Divadelní noviny Aktuální vydání 21/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

21/2019

ročník 28
10. 12.–23. 12. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Po Glassovi házeli rajčata

    Letošní ročník Ostravských dnů na plakátech prezentoval především osobnost Philipa Glasse a jeho ansámblu, který se v Ostravě zastavil v rámci svého evropského turné. Ostravské dny však nabízí mnohem více. Je to unikátní festival s širokou mezinárodní účastí a skladatelská rezidence v jednom.

    Na rezidenci jsem se přihlásila jako skladatelka a akordeonistka již potřetí, stále však přicházejí poznání, která mohou zásadně ovlivnit hudební myšlení a skladatelské směřování. S kolegy rezidenty jsme poznali Philipa Glasse i jinak než jen přes novinové články – například jsme si s ním mohli nezávazně popovídat u oběda, nebo navštívit jeho přednášku. V jejím úvodu popisoval historii a atmosféru šedesátých let v New Yorku. Vyprávěl nám o svých zkušenostech, které získal v Indii, kde spolupracoval s Ravi Shankarem a ve Francii, kde dva roky studoval u Nadie Boulangerové.

    Hlavním zlomem v jeho kompoziční tvorbě bylo setkání právě s Ravi Shankarem, kdy přepisoval indickou hudbu do západní notace. Tato zkušenost mu určila nové směřování. Pro takový typ hudby bylo potřeba vynalézt i nový způsob zápisu, protože při nepřetržitém hudebním toku bylo pro klavíristy těžké otáčet stránky. Výsledkem byla Two Pages (1968) – dvacetiminutová skladba, která je pouze na dvě strany partitury. Forma je tvořena opakujícími se rytmicko-melodickými bloky, každou rytmickou figuru zapsal pouze jednou a nad takt dopsal číslo, které značí počet opakování. Po odehrání určitého počtu jednoho útvaru, hráč přejde na další. Tato technika se promítla do jeho dalších kompozic, včetně Music in Twelve Parts, skladby, kterou uvedl v ostravském Gongu.

    Philip Glass se v průběhu svého působení stal slavnou osobností hudebního světa, ne vždy si však hudbou vydělával na živobytí. V začátcích byla jeho tvorba považována za nepřístojně avantgardní. Z Francie se po studiích vrátil velmi brzy, protože nebylo možné, aby se tam jeho skladby hrály. Interpreti ji odmítali se slovy: „Ce n’est pas la music“ (To není hudba.). Po návratu do New Yorku pracoval jako taxikář a aby si zajistil provádění svých skladeb, založil se svými kamarády-skladateli vlastní ansámbl, se kterým pořádal turné po Spojených státech. Ale ani to nebylo jednoduché. Asi prvních deset let se setkával s velkým neporozuměním publika, které bylo jeho hudbou pobouřeno, dokonce házeli na pódium rajčata. Nyní má Glass již svoje publikum a řekněme i místo na trhu – na jeho koncerty chodí tisíce lidí, skládá hudbu k filmům a vyprodává slavné sály.

    Jako skladatelé často dostáváme otázku: Jak skládáme? Kde se bere hudba, kterou potom zapíšeme? Philipova odpověď byla jasná a poetická: Je to, jako když ráno vstanete, venku za oknem je mlha a vy nic nevidíte. Zahledíte se, a po chvíli začnete vidět obrysy domu naproti. Když se vydržíte dívat ještě déle, najednou se z mlhy vyjeví dveře a o chvíli později i okno. Něco uslyším, a když počkám dostatečně dlouho, skladba se mi začne vyjevovat. Zapíšu ji, někdy však zjistím, že zní jinak, než jsem prvně slyšel a musím dělat opravy. Proč to tak je? Hudební představy nejsou konkrétní a detailní – nevím, zda je tam f nebo fis. Ale není to tak pokaždé, třeba u opery Satyagraha jsem nezměnil ani notu.

    Glass vidí smysl hudby v posluchačích a v interakci s nimi. Jeho ideální publikum čítá dvě stě lidí – komunikace probíhá na osobní úrovni, může skrz hudbu promlouvat s každým člověkem v místnosti. Potřeba sdílet svoji hudbu s publikem pramení v jeho mládí, když cvičil na flétnu. Chodíval se stojánkem na noty za maminkou do kuchyně, aby měl pro koho hrát. Tento příběh se mi vybavil i na koncertě, při poslechu deváté části, která svým charakterem vzestupných a sestupných tónů připomíná cvičení stupnic. Celá sekce tak pro mě měla další rozměr, spojený s jeho historií.


    Komentáře k článku: Po Glassovi házeli rajčata

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,