Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 28
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Petr Štědroň: Jdeme cestou autorského divadla

    Na stranách 8-9 aktuálního čísla DN 20/2012 najdete rozhovor s hlavním dramaturgem Pražského divadelního festivalu německého jazyka a uměleckým šéfem pobočné scény Národního divadla Brno Reduta Petrem Štědroněm Hodnotit XX. století si netroufám. Čtenářům i-DN nabízíme pokračování našeho rozhovoru, kdy jsme se bavili o inscenaci Moravského divadla Olomouc Arabská noc, jež letos získala Cenu Josefa Balvína, a o Divadle Reduta.

    Petr Štědroň. FOTO VLADIMÍR KIWA NOVOTNÝ

    Cenu Josefa Balvína získala inscenace Martina Glasera Schimmelpfennigova textu Arabská noc Moravského divadla Olomouc.

    Cenu Max, od roku 2009 přejmenovanou na Cenu Josefa Balvína, udělujeme už deset let. Připadne nejlepší inscenaci původně německy psaného textu, která vznikla na území České republiky v uplynulé sezóně. Jejím cílem je podpořit umělecky kvalitní inscenace německojazyčných textů na českých scénách a vítěznou inscenaci konfrontovat s inscenačními počiny německy mluvících zemí. Arabská noc Martina Glasera uspěla z důvodů, jež shrnula Marie Reslová, jedna z členek poroty: Je to velkorysá režijní koncepce a scénické řešení, je v ní také odvaha olomouckého divadla nabourávat stereotyp svých diváků, a v neposlední řadě i obdivuhodné fyzické nasazení herců.

    Roland Schimmelpfennig: Arabská noc (r. Martin Glaser, prem. 21. 10. 2011, Moravské divadlo Olomouc). FOTO archiv MD Olomouc

    Jak by podle vás uspěla Glaserova inscenace v Německu?

    Arabská noc se poprvé v Německu inscenovala před jedenácti lety a autor mezitím vychrlil spoustu jiných textů, takže tato jeho hra se už v Německu inscenuje jen výjimečně. Není důvod sahat ke starším textům, když se jejich autor vyvíjí jinými směry a má co říct. U nás ten důvod ale zjevně existuje. Myslím, že by Martinova inscenace uspěla ne až tak v kontextu německého, jako spíše evropského divadla. Je nápaditě rozmyšlená, vizuálně zajímavá, režijně kvalitní.

    Má vůbec smysl vyvážet české či moravské divadlo do ciziny?
    Určitě, i když se to moc neděje. Možná i proto nemáme mnoho režisérů, ale ani dramaturgů evropského formátu. Nesouvisí to s počtem obyvatel či velikostí našeho území. Maďarské a polské divadlo je v mnoha ohledech na světové úrovni, je zváno na prestižní akce a maďarští a polští režiséři běžně hostují na německojazyčných scénách od Curychu po Vídeň, v činohře, opeře i baletu. Kvalita domácího divadla jde ruku v ruce s konfrontováním se s kvalitním zahraničním divadlem, a tedy i jeho dovážením sem a hostováními tam.

    Jaký vidíte hlavní smysl PDFNJ?

    Podstatné je pro nás především to, jaký vliv má festival na českou divadelní scénu. Myslím, že je i naší zásluhou, že se v Česku – a dokonce i na Slovensku – dnes uvádějí texty Jelinek, Bernharda, Schimmelpfenniga, Loher, Palmetshofera,  Taboriho a řady dalších současných německojazykových dramatiků. Dramaturgickým, scénografickým, režijním, hereckým vlivem německojazyčného divadla v posledních letech, a tím i vlivem festivalu na českou divadelní scénu se ostatně zabývá několik diplomových prací posledních let, což mě samozřejmě těší.

    Patrik Ouředník: Europeana (r. Jan Mikulášek, prem. 9. 6. 2011, ND Brno / Divadlo Reduta) – Jiří Vyorálek. FOTO archiv ND Brno

    A co vaše další dítě – Divadlo Reduta? I tu jste spolu s dramaturgyní Dorou Viceníkovou zasvětili soudobému divadlu. Překvapivě tam však příliš německojazyčných dramat neuvádíte.

    V Redutě pro nás není německojazyčná dramatika prioritní, jako ostatně vůbec dramatické texty. Jdeme cestou autorského divadla, adaptací, uváděním zdánlivě nedivadelních textů na scénu. Za Divadlem Reduta je spousta dennodenní práce, která nikdy nekončí. K vedení Reduty mě oslovil Daniel Dvořák, poté jsem prošel veřejným konkurzem, několik let předtím jsem ještě působil jako dramaturg Mahenovy činohry. Mou představou bylo z Reduty vytvořit místo progresivního umění nespoutané konvencemi a žánry. Reduta je součástí NDB, mám ovšem vlastní rozpočet a hlavně uměleckou svobodu. Vytvořit tento model samostatnosti na vlastním vedení chvíli trvalo. Na české poměry je mimořádný, ovšem například v Německu zcela běžný. Snad se ukazuje, že to byla správná cesta. Asi to bude znít ješitně a nekriticky, ale Divadlo Reduta považuji za jeden z nejúspěšnějších výsledků českého divadelnictví posledních let. Vím, že to jako jeho umělecký šéf můžu jen těžko dokazovat, ale snad za mě mluví vysoký nárůst diváckého zájmu a úspěchy u kritiky a poslední dobou i ve světě. Získali jsme během pěti let řadu divadelních cen, jsme srovnávaní s bývalým pražským Divadlem Komedie či Dejvickým divadlem, tedy špičkou českého divadelnictví. Za tím vším je práce a vytrvalost celého týmu Reduty, počínaje dramaturgyní Dorou Viceníkovou, pečlivě vybíranými režiséry i perfektní prací zázemí, produkčního týmu a celé techniky. To vše bylo třeba vybudovat. V posledních letech se nám kromě běžného hostování v Česku a na Slovensku podařilo hostovat na řadě mezinárodních festivalů a zahraničních scénách. Hráli jsme v Bruselu, Stuttgartu, ve Vídni, v Polsku, Slovinsku, máme pozvání do Maďarska, dokonce jsme dostali pozvání na deset představení do Iránu. Osobně ovšem považuji za vrchol našeho úsilí pozvání na Salzburger Festspiele 2013, kde odehrajeme pět představení Nenápadného půvabu buržoazie. To je pro nás a myslím i celé české divadlo opravdovým vyznamenáním. Je to jeden z nejprestižnějších a nejstarších evropských divadelních festivalů. Nepamatuji se – vyjma koprodukce Dušana Pařízka s Deutsches Theater Berlin – že by tam kdy české činoherní divadlo hostovalo. Utvrzuje mě to v názoru, že jdeme správnou cestou, jsem rád, že se dostáváme do evropského kontextu.

    Jean-Claude Carrière: Nenápadný půvab buržoazie (r. Jan Mikulášek, prem. 7. 6. 2012, ND Brno / Divadlo Reduta). FOTO KIWA

    Proč jste si do Reduty vybral jako hlavního režiséra Jana Mikuláška?

    Není to tak, že bych si Honzu Mikuláška vybral. S Dorou Viceníkovou jej prostě považujeme za nejzajímavějšího českého režiséra těchto dnů. Je velmi rozmýšlivý, dlouho trvá, než na nějakou práci kývne. Je také kritický sám k sobě, pochybovačný, velmi sečtělý. Sleduje práci ostatních, poučuje se. Opravdu si ho moc vážím. Pro jeho skromnost, chytrost, fantazii, schopnost vizuality… A pro jeho odvahu pouštět se do inscenování zcela netradičních textů, nepravidelné dramaturgie, jako jsou Elementární částice, Korespondence V+W, Nenápadný půvab buržoazie nebo Europeana, abych jmenoval ty, co uváděl v Redutě. Jistě, dokáže skvěle inscenovat i předem napsané dramatické texty, ale nejraději mám polohu, kdy hledáme nějaký nový, neznámý titul a tvar. Jsme i generačně spříznění. Všichni, tedy scénograf Marek Cpin, Dora Viceníková a Honza, jsme chodili na jedno brněnské gymnázium.

    Nebojíte se, že v posledních letech Mikulášek spolupracuje s příliš mnoha soubory a možná na příliš mnoha rozdílných textech? Nehrozí, že upadne do režijní rutiny nebo formálního manýrismu?

    Neřekl bych. Mikulášek pravidelně režíruje u nás v Redutě, na Provázku a v Dlouhé, občas ještě v Ostravě u Bezručů nebo dříve v Národním. V Redutě bychom rádi z jeho inscenací vytvořili dramaturgicky i formálně ucelenou, kontinuální řadu. Bude ale asi vznikat pomalu, neboť sám Honza se svou práci snaží redukovat. Je si až moc dobře vědom toho, že každý lidský potenciál je omezený. Je opravdu velmi sebekritický a přísný sám k sobě.

    Michel Houellebecq: Elementární částice (r. Jan Mikulášek, prem. 26. 2. 2010, ND Brno / Divadlo Reduta) – Václav Vašák a Jiří Vyorálek. Koláž ND Brno

    Divadlo v Brně se dnes ocitlo v poměrně komplikované situaci. Na jedné straně se otevřela nová scéna Divadla na Orlí, na druhé se snižují finance a NDB dokonce už několik měsíců nemá ředitele…
    Současná ekonomická situace divadla v Brně… No, není dobrá. Velmi nestabilní, kolísavá je i úroveň kvality. To je ale téma na dlouhý rozhovor, nechci paušalizovat. Brno má, jako každé město srovnatelné velikosti a významu, svá specifika. Zrodilo a formovalo řadu velkých osobností, mělo a snad i má velké kulturní zázemí, přežívá zde ale také falešný lokální patriotismus, silná konzervativnost a jakási „nízká pýcha“.

    Máte nějakou představu nového ředitele NDB?

    Přeju si člověka, který by nejen NDB, ale celé vnímání divadla v Brně – a jeho kvalitu – posunul dál, jiným směrem, než kam se ubírá teď. Obávám se ale, že při jeho volbě budou nejdůležitější roli sehrávat ekonomické otázky.

    A co vy. Netroufal byste si na to?
    V současné době se na to necítím a hlavně by mě to brzdilo v  aktivitách, které jsou pro mě cennější.


    Komentáře k článku: Petr Štědroň: Jdeme cestou autorského divadla

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,