Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2020

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2020

ročník 29
23. 6.–1. 9. 2020
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Petr Pola

    (1979) Producent, dramaturg, divadelní kurátor a odborný pracovník v neziskovém sektoru. Studoval řadu oborů, technický, filozofický i umělecký, a poslední dva – estetiku na FF UK a dramaturgii alternativního divadla na DAMU v Praze – úspěšně dokončil. V disertační práci Prolegomena k problematice osamělosti (2015) zkoumal osamělost jako existenciální charakteristiku, formuloval její vztah ke zkušenosti umění a naznačil cestu k jejímu přesažení. V současnosti působí jako dramaturg a producent autorského divadla Anička a letadýlko, umělecký ředitel festivalu Malá inventura a místopředseda kulturní neziskovky Nová síť, která festival pořádá, a současně je hostujícím pedagogem na Katedře filozofie ZČU v Plzni.

    Co vás přivedlo k umění/divadlu

    Zmatky dospívání, kdy jsem začal pociťovat, že se se mnou děje něco, čemu úplně nerozumím. A vůbec jsem netušil, kde začít. Těch cest bylo zpočátku víc. A tak jsem škádlil rozum docela dlouho, než se mi podařilo nějak ty cesty protnout. A velkou zásluhu v tom má divadlo, které se dostalo do mého zorného pole až poměrně pozdě. Ale asi bych si s divadlem nikdy nic nezačal a neposiloval to podivné napojení, kdyby nebylo všestranné a jedinečné Aničky Duchaňové a důvěry, kterou mi tehdy svěřila.

    Největší umělecký/divadelní zážitek

    Kdybych měl zůstat u tohoto iniciačního období a divadla, tak bych musel zmínit Století kobry Vladimíra Morávka, dvanáctihodinovou naprosto nesnesitelně intenzivní a šílenou podívanou, která cupovala na kousky veškeré zbytky mé soudnosti.

    Osobnost minulosti nebo přítomnosti, se kterou byste rád zašel na kus řeči

    Rád bych navštívil přednášku Emmanuela Lévinase a měl příležitost blížit se Jinému, které rozbíjí samotu, dostal dopis od Maurice Blanchota, abych se ujistil, že skutečně existoval, stal se postavou Hledání ztraceného času, zachránil George de Nervala, potkal Bretonovu Nadju, zaslechl smích strýce Pepina, navštívil Kerouaca během pobytu na Severních Kaskádách, prožil život v Twin Peaks, nasekal na holou Slavoji Žižkovi a nakonec možná bych rád dostal příležitost zajít na pivo se svým otcem.

    Námět/text, který vás přitahuje a který byste chtěl zpracovat

    Ten, který si mě vybere. Vždy jsem byl spíš tím, kdo pomáhá druhým jejich náměty přibližovat divákům. Tam je myslím mé místo. Alespoň zatím.

    Divadlo, výtvarné umění, literatura, film, hudba, které máte rád a kterým se naopak vyhýbáte

    Divadlo, které hledá a ukazuje cesty mimo divadlo, které mě trápí, vzrušuje, neopouští. Mám něco z polymorfa. Nasávám vše, co jen je možné, a pak hledám nepravděpodobná spojení. Ikonická je pro mě Michelagelova vatikánská Pieta, Kafkův Zámek, Tenkrát na Západě Sergia Leoneho, fascinují mě současné high quality seriály, které obrozují žánr hrdinského eposu, počínaje Dexterem a konče Mr. Robotem. Nacházím cestu zpět k elektronické hudbě, třeba s posledním albem Rival Consoles nazvaným Persona.

    Jsem podezíravý k divadlu, které stvrzuje stereotypy, ale i k tomu, které se angažuje příliš přímočaře. A to ať si z netrpělivosti chce zkrátit cestu k divákovi, nebo že si plete prostor divadla s fórem pro občany. Tedy podřizuje divadlo s jeho schopností vytrhnout, zasáhnout a transformovat potřebě vytvořit konkrétní názor a iniciovat jednání. Ale zde pochopitelně začínají být všechny hranice velmi nestálé a prostupné.

    Historická či současná osobnost/divadelní postava, která je vám citově nejblíže a – naopak – která je vám vzdálená

    Osamělý hrdina hry Tu noc těsně před lesy Bernarda-Marii Koltése. Bylo to jedno z nejkrásnějších přátelství. Do divadla na to asi nepůjdu nikdy, už jsem si to mnohokrát inscenoval o samotě.

    Rostlina/zvíře/kámen/planeta, které máte v oblibě či obdivujete

    Pinie, které mě čekaly na konci první cesty mimo hranice domova, cikády, které mi připomínaly pulzující nekonečno, křemen, který se třpytil na dně potoka, Země, jak ji viděla Sandra Bullock ve filmu Gravitace očima člověka, jenž se možná pustil dál, než měl.

    Etické či jiné hranice, za které byste jako tvůrce nešel

    Nestát se člověkem-krámem, jak o něm psal Bohuslav Brouk.

    Umělecký/divadelní sen

    Kdysi mě děsila myšlenka, že vše je možná jinak. Hrdina dospěje do okamžiku, kdy umírá, ale v tom samém okamžiku se vše dosud zažité zpochybní a ukáže se možnost, že vše je jinak. Dnes – a snad je to tím, že už jsem překročil Rubikon – je to opačně: představa, že vše je jinak, mi svítí na cestu. Ale určitě je to jinak.

    Kým/čím byste byl, kdybyste se nevěnoval divadlu/umění

    Neztělesněným rozumem zavřeným ve věži ze slonoviny.

    Plus: Zajímá vás umělecká kritika?

    Zajímá mě kritika, které mohu důvěřovat. Potřebuji, aby si mě kritik postupně získal, aby mně zpočátku naznačil, že se dívá podobným směrem, nebo lépe, že vidí tam, kam já nevidím. A nejlépe že mě nechá vidět jinak. Nemusí adorovat, nemusí zbožňovat ani nemusí chválit, ale měl by umět přiblížit se a inspirovat. Kritika je tvorba. Otevírá a ztělesňuje nové a stejně jako jakékoli jiné myšlení vynalézá spojení a uchopuje porozuměním. A stejně jako třeba filozof se nebojí sejít ze zajištěných cest a ztratit se. Z toho mimo jiné vyplývá, že kritik by neměl být nucen (jinými ani sebou samým) vyjadřovat se k něčemu, u čeho nenavázal dostatečný kontakt (a v tom je tajemství). Kritika je obdivuhodná činnost a velice mě mrzí, že dnes po všech stránkách činnost nedoceněná. Přál bych nám všem pokud možno co nejvíce osvícené kritiky, a nejen té divadelní.

    • Autor:
    • Publikováno: 16. března 2020

    Komentáře k článku: Petr Pola

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,