Divadelní noviny Aktuální vydání 10/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

10/2024

ročník 33
14. 5. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny >

    Plzeňské třesky plesky (No. 6)

    Využívám toho, že Kristina Žantovská až nyní poslala do i-DN svou odpověď na anketní otázku 5P z Plzně a přidávám ještě své poslední – kdysi slíbené – Třesky plesky.

    Na úvod mých 5  pozitivních plzeňských P:

    1. Led (Národní divadlo Budapešť)

    2. Amberville (Divadlo Alfa Plzeň)

    3. Romeo a Julie (Divadlo Petra Bezruče Ostrava)

    4. HOLLYROTH (SND Bratislava)

    5. Jen nebe, zem, já a čára obzoru (Ondřej Lipovský, Praha- uvedeno v rámci off-programu)

    S expresionistickými výrazovými prostředky pracovali režisér a herci inscenace Led vědomě, vysoce profesionálně. Snímek NEMZETI SZÍNHÁZ / GORDON ESZTER

    Dvě plzeňská piva?! Ne, jedno dobře vychlazené pivo a jedna velká whisky s ledem!

    V závěrečném textu si všímám inscenace, na kterou mi nezbyla v denním festivalovém zpravodajství formulační energie: Led maďarského Národního divadla. Nechtěl jsem ji jen tak odbýt. Nakonec jsem napsal komplexnější text o extrému v divadle, který vyjde v Reflexu. Zčásti z něj čerpám i v tomto svém krátkém rozloučení s letošním festivalem DIVADLO Plzeň 2011.

    Fotbalová Plzeň má Ligu mistrů. To ví snad každý Čech, co skáče. Že má ale Plzeň ligu mistrů už dvacet let, to si uvědomuje i málokterý Plzeňan: festival DIVADLO. Pravda, spíš než o Ligu mistrů jde o Středoevropský pohár a i tam se Divadlo Plzeň jen málokdy dostane dál než do semifinále. Předčí je Divadelná Nitra, Kontakt Toruň, Tanec Praha či Pražský divadelní festival německého jazyka, o Wiener festwochen či Salzburger festspiele nemluvě. Přesto přijedou každým rokem divadla, jež do nejvyšší evropské ligy patří. A někdy přivezou inscenaci, na kterou se léta nezapomíná. Takovou byla letos adaptace temného fantasy románu současného ruského spisovatele Vladimíra Sorokina (1955) Led v režii Maďara Kornéla Mundruczóa a v provedení herců budapešťského Národního divadla. Tolik naturalismu, otevřeného sexu a syrové nahoty snad ještě na jevišti (nejen) plzeňského divadla nebylo.

    Byl to především naturalismus… Snímek JOSEF PTÁČEK

    Nemá smysl popisovat krkolomný děj inscenace, respektive románu, který u nás dosud nevyšel. Ovšem i z jiných Sorokinových děl, jež už v češtině publikována byla – Fronta, Den opričnika, Třicátá Marinina láska, Vánice… – si o jeho stylu a pohledu na ruskou, potažmo sovětskou realitu lze udělat poměrně věrnou představu. Daleko pozoruhodnější a šokující bylo sledovat divadelní prostředky, s nimiž pracovali maďarští divadelníci. Byl to především naturalismus, se kterým překračovali mnohá dosud na divadle – a myslím nejen u nás – dodržovaná tabu. Říká se, že nahota je již na jevišti obvyklá a že si nelze představit třeba německé divadlo, které by s ní aspoň na chvíli nepracovalo. I v českém divadle jsme již na ledasco zvyklí. Maďaři však šli dál. Herci a herečky se pouštěli a dostávali do naturalistických detailů, kdy i poměrně „cool“ divák musel zavírat oči a dívat se jinam.

    Herci a herečky se dostávali do situací, kdy i poměrně „cool“ divák musel zavírat oči. Snímek NEMZETI SZÍNHÁZ / GORDON ESZTER

    Obdivuju maďarské herce a (především) herečky. Byli přirození, technicky vytříbení, hráli s obrovskou dynamikou a nasazením. Realismus nahých těl a scén působil díky nim jak obrazy Egona Schieleho či filmy Piera Paola Pasoliniho. Anebo jako romány Vladimíra Sorokina… Divák musel vše, co se na jevišti dělo, přijímat takové, jak ukazovali. Víc – něco domýšlet – nešlo. Snad jen smrt… Herci cele obětovali svá těla, sebe samé. V tomto směru se nedá v podstatě jít dál, chtít víc.

    Představení to bylo po divadelní stránce vynikající. S expresionistickými a naturalistickými jevištními a fyzickými prostředky pracovalo vědomě, vysoce profesionálně. Mělo promyšlenou kompozici, odvážně otiskovalo syrovost předlohy, pohybovalo se – tak jako román – na hraně naturalismu, kýče a pornografie. A v druhé půli nastolilo naprosto jinou – vysoce estetizovanou – poetiku. Zkrátka byla to Liga mistrů, jakou jsme u nás zatím neviděli.

    V kontextu zmíněné fotbalové Ligy mistrů bylo příznačné, že tomuto představení se z českých na festivalu vyrovnalo jen jedno – plzeňské: Amberville aneb Drsné město hebkých plyšáků místního mistrovského loutkářského týmu Divadla Alfa.


    Komentáře k článku: Plzeňské třesky plesky (No. 6)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,