Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2024

ročník 33
11. 6. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny >

    Pod nelidskými nebesy

    Brněnské Divadlo U stolu uzavíralo loni na podzim druhé desetiletí své existence s tím, že v následujících letech by se měl postupně rozšiřovat jeho záběr. Především směrem k větší pestrosti, a to nejen tematické, ale také režijní, neboť doposud šlo až na dvě tři výjimky v podstatě o scénu, neodmyslitelně spojenou se svým zakladatelem Františkem Derflerem jako dramaturgem i režisérem. Pochybnost, uchová-li si Divadlo U stolu při takovémto rozkročení svou mimořádnou kvalitu, rozptýlila Hrabalova Příliš hlučná samota, dramatizovaná a inscenovaná režisérem Ivem Krobotem.

    Ten se dokázal vyhnout častému úskalí jevištních či filmových převodů Hrabalových próz a Hanťův příběh se mu nerozpadl na sled veselých a melancholických historek. V omezeném prostoru sklepní scény se objevila další možnost – schody na jevišti vedoucí dolů. Hanťa po nich vybíhá za sugestivního lomozu lisovacího stroje, hudební doprovod vytváří Zdeněk Kluka se soustavou bicích nástrojů. Některé pasáže mluví ze záznamu Bohumil Hrabal, v úvodu i na samotný závěr slyšíme nenapodobitelný zpěv pražského písničkáře Pepy Čečila.

    Ale Ivo Krobot ve své inscenaci zpřítomnil především Hrabalovu „gnózi“, čerpající z odkazu různých myslitelů, která mu uspořádává svět a přináší zároveň jeho výklad. Obrazem krutosti a surovosti vezdejšího světa mohou být právě „sběrné suroviny“, v nichž jsou zbytky knih, bez ohledu na ušlechtilý původ, lisovány se starým papírem do nelidsky (a neknižně) geometrické podoby balíku – občas se mezi papír připletou myší rodiny, které se živí papírem. Život jako kdyby byl přebýváním v útrobách jakéhosi neúčastného kosmického zvířete, což je pro Hanťu důvodem k více sarkasticky zoufalému nežli blasfemickému (byť vyzývavému) refrénu Nebesa nejsou humánní, který v představení zaznívá hned několikrát.

    Představitel hlavní postavy Jan Kolařík se vyhnul především poetickému přehrávání nebo podkreslování – a dokázal přitom plasticky a expresivně vystihnout všechny fascinace člověka uhranutého tímto světem. Hanťův plebejský podhled nepostrádá v Kolaříkově ztvárnění elementární urozenost člověka, který si při svém poněkud bizarním povolání baliče papíru ve sběrných surovinách vytvořil nejen svůj vlastní mikrokosmos, ale také dospěl ke svéráznému výkladu kosmu velkého, obludného a necitelného. Věříme mu to, že jeho úvahy nejsou dílem příhodné improvizace, ale plodem letitého přemýšlení, moudrostí svého druhu.

    Nejde jen o obraz světa, ale také o podobenství několika dob (nacistická okupace, budování socialismu), v nichž Hanťa žil a které evokuje. Zasahují krutě do jeho života – jak je tomu v příběhu s mladou cikánkou, jejíž graciézní, křehká představitelka Martina Krátká je velice výrazná v řeči a zároveň bezchybná v gestech, pohybech i zpěvu. Milostný příběh, čistý, bezbranný, možná vysněný, jako by měl kontrapunkt v „pozemské“ lásce, která musí téměř zákonitě končit potřísněna fekáliemi. Mančinka Kateřiny Dostalové se herecky vyloupne z anekdotického stínu až v samotném závěru při neodolatelném výčtu řemesel a řemeslníků, jež se postupně střídali v jejím loži, aby jí posléze postavili celý dům. Herci se s výjimkou hlavní postavy objevují v několika rolích – Cyril Drozda hraje vedle Hanťova podivínského strýce výpravčího také postavu ještě podivínštějšího profesora pídícího se ve sběrných surovinách po textech divadelních kritiků ze starých časů. Pavel Zatloukal byl nejvýrazněji vidět jako Hanťův dobrácký šéf, jemuž se rozplývá srdce nad novým technickým vynálezem obřího lisu, zatímco Hanťovo srdce puká: má odejít balit čistý papír do Melantrichu. Michal Bumbálek vtiskl podobu básníku Šmorancovi ve scéně bilancující libeňské hospody – zde se patrně určité anekdotické manýře nedalo vyhnout beze zbytku.

    Hanťovi (přesněji Bohumilovi) se ve chvíli před smrtí zjevuje jeho láska – cikánka, která skončila v plynové komoře. Hanťa-Bohumil zavrávorá a upadne na zem. Inscenace v nás znovu evokuje otázku, šlo-li v případě spisovatelovy smrti o pád ze závrati, nebo o vědomé rozhodnutí skočit z nemocničního okna. Ať tak či onak, nebesa mu, jak věříme, byla milostiva.

    Centrum experimentálního divadla Brno – Divadlo U stolu – Bohumil Hrabal: Příliš hlučná samota. Scénář a režie Ivo Krobot. Hudební spolupráce Zdeněk Kluka, scéna Jan Konečný, kostýmy Alice Lašková, pohybová spolupráce Zoja Mikotová. Premiéra 24. března 2010. (Psáno z reprízy 11. května 2010.)


    Komentáře k článku: Pod nelidskými nebesy

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,