Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 25
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Philipp Löhle: Řešení nenabízím

    Strašnické divadlo uvedlo minulý rok v české premiéře hru pětatřicetiletého německého dramatika Philippa Löhleho To tam. V rámci jeho návštěvy pražské inscenace jsme se sešli v příjemné vinohradské kavárně Al Cafetero, kde vznikl následující rozhovor. Zajímalo mne, jak se v Německu narodí nový dramatik a proč vůbec a o čem psát divadelní hry.

    Philipp Löhle

    Studoval jste německou literaturu a mediální studia na univerzitě v Erlangenu. Jakým způsobem jste se dostal k divadlu?

    Vlastně jsem chtěl točit filmy, ale studoval jsem divadelní vědu. Jenže studium v Erlangenu bylo hrozně nepraktické, probírali jsme samou teorii a psali teoretické texty, to bylo všechno. Takže jsem vedle toho točil krátké filmy a zaobíral se myšlenkou, jak se k filmu dostat.

    A pak jsem dostal zadání seminární práce – měl jsem napsat analýzu Handkeho Spílání publiku. Když jsem se hrou zabýval, získal jsem pocit, že dokážu její závěr vyřešit lépe než autor. Když se pak má práce dostala do ruky mému docentovi, tak se mu má drzost zalíbila a řekl mi, že bych měl text zkusit inscenovat na univerzitě. Byla tam totiž malá experimentální scéna. A Spílání publiku jsem tam nakonec opravdu připravil. Samozřejmě se mi závěr nepodařilo vymyslet lépe než Handkemu, nicméně zaujetí divadlem a divadelními hrami už ve mně zůstalo.

    A kdy a jak jste začal psát vlastní divadelní texty?

    Po této zkušenosti jsem začal pravidelně docházet do městského divadla v Erlangenu, seznámil jsem se s tamním dramaturgem a snažil se ho přesvědčit, aby mě nechal napsat pro ně hru. Otravoval jsem ho asi rok, až nakonec kapituloval a svolil. Celé to bylo na naprosto dobrovolnické bázi – nedostal jsem za text nic, režisér nedostal nic, herci nedostali taky nic. Spolupracovali s námi jen přátelé a přátelé přátel. Tak nějak začal můj divadelní profesní život.

    Když se podíváte na německou společnost, vidíte neuvěřitelný nadbytek a jste z něho znechuceni.

    Jak vůbec vypadá městský divadelní život v Erlangenu?

    Erlangen je poměrně malé město, kde kromě městského divadla je jen studentská experimentální scéna při univerzitě. Spojitost mezi nimi udržuje dramaturg divadla, který za studenty dochází, trošku je koriguje a sleduje, co dělají. Aby ale studenti psali přímo pro městské divadlo, to zvykem není. I to mé usilování napsat pro ně hru spočívalo hlavně v touze a fascinaci tím, že moje jméno a název mé hry bude na plakátu. Což se tedy nakonec povedlo. Považoval jsem to za úžasný osobní úspěch, nic víc. A po škole jsem odešel do Berlína.

    Praporky ve větru

    Praporky ve větru (r. H. Weiler, prem. 2012, Theater Kontraste, Hamburg) FOTO OLIVER FRANTITSCH

    Tam jste zprvu působil jako redaktor v televizní stanici UFA. Kdy u vás převládlo divadlo?

    Práce v UFA měla tu výhodu, že jsem si jí vydělal na živobytí a ve volném čase jsem se mohl věnovat psaní. Jinak na práci redaktora pořadů o vaření nebylo nic zábavného. Zároveň jsem zkoušel posílat svou hru z Erlangenu různým divadlům po celém Německu, ale záhy jsem zjistil, že takhle to nepůjde. Pokud nemáte nějaké nakladatelství, které vaše hry vydává, tak vlastně nikoho nezajímáte. Takže jsem začal obesílat nakladatelství a snažil se je přesvědčit, aby nějakou mou hru vydali…

    To asi taky nebylo snadné?

    Hledání nakladatele mi trvalo asi rok a půl, až se mi to v roce 2006 povedlo s hrou Gennant Gospodin. S tou jsem byl pak pozván na scénická čtení Stückemarkt, přehlídku současného dramatu v rámci největšího německojazykového festivalu Theatertreffen Berlin. V Německu existuje poměrně promyšlený systém různých podpor, stipendií a festivalů – kromě toho berlínského pak ještě například přehlídka nových her Heidelberg Stückemarkt a řada dalších. Celým tímto systémem jsem si prošel.

    Mohl byste onen festivalový systém a výběr textů popsat blíž?

    Každý festival a přehlídka to mají trochu jinak. Například na Theatertreffen v Berlíně může poslat svoji hru každý, mají tam grémium složené ze studentů-dobrovolníků, kteří připraví určitý předvýběr pro odbornou porotu. Většina festivalů ale dostává nabídky přímo od nakladatelů. Nedávno jsem byl porotcem na festivalu Theateran der Burg. Dostali jsme k přečtení sedmdesát her a rozdělili jsme si je tak, že vždycky jeden text četli dva porotci. Když byl názor obou dvou pozitivní, tak si jej potom museli přečíst i ostatní.

    Dá se nějakým způsobem porovnat systém podpory současného dramatu v Německu a způsob práce v Royal Court Theatre, kde jste byl po úspěchu na Theatertreffen na rezidenčním pobytu?

    Mně to v Londýně ze všeho, co jsem v rámci psaní pro divadlo absolvoval, vyhovovalo nejmíň. Jednak byl celý pobyt zbytečně dlouhý, trval čtyři týdny a každý den byl jiný workshop, většinou dost hektický a často úplně blbý. Vypadalo to, jako bychom byli ve škole, kde vás učí, jak se píše. Přitom lidé, kteří na rezidenci se mnou byli, už dokázali, že psát umějí. Celé to působilo, jako by jen Angličani věděli, jak se dělá divadlo, a chtěli to ostatní dost dogmaticky učit.

    Bylo nás tam dvanáct autorů a jediné, co na tom bylo dobré, že jsme se mohli vzájemně poznat a seznámit se. Co ale bylo paradoxní, nesměli jsme si navzájem číst své hry. Nemohli jsme si přečíst text třeba kolegyně z Kuby a potom s ní o něm diskutovat. To bylo „oficiálně zakázané“. Co jsme naopak absolvovat museli, byla různá ezoterická cvičení…

    Záhy jste se stal rezidenčním autorem Maxim Gorki Theater Berlin. Takovou divadelní „profesi“ z českého prostředí neznáme. Co přesně má Hausautor nějakého divadla za úkol?

    V Gorki Theater to bylo fajn. Napsal jsem pro ně hru, kterou uvedli, a proto mne pozvali. Jako Hausautor jsem pro ně v rámci této funkce psal různé texty do jejich časopisu, který divadlo vydává asi čtyřikrát ročně, a hlavně jsem úzce spolupracoval s dramaturgem. Dával jsem mu různé impulsy, čím by se jejich dramaturgie mohla nechat inspirovat, navrhoval témata, kterými by se divadlo mohlo zabývat. Jinak jsem přihlížel všemu, co se v divadle dělo, a stal se jakýmsi prvním hodnotitelem celého repertoáru. V podstatě jsem v divadle trávil většinu času.

    To tam / Das Ding

    To tam / Das Ding (r. D. Löffner, prem. 2011, Deutsches Theater Berlin) FOTO MAX BÜCH

    Jaký jste z takové spolupráce měl pocit? Myslíte, že jste byl pro Gorkého divadlo nějakým přínosem?

    Když se zamyslím, co můj pobyt divadlu dal, tak asi především to, že mohli říct: Máme rezidenčního autora. Pro mě to ale byla skvělá možnost poznat zblízka, jak funguje velké divadlo, vyzkoušet si a nahlédnout pod pokličku obrovské spousty profesí. Inscenoval jsem tam třeba řadu malých her, kterou jsme souhrnně nazvali Spektakel. Díky své pozici Hausautora jsem směl požádat tři čtyři herce, aby formou scénického čtení přečetli jakýkoli dosud neinscenovaný text, nejen můj, a já viděl, jestli a jak funguje. Stejně tak jsem mohl kdykoliv požádat dramaturga o jeho názor na každý svůj nový text.

    Hausautor je zaměstnancem divadla, anebo je to cosi jako stipendium?

    V Německu je Hausautor v mnoha velkých divadlech a je normálně placený, tedy je regulérním zaměstnancem divadla.

    Globalizace sice není zrovna pěkné slovo, ale přiléhavější pro pojmenování společného tématu vašich her mě nenapadá. Co pro vás globalizace představuje?

    Vysvětlím to takhle: Když se podíváte na německou společnost, vidíte neuvěřitelný nadbytek a jste z něho znechuceni. Mnozí lidé si uvědomují, že mají příliš mnoho možností volby – ať už toho, jak naloží se svým životem, nebo na co jít do kina, kde bydlet, kam jet na dovolenou, co jíst a podobně – a jsou si vědomi toho, že je to na úkor zbývajících dvou třetin světa. Tím vzniká paradox: jistou část obyvatel Německa trápí, že se jim daří příliš dobře, a nevědí si s tím rady. Právě globalizace je pro ně – i pro mě – možnost, jak se se světem srovnat a v životě angažovat.

    Mohl byste být konkrétní?

    Zmíním motiv ze své hry To tam. Byl jsem v Argentině a jel jsem na sever mezi Indiány a rolníky, kde jsem se stal svědkem situace, kdy jeden z brazilských sójových baronů zabral prostému rolníkovi jeho pole. Ten rolník se proti tomu snažil protestovat, jezdil tam dál na mopedu a na poli pracoval. Tak mu zabrali i ten moped. Nejdřív jsem si říkal, že je to jeho problém. Že je to věc Latinské Ameriky a že to se mnou a Německem nijak nesouvisí. Ale pak jsem si uvědomil, že ta sója se vyváží do Číny, kde jí krmí prasata a to vepřové následně skončí v sámošce v Berlíně. Takže to se mnou sakra souvisí. A na případ jsem – jak přímo v Argentině, tak později svou hrou – upozornil.

    Považujte se tedy za angažovaného dramatika?

    Spíš bych řekl, že to, o čem jsem teď mluvil, jsou témata, která mě zajímají a o kterých píšu. Umím psát jenom o tom, co mně vadí. Kdybych psal o sobě, tak to bude strašná nuda.

    Jak a jaká tedy volíte témata pro své texty?

    Vždy se nejprve přede mnou objeví nějaké téma, kterému nerozumím. Neznamená to však, že je chci vyřešit. Ale snažím se dopátrat, jak funguje, jak do sebe jeho jednotlivé segmenty zapadají a co s sebou nesou za otázky a problémy. Tak vznikají moje hry. Jestli je to společenská angažovanost, nevím. Snad v tom, že před diváky odkrývám neobvyklá témata a ptám se jich, jestli o nich vědí a jak o nich přemýšlejí. Řešení nenabízím.

    Překlad z němčiny Monika Loderová

    Philipp Löhle

    (27. 8. 1978, Ravensburg, Německo)

    Německý dramatik a režisér. Studoval dějiny, německou literaturu, divadelní vědu a mediální studia na univerzitě v Erlangenu, kde byla také uvedena jeho první hra. Získal několik ocenění (Mülheim Dramatikerpreis, cena Stückemarkt Berlin, Stückemarkt Heidelberg). V roce 2007 získal stipendium v Royal Court Theatre v Londýně, v letech 2008–2010 byl rezidenčním autorem Maxim Gorki Theater v Berlíně, 2011–2012 Národního divadla v Mannheimu a 2012–2013 Státního divadla v Mainzu. V překladu Michala Kotrouše byly nedávno v české premiéře uvedeny jeho hry To tam (Divadlo X10 ve Strašnickém divadle, režie Jiří Honzírek) a Praporky ve větru (Městské divadlo Kladno, režie Lukáš Brutovský).


    Komentáře k článku: Philipp Löhle: Řešení nenabízím

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,