Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Po sezoně a před prázdninami

    Konec divadelní sezony si zaslouží ohlédnutí a bilancování. Blíží se divadelní prázdniny, které paradoxně slibují výjimečné letní projekty. A tak jsme si v redakci Divadelních novin položili dvě otázky. Třeba vás odpovědi budou inspirovat k návštěvě divadla:

    1. Na co z uplynulé divadelní sezony rozhodně nezapomenu?

    2. Kterou z letních produkcí si určitě nenechám ujít?

    Vše, co se na jevišti odehrává, vychází z velkorysého pojetí prostoru FOTO MAREK OLBRZYMEK

    Epos o Gilgamešovi FOTO MAREK OLBRZYMEK

    Josef Herman

    1) V dobrém opravdu nikdy nezapomenu na poslední projekty Jiřího Heřmana v Národním divadle v Brně, velkoryse rozmáchlé inscenace vycházející z provzdušněného monumentálního prostoru a přitom do posledního pohybu a světelného paprsku promyšleně a přesně vystavěné. Završila je inscenace oratoria Bohuslava Martinů Epos o Gilgamešovi s operou Henryho Purcella Dido a Aeneas.

    Nezapomenu v této souvislosti na oživení tvůrčích možností brněnské opery. Ani na prohlášení, že od příští sezony hodlají uvádět reprízy v tzv. blocích, tedy v krátkém časovém intervalu, co nejméně alternované, jen tak lze udržet kvalitu.

    Nezapomenu z různých důvodů na několik dalších operních inscenací. Na Kouzelnou flétnu v Liberci, bohužel poslední inscenaci týmu Golat–Malina–Anýžová. Na proměnu Její pastorkyně v Brně. Na Tři přání a Hamleta v Ostravě. Na Koncert o čtyřech kapitolách Jiřího Suchého z písní Kurta Weilla. Na Deník Anny Frankové v Opeře Povera. Na Thaïs v Liberci. Prostě na pokusy o opravdovou tvorbu, třeba s chybami.

    Ale také nezapomenu na propad olomoucké opery do echt lidové zábavy. Na nechuť managementu Národního divadla angažovat osobnosti a omlouvat to nedostatkem financí. Na setrvale stejnou velikášskou poetiku Státní opery. Na to, že ani v Národním divadle jsem jedinkrát opravdu nepropotil sako.

    2) Janáčkovu operu Příhody lišky Bystroušky, jak ji studuje tandem SKUTR před otáčivým hledištěm v Českém Krumlově. I když mám trochu strach, že ji budou adresovat rodičům s dětmi a podle mého ji Janáček napsal pro diváky 60+. Ale zrovna „skutři“ by i takovou podobu Janáčka mohli vystihnout – udělali jeho Bystroušku činoherně v Brně, ohromně, tak vím, že o liščí opeře vědí všechno.

    FOTO HELI SORJONEN

    The Pianist přistál i na Játkách78 FOTO HELI SORJONEN

    Lenka Dombrovská

    1) Asi to bude vypadat, že mám krátkou paměť a vzpomínám si pouze na divadelní projekty, které jsem viděla v červnu, ale letošní konec sezony se prostě vydařil. Potěšila mě inscenace Hoří z MeetFactory a nadchnul projekt Pomezí, který je uváděn v opuštěném domě Za Poříčskou branou.

    Natália Deáková zrežírovala v Meetu román Sudabeh Mohafez, která je po otci Íránka a po matce Němka. V minimalistické inscenaci (která má blízko k rozhlasové hře) o úspěšné hudební producentce, která při požáru ztratí všechno a je nucena vzpomínat a oživovat staré rány, září Anita Krausová. Ostatně téměř všechny její role jsou pro mě nezapomenutelné.

    Pomezí (z tvůrčího týmu zmíním alespoň režiséry Lukáše Brychtu a Štěpána Tretiaga) je výtvarnou instalací, detektivním pátráním, večírkem v tančírně – zkrátka úžasným imerzivním divadlem. A protože si diváci musí zvolit, co během svého soukromého představení uvidí, chystám se v září tento tajemný a trochu hrůzostrašný dům navštívit ještě jednou, abych si do své skládačky zasadila další dílek poznání.

    A přeci jen se ještě krátce ohlédnu i dál do minulosti – okouzlilo mě hned několik produkcí v holešovickém prostoru Jatka78. Excelentní byly především inscenace The Pianist a All Genius All Idiot. Jatka78 strmě stoupají po novocirkusovém žebříku.

    2) Těším se na divadelní festivaly, které dělají prázdninovou Prahu příjemnější. Jmenovitě to jsou Nultý bod, Za dveřmi a Letní Letná. A taky jsem zvědavá na dva díly Shakespearovy trilogie Jindřich VI. v podání Činoheráku Ústí. První den prázdnin budou oba kusy hrát v ústeckém Červeném kostele, poté budou uváděny jednotlivě na různých hradech a zámcích. Těším se nejen na netradiční místo, ale především na tamní herce. A lákavý je také podtitul inscenací: Hra o trůny.

    Kauza Schwejk

    Peter Fasching, Ivana Uhlířová a Martin Baum v Kauze Schwejk FOTO VIKTOR KRONBAUER

    Vladimír Hulec

    1) Na dynamický vývoj a rozkvět pražského Studia Hrdinů. Ve Veletržním paláci dnes existuje velmi specifický prostor pro divadlo, v němž jeho zakladatelé a hlavní aktéři – především dramaturg a režisér Jan Horák, výtvarník a režisér Michal Pěchouček a režisérka a scénografka Kamila Polívková – vytvářejí intelektuálně náročné inscenace, které umělecky nekompromisně, přitom citlivě reagují na tuto dobu jak po stránce tematické, tak formální a estetické. Divadlo zde není jen výrobkem, ale výsostně uměleckým, otevřeným, přitom názorově vyhraněným prostředím, jež skvěle koresponduje s modernitou budovy a jejím současným výtvarným zaměřením. Kauza Schwejk, Skugga Baldur, Bílí psi a černý kočky i Pan Theodor Mundstock jsou inscenace, které v sobě spojují odvahu nezávislé tvorby, lidský i estetický názor, obrovskou energii a vyhraněnost, osobnostní a uměleckou originalitu jejich tvůrců, ať už to jsou dnes v Evropě úspěšní Dušan D. Pařízek a Kamila Polívková, jejich – v Divadle Komedie – někdejší kolega David Jařab, či doyen Miloš Horanský. Vždy vznikají inscenace, jež nutí člověka přemýšlet, zaujímat postoje a současně je i s tvůrci sdílet. Nezastírám, že mi jsou vesměs velmi blízké. Proto mne velmi mrzí a nerozumím všeobecnému kritickému odsudku (i v DN) inscenace Davida Jařaba Bílí psi a černý kočky, již považuji za vysoce aktuální, sofistikované, na neuralgické body tohoto světa přesně cílící politické divadlo, důsledně – byť velmi jemně, svým způsobem nenápadně (v hávu kriminálky) – upozorňující na fašizující tendence nejen naší společnosti, ale nás samých. Téma nahlíží z pohledu oběti, což stvrzuje i herecké obsazení hlavních postav v Praze žijícím Afričanem Maximem Mededou a českou herečkou s africkými kořeny Eliškou Mesfin Bouškovou, kteří tato – nevinně se tvářící – opovržlivá slova, postoje a pohledy ze strany tzv. většinové společnosti velice dobře znají.

    2) Léto je období festivalů, tak spíš než jednotlivých produkcí si budu všímat a navštěvovat je – namátkou hradecký Open Air, pražské Prague Nonverbal, LSS, Za dveřmi, Nultý bod a Letní Letnou či Jiráskův Hronov. Právě na poslední – Jiráskův Hronov – přijedou tři inscenace, jež považuji za vrcholné nejen v oblasti amatérského divadla, na které je festival zaměřen, ale vůbec v oblasti originálního, hledajícího, manýrami profesionálního provozu nezatíženého divadla: Relikty hmyzu s dekadentní inscenací F. Racek (Život a dílo), Divadlo Kámen s absurdní groteskou Ztráta obsahu v konfekčním obsahu a především soubor Teď, nádech a leť se strhujícím doku-dramatem Slepice není pták, Ukrajina není cizina.

    FOTO ARCHIV

    Mlčení bobříku FOTO ARCHIV

    Marie Reslová

    1) Dlouho jsem si myslela, že se mnou v divadle už nic nedokáže pořádně pohnout, ale představení Mlčení bobříků ve Studiu Palmoffka se mnou pořádně zatřáslo. Tomáš Dianiška s Janem Fričem mi vyprávěli příběh z období komunismu jako úchylný horor a já se s nimi vracela do doby, kdy jsme se jako děti strašily: Jedenáctá odbila, krvavé koleno, se blíží… Tenhle groteskní zlý sen, v němž se skautský tábor proměňuje v komunistický lágr, mě dostal. Z Fričovy inscenace Óm jako Oblomov v Divadle Na zábradlí mi jistojistě nevybledne obraz dětské ručičky osahávající matčino prso a pohřební stuha ve vlasech Natálie Drabiščákové i několik dalších, s kterými si vlastně nevím moc rady. Ze všech ale cítím, jak slastné je nenechat se zatáhnout do toho, čemu se říkává skutečnost nebo svět.

    Nezapomenu ani dva hradecké zážitky: Vianovu Pěnu dní v režii SKUTRů a Lettsův Srpen v zemi indiánů v režii Terezy Karpianus – zdejší herce je radost sledovat kontinuálně, protože mě vždycky něčím netušeným překvapí. Potěšilo mě i Vzkříšení, třetí díl Vajdičkovy, Čechovovy a Majlingovy trilogie o lásce tvorbě a Bohu v Dejvickém divadle.

    2) Těším se po roce na návštěvu Švestkového dvora v Malovicích. Divadlo Continuo totiž pokračuje v tradici letních minifestivalů. Mají neopakovatelnou domácí atmosféru, ten letošní je už třetí, koná se 8. a 9. července a má název Re:Fresh. Nenechám si ujít ani letní mezinárodní projekt, který má na Švestkovém dvoře premiéru 11. srpna a jmenuje se LOĎ/ A BOAT.

    Ještě si dobře pamatuju na cestování s Autoatlasem Ukrajiny v MeetFactory. Takže určitě i letos zamířím 12. července na tamní filmovo-divadelní letní projekt Bůh by řekl: bože, vy jste divný do industriálních prostorů zadního dvorku MeetFactory, mezi graffiti a pod dálnici.

    • Autor:
    • Publikováno: 26. června 2016

    Komentáře k článku: Po sezoně a před prázdninami

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,