Divadelní noviny Aktuální vydání 20/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

20/2019

ročník 28
26. 11.–9. 12. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Plukovník švec jako legenda, mýtus i kýč

    Je nutné vyjádřit vděk dramaturgii Činohry Národního divadla, že druhdy slavný titul Plukovník Švec vůbec připomněla – hru z naší paměti dokonale vytěsněnou, zčásti přirozeně, z větší části však spolu s autorem záměrně vygumovanou. Je dobré ji po devadesáti letech oživit: ať předvede, co umí. Nejde totiž jen o titul, ale i o samotný jeho předobraz, o příběh reálného hrdiny a jeho okolí a také o míru nepochopení mezi téměř „mojžíšovským“ vůdcem a oportunním, reptajícím, populisty snadno zmanipulovatelným davem (motiv dodnes, obávám se, aktuální).

    Titulní roli plukovníka Švece ztvárnil Filip Kaňkovský… FOTO PETR NEUBERT

    Prvorepublikový sukces…

    Při desátém výročí vzniku republiky dosáhlo Národní divadlo s Medkovou hrou překvapivého diváckého ohlasu. A to nejen díky tehdy dosud živé legionářské legendě, která jaksi mimoumělecky „spoluhrála“, nezávisle na kvalitě textu, ale také díky precizní Dostalově inscenaci a znamenitým hereckým výkonům v čele s Bedřichem Karenem v titulní roli (herec si roli zopakoval i v neméně slavném němém filmu z roku 1929). Plukovník Švec se v dobách, kdy bylo překonání deseti repríz považováno za pronikavý úspěch, dočkal se 118 reprízami druhého největšího sukcesu v dějinách meziválečné činohry ND (hned po Hilarově expresionistické režii férie Ze života hmyzu bratří Čapků se 142 uvedeními).

    Jenže už tehdy se dost radikálně rozešlo mínění obecenstva s míněním značné části kritiky. Řada významných kritiků považovala Medkovu hru navzdory přežívající vlastenecké euforii publika za černobíle plakátovou a prázdně rétorickou, mezi nimi i F. X. Šalda, který samotnou legionářskou legendu jinak velmi ctil a radil nesměšovat její účin s uměleckými kvalitami díla. To totiž podle Šaldy musí působit hlouběji než pouhý historicko-empirický fakt, neboť úkolem básníka jest ukázati pod historickou figurou, pod historickým gestem – člověka. A ten zde schází… Místo něj se u Medka po scéně podle Šaldy pohybuje kráčející novinový úvodník. V rozhodnou chvíli krize (kdy se veliteli vzbouří většina mužstva, podlehnuvší bolševické agitaci a rozkladné ruské chandře) nepromluví totiž básník, aby přiblížil po lidsku tu trpící duši, nýbrž dostává se k slovu Medek – novinář, to, co ti podává, je frázovitý novinový traktát, dramatickou situaci vycpává nejnešťastnějším způsobem, papírem, papírem, papírem…

    … a dnešní rozpaky

    Inscenace jako by podtrhla právě onu papírovost hry. Nadějná je však vstupní anketa mezi vesměs mladými lidmi, která ve zvukové koláži bizarních odpovědí demonstruje otřesnou neznalost nejen Švecovy, ale i legionářské historie (tedy de facto ustavující legendy Masarykovy republiky, známé tehdy i dítkám školou povinným). Pak už nastávají první rozpaky.

    U přednáškového pultíku stojí „zahajovač“ (Ondřej Bauer j. h., později hraje i Starostu Kazaně). Uvádí nás stručně do situace, přičemž hned na počátku předvede rádoby komickou posunčinu s jakýmsi kokrhelem na hlavě, abychom si snad nemysleli, že to myslí vážně. Následuje první dějství (Penza), v němž postupně poznáváme kromě protagonisty Švece (Filip Kaňkovský) i další legionáře. Herecky nejvýraznější z nich se kupodivu nezdá titulní postava, ale Švecův temperamentní stoupenec, poručík Kaluža Igora Orozoviče – jedna z mála ostře individualizovaných, přesně uchopených postav inscenace. Jeho šťavnaté „moravsko-slezské“ spílání měknoucím druhům má velkou vnitřní přesvědčivost, dynamiku, komiku a nakažlivou energii. Podobně šťastně je vykreslen i Kalužův a Švecův pravý opak – nerozhodný, zbabělý divizní Generál Aloise Švehlíka. Jeho špatně skrývaná radost, že se zbaví odpovědnosti nad těmi protivně agilními legionáři, když se jimi nechá alibisticky zatknout, je miniaturním, leč groteskně výmluvným střípkem marasmu veškerého „bílého“ odporu vůči bolševikům. A obecně – vůči násilí.

    Většina ostatních postav je však v průběhu dalších dvou dějství (Kazaň, Aksakovo) režijně vedena tím nejnešťastnějším způsobem – k zaměnitelné, uniformované, rytmizované šedi. Sošně a efektně sice „sokolují“, ale za cenu ztráty výraznější individualizace. Kvůli zaměnitelnosti jedněch s druhými se postupně vytratí z už tak prvoplánové hry to nejcennější – zbytky účinného dramatického konfliktu mezi Švecem, respektive Kalužou, a bolševikem Martyškou (Jan Bidlas) či – podle Medka mnohem nebezpečnějším – pacifistou Jandou, ctitelem Chelčického a Tolstého (Pavel Batěk).

    … herecky nejvýraznější je však Igor Orozovič jako poručík Kaluža FOTO PETR NEUBERT

    A to nemluvím o dalších – z hlediska dramatičnosti nepochopitelných – lapsech úpravy. Tvůrci eliminovali hlavní protivníky legionářů, rudé komisaře a delegáty, a hlavně jedinou nevojenskou, tudíž zlidšťující postavu, tak trochu švejkovsky lidového kuchaře „Pana Kódla“. Namísto toho jsme se mezi druhým a třetím dějstvím stali svědky (alespoň na druhé premiéře) lehce trapné „forbíny“, statického odříkávání citátů z kladných i záporných recenzí Medkovy hry, vyjmenování autorů a uvedení kontextu. A to jen tak bez ladu a skladu i bez jakéhokoli smyslu, tím spíše dramatického.

    Škoda některých výborných výkonů, efektních výtvarných (video) či choreografických nápadů i – na rozdíl od vlastenecky rozbředlé předlohy – vtipně, výmluvně useknutého konce, který ovšem těžko mohl zachránit převažující prázdný patos a nudu večera.

    Národní divadlo, Praha, Nová scéna – Rudolf Medek, Jiří Havelka, Marta Ljubková: Plukovník Švec. Režie Jiří Havelka, dramaturgie Marta Ljubková, scéna Pavla Kamanová, kostýmy Andrea Králová, hudba Martin Tvrdý, video Josef Lepša, pohybová spolupráce Marek Zelinka. Premiéra 25. října 2018 (psáno z druhé premiéry 26. října).


    Komentáře k článku: Plukovník švec jako legenda, mýtus i kýč

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,