Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2019

ročník 28
17. 9.–30. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Petr Našic: Vstupte!

    Jedno z mých nejdůležitějších setkání v životě bylo s Vlastimilem Brodským.

    Píše se rok 1983, nebo 1982? Nevím. Tou dobou jsem ale byl kulisákem v Divadle na Vinohradech. Těsně po maturitě to byl moc příjemný dvousezonní mezistupeň před DAMU. Tehdy jsem v sobě našel mladickou drzost a požádal „pana Brodského“, jestli bych si ho nemohl vyfotit. Souhlasil. Šli jsme do Riegrových sadů a já jej fotil snad u každýho stromu. Už tenkrát, i když jsem ho určitě musel s tím foťákem děsně otravovat, byl Bróďa skvělej, pozval mě na oběd a zjistili jsme, že máme kousek od sebe chalupy. On ve Slunečné a já v Prysku.

    S odstupem času zjišťuju, že tahle doba, co jsem kulisákoval, byla pro mě hodně určující. Pohyboval jsem se v exkluzivním prostředí, za kolegy jsem měl kulisáky, básníky, malíře, spisovatele, národní umělce, herečky… a jak se později ukázalo, i estébáky a udavače. Nádhera. Večerní mejdánky ve starém klubu naproti divadlu a nekonečný kecy o životě a politice mě strašně bavily. Bróďa říkal, že při „kvákání“ se lidi o sobě toho dozvědí nejvíc. Mně začal říkat „dědouši“. A jednou takhle kolem Vánoc mi zavolal, že mi chce něco říct na kameru a ukázat. Vytáhl nějaký „dnešní“ noviny a začal: Vyšel tady v tom plátku nádherný seznam Židů v současné české kultuře. Hele! Tady na místě asi dvacátém, Vlastimil Brodský… a další Židi k neuvěření! Třeba Mirek Horníček. Jeho maminka strávila život v katolickým kostele… Jiří Menzel, k neuvěření! … Miloš Forman, no, ten měl myslím maminku židovku, prosím. Zdeněk Podskalský! To byli bezvadní šumaváci, myslivci! Jak může být někdo takový vůl a tohle napsat? Jiří Sovák nebo-li Schmitzer. To druhý jméno je podtrhnutý. Přitom to byla tak křesťanská hospoda, až to bylo nekřesťanský! Jiří Suchý! Jak je to možný? Chudák – no, proč chudák? Vono je to vlastně vyznamenání být na seznamu s takovým národem, jako byl Einstein, Artur London, vono je to vlastně velice lichotivý. Ale vidíš dědouši, čím je tahle blbost o moc větší než hitlerovská? Hitler si to aspoň ověřil podle rodokmenu, ale tenhle kretén? Nějakej Tomáš to sesmolil. No, to ale musí být vůl ten pan Tomáš …hele a tady taky Rychman! Jiří Suchý podruhý, Ljuba Hermanová, zase Suchý, aha – to jsou rubriky! Tak von je v rubrice divadlo i literatura. Hergot, to musí bejt chytrej Žid, když je všude! Vono je vidět, že ten rasismus vyvěrá z naprosté stupidity, blbosti a nezodpovědnosti. Dědku, podal bys mi další noviny? Tyhle noviny sice dobře hoří, ale nechci si znečistit kamna.

    V době mýho kulisákování byl na Vinohradech ředitelem Zdeněk Míka (říkalo se mu první český Jílkolog) a na repertoáru se vyjímalo několik vtipných komedií – třeba Vstupte!, klasických kousků jako třeba Richard III., Obchodník s deštěm nebo Cyrano, ale i pár tendenčních kravin jako třeba Jílkovi Diamantoví hoši. Své oblíbené komedie jsem si potajmu z portálu fotil. Tak vznikla i tato fotka ze Vstupte! od Neila Simona. O představení mi Bróďa řekl: Ti dva dědkové nám přirostli k srdci. Těch zájezdů! … já ti měl toho vysloužilýho klauna Willyho Clarka rád, i když to byl agresivní blbec. Co by se taky dalo od takovýho zoufalce jinýho očekávat?

    Hlavní role hráli s Pepíkem Bláhou. S kolegou, o kterém tvrdil, že ho miluje nejen proto, že umí, ale především proto, že je ideální partner, protože dokáže jeho nápady přijmout, povýšit a rozvinout, a že ta jejich společná „hra“ na jevišti vzájemně narůstá a že společně jim to bezvadně šlape. Komedie dosáhla 300 repríz a při té poslední, která je ze zájezdu do Kutný Hory, jsem cvaknul tohle.

    Bróďa měl i jiné promluvy než o ženských, třeba i o různý velikosti existencionálního strachu. Uznával ale i docela obyčejný strach. Strach z prvních filmovacích dnů, když hrál hlavní nebo velkou roli, strach před prvním krokem na jeviště, před každým představením. V civilu dokonce strach před plným krámem lidí, kam si chodil pro housky. Někdy tvrdil, že překonání strachu, co ho tak omezuje, vyžaduje až nadlidské úsilí. Na druhou stranu měl ten strach i docela rád, protože ho nutil k činnosti, když byl prý od přírody tak hrozně línej, ale současně velice pracovitej a činorodej. Aby těch protikladů nebylo málo, dodával, že vlastně všechno vychází z toho „Jeho“ strachu. Měl ale ještě jeden strach, o kterém se mnou tenkrát dost často mluvíval. Strach z dlouhýho umírání. Ne ze smrti.

    Začínal jsem jako kulisák, pak jako divadelní fotograf amatér a student produkce na DAMU, později jako divadelní manager profesionál. Teď už se divadlu věnuju míň, fotím za peníze, snažím se hodně cestovat, zkrátka nemám žádný vyhraněný typ fotografie. Fotím to, co mi přijde takříkajíc pod ruku, co dostanu za úkol, na který stačíme – já i moje technika. Bydlím sice v Praze, ale raději bych žil v severočeském Prysku. Bróďa tam už nejezdí. Člověka, který by se aspoň vzdáleně podobal Bróďovi, už ale v tomhle životě asi nepotkám.

    Foťák FUJICA STX 1N Objektiv Fujinon 50/2.8 Film ORWO 400

    • Autor:
    • Publikováno: 19. února 2013

    Komentáře k článku: Petr Našic: Vstupte!

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,