných šprtek, a přidaly svým postavám okouzlující charisma a zdravý nadhled.

    Vynikající zpěv všech zúčastněných i precizní hudební nastudování Daniela Kyzlinka je již tradiční značkou MdB. Tento něžný i posmutnělý, přesto nadějeplný muzikál má sílu přemostit generační sváry a zažehnout rodinnou pohodu. A to není vůbec málo!

    Explozivní přitažlivost

    Pražské Hudební divadlo Karlín mělo jen zdánlivě jednodušší startovní pozici. Filmový předobraz muzikálového Beetlejuice (USA, 1988), jenž se letos dočkal pokračování po šestatřiceti letech, sice byl jedním z prvních výraznějších výtrysků jedinečné imaginace proslulého režiséra Tima Burtona a postupně se zejména ve Spojených státech stal oblíbeným rodinným evergreenem, v našem kulturním kontextu se však jedná o de facto neznámý počin. Na makabrózní černé komedie se ovšem české publikum rádo nechá nalákat, o čemž svědčí i setrvalá obliba Addamsovy rodiny, jež je napájena z podobných inspiračních zdrojů jako zběsilé eskapády titulního bio-exorcisty.

    V suverénním hájemství ředitele HDK Egona Kulhánka nic nebylo ponecháno náhodě a ke spolupráci na masivní propagační kampani byl jako odborník na slovo vzatý přizván Leoš Mareš. Na opulentně výpravné produkci, které sebevědomě šéfuje v Čechách již zdomácnělý režisér Gabriel Barre, je to znát. Hororově-komická show disponuje explozivní přitažlivostí pro všechny fanoušky jevištních kouzel, spousta prostoru však zbývá i pro romantiku a něhu. Pod excesivními šprýmy a groteskním strašením se totiž skrývá nadčasový příběh dvou osamělých bytostí, jež spojuje absence mateřské lásky.

    Hlavními esy produkce jsou nealternovaní představitelé hlavních rolí Jan Sklenář (Beetlejuice) a Ines Ben Ahmed (Lydia). Oba vizuálně připomínají své filmové předchůdce Michaela Keatona a Winonu Ryder, jinak ale kráčejí vlastním, fascinujícím a zcela současným směrem. Mezigenerační spojení fešáckého šarmantního gotic punkera v nejlepším věku a mladičké emo divy je excelentní a inscenaci pozvedává do nadoblačných výšin. Šikovným bruslením na hraně ezo parodie se jim vyrovná zejména Dasha coby šmrncovní new age kněžka a současně potenciální macecha Delia (alternace Iva Pazderková) a Kristýna Jedličková, která nejprve v pohodě ustojí nablblou barbínu Miss Argentina a po pauze naplno zazáří jako hvězdná záhrobnice Maxine. S poněkud odbytě narýsovanými charaktery manželů Barbary a Adama na premiéře statečně bojovali Eva Burešová a Marek Lambora (alternace Tereza Rychlá a Roman Tomeš), s tragikomickou otcovskou figurou se nepříliš ústrojně potýkal Petr Vaněk (alternace Jakub Kohák). Typické, byť již značně vousaté komické kreace Richarda Genzera, jenž se zjevuje v mnoha různorodých rolích (alternace Viktor Javořík), sice opakovaně vyvolávaly salvy smíchu, scéna s vilným obluzováním Lydie však byla již daleko za hranicí přijatelnosti. Naopak velmi potěší temperamentní party hudba Eddieho Perfecta, která ladně fúzuje mnoho pestrých vlivů a láká k tanci i opakovanému poslechu. Písňové texty v překladu Ondřeje Brzobohatého se hojným využíváním anglicismů ze všech sil snaží zalíbit současné mládeži a většinou netrhají uši. Nicméně v momentě, kdy jinak milá Skautka (Viktorie Tandlerová / Michaela Tomešová) přiskotačí místo sušenek prodávat „cookies“, zní to, jako když stařec láká středoškolačku na maršmelouny.

    Přes všechny výhrady jde v obou případech o tematicky vzrušující a dramaturgicky nebojácné projekty. Letošní muzikálová sezona má mimořádně ostrý start. Radím jej nezmeškat!

    Městské divadlo Brno – Benj Pasek, Justin Paul, Steven Levenson: Drahý Evane Hansene. Hudba Benj Pasek, Justin Paul, libreto Steven Levenson, překlad Zuzana Čtveráčková, Petr Gazdík. Režie Stanislav Moša, hudební nastudování a bandleader Daniel Kyzlink, dramaturg Miroslav Ondra, kostýmy Andrea Kučerová, scéna Christoph Weyers, korepetice Jaroslava Michalíková, Katarína Duchoňová, choreografie Michal Matěj, zvuková režie Vilém Friml, režie projekcí Tomáš Bayer, světelná režie David Kachlíř, asistent režie Daniel Rymeš, Karel Škarka. Premiéra 21. září 2024.

    Hudební divadlo Karlín, Praha – Eddie Perfect, Scott Brown, Anthony King: Beetlejuice. Podle stejnojmenného filmu režiséra Tima Burtona. Hudba a texty Eddie Perfect, libreto Scott Brown a Anthony King, překlad a české texty písní Ondřej G. Brzobohatý. Hudební nastudování a dirigent Kryštof Marek, režie Gabriel Barre, scéna Dave Benson, kostýmy Michaela Horáčková Hořejší, loutky Iva Zemanová, světelný design Ken Billington, choreografie Ivana Hannichová. Premiéra 12. listopadu 2024.


    Komentáře k článku: Pod sprškou nové krve

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,