Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2019

ročník 28
11. 6.–24. 6. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Po Vajdičkovi… aneb Dejvice L. P. 2017

    Dejvické divadlo prožívá nejisté období. Dejvické divadlo se opakuje a tápe. Dejvické divadlo neví, co si má počít se svým úspěchem. Dejvické divadlo nemůže být bez Miroslava Krobota tím, čím bývalo v dobách jeho uměleckého šéfování. Všechna tahle tvrzení jsou, bohužel, oprávněná (nebo přinejmenším částečně oprávněná), docela důležité ale je nenechat se takovými úvahami strhnout k přehlédnutí jedné drobnůstky: mluvíme o nejsilnějším hereckém souboru, který se v polistopadovém Česku objevil a který u nás v kategorii „tradiční činohry“ ani dnes nemá konkurenci. Když si nový umělecký šéf Martin Myšička postěžoval, že nahoře fouká nejvíc, měl nepochybně pravdu.

    Snímek se slavné Zelenkovy inscenace Příběhy obyčejného šílenství (premiéra 16. listopadu 2001) FOTO MARKÉTA VÁLKOVÁ

    Není na škodu zopakovat si pár faktů: Miroslav Krobot skončil jako umělecký šéf po sezoně 2013/2014 a v září 2014 jej nahradil Michal Vajdička, který měl v Dejvicích na kontě dva úspěšné tituly, Ucpanej systém a Racka. Přechod to díky tomu nebyl nijak náhlý, navzdory tomu však po Vajdičkově nástupu zavládly spíše rozpaky. Na repertoáru se objevovaly tituly hostujících režisérů, které se co do diváckého úspěchu nemohly vyrovnat zdejším osvědčeným hitům, zároveň ale nepředstavovaly žádné výrazné novum (Kakadu, Zásek a Zimní pohádka). Umělecký šéf přišel s vlastní inscenací (Vzkříšení) až po roce a půl ve funkci, což je svým způsobem unikát. Nejistotu posilovalo i to, že Vajdička stále režíroval a učil na Slovensku nebo že jeho první titul v roli uměleckého šéfa byl jen náhradou za plánovaného Marata-Sade. Vzkříšení, premiérované loni v červnu, se nicméně povedlo, pochybnosti okolo nového uměleckého šéfa to však rozptýlilo jen zdánlivě: hned po prázdninách divadlo ohlásilo, že Vajdička ve funkci končí. Novým uměleckým šéfem se po několikaměsíčním váhání stal „člověk zevnitř“, herec Martin Myšička.

    Dobrodružství?

    Dejvické divadlo je výjimečné tím, že si dokázalo dlouhá léta udržet nejen kvalitu, ale i chuť pouštět se na méně pohodlné, neprošlapané pěšinky. Což je obdivuhodné: popularita většiny členů hereckého souboru je díky filmu a televizi tak velká, že by se bez divadla klidně obešli, popřípadě by mohli pouze vyzobávat rozinky v podobě občasných hvězdných rolí. Něco takového se v Dejvicích nikdy nepraktikovalo, hvězdný systém byl souboru přeplněnému hvězdami sympaticky cizí. Což rozhodně nelze považovat za samozřejmost.

    Nebo ještě jinak. To, co se s jistou dávkou neurčitosti považuje za „dejvický styl“, víceméně definovaly dvě inscenace (Oblomov a Příběhy obyčejného šílenství) už na přelomu tisíciletí. Dejvičtí od té doby velmi dobře vědí, že když takovýto model zopakují, budou mít úspěch – je to přístup, který jim samotným sedí a který jejich publikum očekává. Ochota pouštět se navzdory tomu do nejistých a nepochybně pracných experimentů v podobě hudebních inscenací, improvizací nebo snových úletů je cenná dvojnásob. Tím spíš, že „odměna“ v podobě vlastní neokoralosti je nepochybně hodně neuchopitelná.

    O tom, kdo je v Dejvicích klíčovou osobou, nikdy nebylo pochyb. Miroslav Krobot sem přivedl soubor složený ze svých bývalých studentů, postupně jej doplnil do dnešní podoby a do značné míry i vychoval; není divu, že se vždy těšil přirozenému respektu a autoritě. Pro soubor však byla mimořádně důležitá i jeho neokázale hledačská nátura. Dokazují to tituly, které tu sám režíroval – jeho poslední víceméně tradičně vyhlížející inscenací byly v roce 2002(!) Tři sestry, poté se soustředil spíš na to, aby divadlo odváděl z příliš samozřejmých cest. Jako režisér (i autor) se příznačně rozloučil halucinogenním prolnutím Medvídka Pú s The Rolling Stones a poté si s celým souborem vyzkoušel úplně nové pole v podobě autorského televizního seriálu Čtvrtá hvězda. Momentálně je v Dejvicích v angažmá pouze jako herec, své bývalé „podřízené“ však svádí k dalšímu kolektivnímu dobrodružství v podobě spolupráce s novocirkusovou La Putykou.

    Michal Vajdička se ocitl v pozici diametrálně odlišné. Přišel sice jako úspěšný režisér, ale na rozdíl od nezpochybnitelného „otce zakladatele“ musel hledat společnou řeč s pevně etablovaným souborem plným obletovaných hvězd; nemluvě o tom, že klíčoví herci byli starší než on. V Dejvicích sice i po Krobotově odchodu panovala – a stále panuje (přinejmenším verbálně) – touha hledat, objevovat, zkoušet to jinak, pokud však chybí jasná a automaticky respektovaná autorita, nelze se vyhnout nepříjemné otázce, co si kdo pod tím vlastně reálně představuje. Nebo kde na to hledání chtějí zdejší herci brát čas a energii.

    Volba nového šéfa v každém případě naznačovala cosi úplně jiného než nezřízenou touhu po dobrodružství. Vajdička je tvůrce diametrálně odlišného typu než Krobot. Všechny tři tituly, které v Dejvicích nastudoval, výborně pracovaly s tím, co jsou zdejší herci zvyklí předvádět a co chce převažující část jejich publika vidět: suverénní rozehrávání situací, ironické a místy až groteskní, divácky stravitelné dávkování hlubších témat. Žádná překvapení, žádné experimenty, spíš všeobecné hlazení po srsti. Což neznamená, že by to byly špatné inscenace. Právě naopak, Ucpanej systém, Racek i Vzkříšení patří k tomu nejlepšímu, co se zde na repertoáru během posledních let objevilo.

    Racek v režii Michala Vajdičky (premiéra 21. března 2013) FOTO HYNEK GLOS

    Nebourat, co tu vzniklo

    Trochu jiná otázka je, zda jsou úspěšné inscenace samy o sobě dostatečnou kvalifikací pro roli uměleckého šéfa, což je docela jiná disciplína než „pouhé“ režírování. Faktem je, že pochybnosti, které se ohledně kondice a budoucnosti Dejvického divadla objevily po odchodu Miroslava Krobota, se Vajdičkovi rozptýlit nepodařilo. Není divu, byl jako šéf tak trochu neviditelný, dlouho neměl na kontě žádnou novou inscenaci a nepůsobil dojmem osobnosti, která by měla silnou vizi a uměla pro ni nadchnout své okolí. Těžko se ale odhaduje, zda měl vůbec v tomto ohledu šanci. Jinými slovy, jak moc tvrdě narazil na vzájemně se vylučující požadavky souboru: aby v čele divadla stál výrazný umělecký šéf, aby se hledaly nové cesty – a zároveň, aby vše zůstalo při starém.

    Vajdičkova rezignace (netroufám si odhadnout, jak moc dobrovolná) a jeho nahrazení Martinem Myšičkou, tedy de facto zástupcem souboru, vypadá jako potvrzení toho, že Dejvické divadlo dává přednost známým kolejím. Což koneckonců potvrdil i Myšička v rozhlasovém rozhovoru: Nový umělecký šéf má naprosto jasné právo přivést si nové herce, nové dramaturgy, novou koncepci, očekává se, že přinese nové impulzy, nové inspirace. Ale my zároveň dospěli k tomu, že moc nechceme, aby nový umělecký šéf rozboural to, co tu vzniklo. Je ošidné dělat účty bez hostinského, těžko si však představit, že by tento typ „samosprávy“ mohl znamenat cokoli jiného než režim údržby. Tím spíš, že Myšička bude dál hrát, a povede tak divadlo v podstatě na vedlejší úvazek.

    Osobně si nemyslím, že by to nutně znamenalo okamžitou uměleckou katastrofu. Dejvické divadlo má natolik silný potenciál, že může i bez razantního uměleckého vedení celá léta na slušné úrovni reprízovat osvědčené kusy, a pokud si najde část souboru čas, tu a tam přidat solidní novou inscenaci. Je to ale stav poněkud nezdravý a těžko se bránit podezření, že to nemůže skončit jinak než pozvolnou „ungeltizaci“. A to i kdyby byl nešťastný úkrok k hlubiny předstírajícímu bulváru v podobě Myšičkovy inscenace Interview pouze ojedinělým zaškobrtnutím.

    V bludném kruhu

    Kromě přirozeného procesu stárnutí a opotřebovávání trpí Dejvice poněkud paradoxním prokletím v podobě mimořádného diváckého úspěchu. Nejen divadla jako takového, ale i všech zdejších herců. Ti nejsou na své mateřské scéně finančně závislí a podle četnosti, s jakou se objevují ve filmu a v televizi, lze odhadnout, že divadlo pro ně už dávno nepředstavuje hlavní činnost. Tlak k nasazování nových titulů je tudíž minimální. Přitom je jasné, že pokud divadlo ztratí touhu pouštět se do tak náročné a finančně nevýhodné aktivity, jako je zkoušení nových inscenací, nedá se k tomu dost dobře donutit. „Povinné“ dvě premiéry do roka mohou mít klidně podobu dvou miniinscenací, ve kterých se objeví dohromady čtyři herci. Právě tak vypadají dejvické plány na letošní sezonu (sestavil je ještě Vajdička, aby nedošlo k omylu).

    Potíž je v tom, že se Dejvické divadlo v podstatě vymklo poměrům, na které je český divadelní systém konstruován. Přirozeným řešením by byla aplikace anglosaského modelu: úspěšný titul se přenese na komerční „West End“, tj. do velkého sálu, kde se pak večer co večer hraje tak dlouho, dokud chodí diváci. Herci, kteří se nechtějí k takové otročině zavázat, se nechají přeobsadit. V Česku takto pragmatický přístup není obvyklý, takže se tituly s obrovským diváckým potenciálem nasazují dvakrát do měsíce v sálku pro sto dvacet lidí a za dotované vstupné. Z dejvického pohledu se to ovšem jeví úplně jinak: zdejší inscenace jsou bytostně komorní a ve velkém prostoru by ztratily podstatnou část kouzla. Koneckonců, sami herci nejspíš zůstávají právě proto, že se v malém prostoru cítí dobře a mohou si zahrát způsobem, díky kterému se jejich divadlo dostalo tam, kde je. Výše popsaný model je z jejich hlediska čirý nesmysl. Tím spíš, že se – rovněž pochopitelně – nehodlají vzdát svých dalších aktivit a věnovat se divadlu s takovým nasazením jako kdysi.

    Nejsilnější český divadelní soubor se zkrátka ocitl v klasickém bludném kruhu. Jak z něj ven? Nemám tušení. Ale co hůř, silně pochybuji, že to může tušit někdo v Dejvickém divadle.


    Komentáře k článku: Po Vajdičkovi… aneb Dejvice L. P. 2017

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,