Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Antika na půl cesty

    Antická Štvanice svým čtvrtým ročníkem v zásadě naplnila podstatu Velkých Dionýsií: po třech tragédiích předvedla komedii. Oproti tradici těchto starořeckých oslav ale měla každá inscenace jiného autora. V případě scénáře komedie Plodnost! Mír! A Bohatství! dokonce několik. Dramaturgyně Marie Nováková vycházela z Aristofanových her Mír a Plútos i z básní Lúkiana, Homéra a dalších antických či novodobých řeckých básníků. Dle svého vyjádření na ČR Vltava pár dní před premiérou chtěla v koláži najít průsečíky mezi tehdejšími společensko-politickými průšvihy a těmi současnými. Zdá se tedy, že výsledkem měl být jakýsi bohatě aktualizovaný „mashup“ antické komedie a společenské satiry s přesahem k aktuálním sociálně-politickým problémům Řecka. Říkám měl být, protože nebyl. Tedy „mashup“ ano. Ale nikoli s přesahem.§

    Hermés (Petr Reif, vlevo) se ve čtvrtém pokračování Antické Štvanice navrací do zadluženého Řecka a pod mostem potkává tři mladíky (na snímku hrdina Michala Lurieho) FOTO RYAN SWEENEY

    Pokud se inscenátoři, jak praví Eva Stehlíková v monografii o antickém divadle Co je nám po Hekubě, od 19. století snaží zasadit své moderní inscenace antiky přímo do ruin tehdejších amfiteátrů, pak hrát ve štvanickém plenéru před omšelou vilou nebo pod Hlávkovým mostem je vlastně podařenou metaforou těchto snah. Kryštof Krhovják v roli Peristeráse, Michal Lurie jako Demetris a Miroslav Zavičár coby Onasis v první půli poskakují po vracích aut zaparkovaných pod mostem, což připodobňuje dnešní Řecko k moderní ruině sužované dluhy. V tomto myšlenkovém přemetu se pak vraky aut jeví jako působivé symboly pozůstatků kdysi nablýskaných a ohromujících amfiteátrů. Podmanivá audiovizuální aktualizace, přičemž divák podobně jako před více než dvěma a půl tisíci lety vidí také krajinu kolem, působí na něj počasí, bojuje s viditelností i slyšitelností. Venkovní prostor ostrova navíc umožňuje inscenátorům sice již recyklovaný, ale stále efektní model vstupu božstva na scénu. Totiž v autobusu. (Aneb jak co nejlépe využít faktu, že představitel všemocných Petr Reif je zároveň principálem Divadla Bufet, jehož hlavní scénou je paluba staré, leč pojízdné karosy.)

    Inscenovat dnes antiku jako politické divadlo není vůbec od věci. Tehdejší divadlo politické bylo, ovšem v obecnějším smyslu týkajícím se kultivace polis, obce. Současní tvůrci se naopak často snaží nadčasová témata antických her využít ke kritice aktuálních politických a společenských nešvarů. Jenže v hříčce Plodnost! Mír! A Bohatství! není dopadovou plochou ani česká vláda, ani žádný jiný aktuální český problém, nýbrž řecká ekonomická krize, která u nás zase tolik nerezonovala. Rozumím snaze přidržet se prostředí, v němž předlohy vznikaly, ačkoli důraz na humorné stereotypy regionu byl možná až příliš okatý. Potenciál tématu však zůstal pohříchu nevyužit. Etické sdělení se koncentrovalo hlavně do vstupního handrkování tří řeckých mladíků, zda je pro zemi nejdůležitější plodnost, mír, nebo bohatství – trochu jako Svěrákovi tři veteráni. Dále už inscenace na hledání analogií s dneškem rezignuje a drží se mytologického rozměru předloh. Řecký problém s obrovskou zadlužeností, eurem, nezaměstnaností a neschopností dostát mezinárodním závazkům zůstane jen tak viset ve vzduchu, redukován na pár heslovitých tezí ze začátku představení.

    Antická komedie většinou stojí na odvaze obyčejného člověka postavit se bohům a přesvědčit je, aby provedli zásadní změnu. (Třeba v Míru si vinař Trygaios osedlá věčně bdícího chrobáka a vyletí k Diově paláci dobýt pro Řeky mír.) Na Štvanici je tato singulární zodpovědnost rozpuštěna mezi tři postavy, a tak v duchu francouzského revolučního hesla Liberté, égalité, fraternité vzniklo řecké Plodnost! Mír! A Bohatství! Poté co na scénu dvakrát vjede autobus s bohem v podání Petra Reifa (nejprve Hermés, posel bohů, poté Plútos, slepý bůh bohatství) a všem třem chlapíkům dojde, co by měli provést, aby země konečně vyšla z bídy a válčení, rozdělí si publikum na tři části a začíná imerzivní cesta po štvanickém parku. Ačkoli divák zůstává oproti jiným imerzivním produkcím spíše pasivní. Jeden hlouček například osvobozuje bohyni míru z osidel Běsa války (tahá ji ven z jeskyně za lano jako v předloze) a právě tato skupina má pak největší šanci pochopit trochu nejasný závěr. Moje se snažila navrátit zrak Plútovi v Asklépiově jeskyni, přičemž Asklépiův hlas reprodukovaný z magnetofonu byl osvobozujícím, skutečně komediálním prvkem v jinak spíše ponurém příběhu. Obsah je ponurý z podstaty – člověk bojuje za ideály, ale sám se zkazí –, forma je ponurá paradoxně – v každém okamžiku je cítit křečovitá snaha o líbivý humor. Starořecké komedie přitom podle Evy Stehlíkové byly nepohodlnou společensko-politickou satirou drsně se otírající o lidskou sexualitu. Na Štvanici jsme byli svědky spíše neškodné hříčky, která navíc na konci zapomněla, proč vlastně vznikla.

    Naopak důsledný zůstává důraz na rituálnost, který čtvrtou Antickou Štvanici povýšil na přece jen docela podařený kus. Tři mladíci se postupem času, jak naplňují svou vidinu lepšího světa, proměňují v mytologická zvířata. Masky Anny Hruškové jsou vskutku působivé a herci v nich úspěšně balancují mezi parodičností a dramatičností. Bezdomovec na vozíku v podání Petra Reifa (s předobrazem v Aristofanově proroku Svatoslavovi z Míru) srozumitelně akceleruje pád trojice zpět mezi arogantní lidskou chásku, když se s ním nechtějí podělit o obětinu (grilované párky). A tak se mladíci v efektním závěru proměňují ve své vlastní oběti. Neboť bohy obalamutit nelze. Dokonce ani ty antické. Koneckonců jak se anekdoticky říká v monoteistickém světě: chcete-li boha rozesmát, povězte mu o svých plánech.

    Antická Štvanice 2019 – Marie Nováková podle Aristofana: Plodnost! Mír! A Bohatství! Režie a dramaturgie Ivo Kristián Kubák a Marie Nováková, kostýmy Anna Hrušková, choreografie Ivan Jurečka, hudba Petr Filák. Premiéra 30. srpna 2019.


    Komentáře k článku: Antika na půl cesty

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,