Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Petr Kolečko: Nechci se životem protrápit jako umělec

    Nepotkali jsme se v nejklidnějších chvílích našich životů. Jeho milovaná Sparta zrovna prohrála s Plzní a ani „má“ Slavie zrovna nezáří. I v divadelním oboru to kolem nás vřelo. Jak mi řekl při autorizaci, právě dal výpověď z místa dramaturga Městského divadla Kladno, kde byl – či je? – součástí týmu Tomáše Svobody, s nímž dlouhodobě spolupracuje jako autor a dramaturg, i v A studiu Rubín, své pražské domovské scéně.

    Nerozumím vaší generaci. Ty předchozí chtěly svět změnit, bouřily se proti němu. Ale vy jej berete, jaký je. Jako by se nedal někam posouvat. Vaším krédem je – zdá se mi – heslo Ubavit se k smrti. Nebo se mýlím?

    Nevím. Svět je dnes mnohem individualizovanější nebo možná autističtější, než jaký býval dřív. Cokoli řeknete – já, vy nebo kdokoli – tak první, kdo to uslyší, to zpochybní. Nevím ani, jestli proti něčemu bojuju. Jestli se ale proti něčemu – řekněme – stavím či vyhraňuju, tak je to především ovcovitost, podléhání mediální masáži, tupému vnímání a podléhání snad všemu. To je dnes příšerný. Snažím se, aby lidi, co přijdou k nám do divadla, dokázali uvažovat jinak než tím dnes převládajícím kapitalisticko-materiálním, maloměšťáckým způsobem. Vy jako intelektuál to možná nevnímáte, zdá se vám to jako banalita, ale ten trend je příšernej. Pro mě prostě je pořád hlavní – a hlavně nevyřešený – problém, že devadesát pět procent lidí se zajímá jen o to, za kolik a co za to a hypotéka a děti a chata…. Těm lidem se musí pořád dokola opakovat, aby nemysleli jen tímdle způsobem a přistoupili třeba jen na trochu jinej způsob vidění některých věcí. A teprv když diváky vykolejím z jejich zavedených myšlenkových stereotypů, tak se s nimi můžu bavit i o něčem jiném, hlubším či vyšším – nebo spíš jiný dramatik, který tady je od těch složitějších témat. Jenomže obávám se, že zatím jsme pořád ve fázi vykolejování, hlavně u mladých lidí. Myslím, že dokud se divák neposune myšlenkově i citově jinam, nemají nějaká přeintelektualizovaná témata na divadle smysl. Dokonce je v něčem takové divadlo vlastně alibismus.

    Myslíte, že divadlo má tu moc diváka změnit, či aspoň vykolejit?

    Asi v tom budete vidět – vzhledem k tomu, čím se zabývám – rozpor, ale myslím, že divadlo tu moc nemá. Já se tomu sice snažím pořád nějak utopicky věřit či se o tom přesvědčovat, ale spíše souhlasím s tím, co kdesi řekl Dušan Pařízek: Divadlo je fitko pro duši. V doslovném slova smyslu. Nic víc.

    Co tím chcete říct? Že se divadlo nemá zabývat politikou nebo existenciálními problémy?

    Nenuťte mě mluvit obecně. Já jsem rád, když diváka zaujme třeba hra Vejce, kterou kritika považuje za bulvární komedii, nebo Úl na Nové scéně. Obě to jsou podle mne dobře napsané komedie, které v sobě mají i hlubší vrstvy. Je pro mě důležité, aby ty texty a jejich inscenace diváka bavily a současně abych v nich ukazoval ještě jiné životní perspektivy, třeba jen skrze grotesknost či nějakou divnost či vypouklost. Ale že by divadlo dokázalo hýbat kolem dějin, na to absolutně nevěřím. Dokážu si představit, že existují blázni, kteří chodí do divadla a nějaká syrová, formálně či obsahově náročná inscenace jim opravdu změnila život, nebo aspoň náhled na některé životní události či problémy. Třeba současné Divadlo Komedie to myslím dokáže. Ale sám věřím spíš v šaškovskou polohu divadla. Divadlo pro mne musí být především zábava.

    Rozhořčený diletant

    Jak jste se vůbec k divadlu a psaní pro ně dostal?

    Psát jsem začal už na základní škole a pokračoval na gymnáziu. Chodil jsem do autorského kroužku, zapisoval si různé nápady do notýsku a vymýšlel blbosti. Současně jsem i hrál. Chodil jsem do Divadla Filtré, které vedl Jiří Macek. Tehdy to byl docela významný amatérský soubor zaměřený na autorskou tvorbu. To mi bylo třináct, čtrnáct. Paralelně jsem pěstoval tedy dva koníčky: amatérské herectví a psaní. A někdy rok před koncem gymnázia jsme se s kamarádem Kryštofem Koláčkem rozhodli, že připravíme nějaký společný divadelní projekt. Vytáhli jsme jednu z hereček Filtré, jmenovala se Dora, vzali jsme si Schlinkova Předčítače a zdramatizovali jeho první třetinu. Já jsem v tom dokonce i hrál a Kryštof to zrežíroval. Předčítač u nás tehdy zrovna vyšel, nikdo ho neznal – film vznikl až mnohem později. My to stáhli na vztah té starší ženské a toho kluka. To, že byla kdysi dozorkyně v koncentrácích, nás nezajímalo. Byl jsem tenkrát ještě štíhlej chlapec v trenkách a Dora byla proti mně obrovská ženská, což hrálo samo o sobě. Lidi nám říkali, že je to sice naivní, ale není to blbý. A mě to motivovalo k tomu, že jsem si dal přihlášku na DAMU. Původně jsem se chtěl hlásit na produkci, ale když jsem se díval, co po nás na přijímačkách budou chtít, připadly mi hrozně těžké, zatímco dostat se na dramaturgii vypadalo mnohem jednodušeji. Stačilo něco přečíst a něco napsat, což mi připadalo, že tak nějak je v arsenálu mých schopností. Na DAMU se pak všechno strašně urychlilo. Začal jsem chodit na semináře tvůrčího psaní k Jaroslavu Vostrému Janu Vedralovi a postupně zjišťoval, že mě psaní pro divadlo baví a zajímá. Pak už to bylo jasný.

    Dokážete říct, co vás na psaní přitahuje?

    No… Na začátku jsem – asi jako každý – hrozně chtěl bejt spisovatel, co je hranej a slavnej. Primární bylo samo potěšení, že někdo říká před hodně lidmi slova, co jsem napsal. Měl jsem z toho až dětinskou radost. Až v průběhu studia, někdy ve třeťáku, kdy jsem s Honzou Fričem připravoval – troufám si říct dneska už legendární – inscenaci Soumrak bodů, mi můj pedagog Daria Ullrichová zadala úkol napsat ten asi jedenáctistránkový text ve verších. Tehdy mi došlo, že psaní a divadlo můžou mít i jiný smysl než jen někde exhibovat. To byla asi zásadní proměna mého přístupu k divadlu. Vedral mi pak do posudku bakalářské zkoušky napsal, že jsem se z rozhořčeného diletanta stal zodpovědným divadelníkem. A měl tak trochu pravdu. Byl jsem poté asi dva tři roky zodpovědným divadelníkem, ale záhy jsem bohužel poznal profesionální divadelní provoz zblízka, Rubín, Ostravu, Kladno, Hradec Králové, prosvištěl si některými zatáčkami a záhyby toho světa a teď se dostávám zpátky do polohy rozhořčeného diletanta. Ideály, které jsem si osvojil v určité době na DAMU, nefungujou. Když se snažíš něco opravdu poctivě říct, skoro nikdo to nerozpozná. Ani vy, kritici. Naopak, když uděláš nějakou blbost, kterou odflákneš, tak se z toho můžou všichni posrat. A takovej stav tě pak moc nebaví.

    Punk nemá bohy, jenom hrdiny… Pavla Beretová (Tequila) a Vojtěch Dyk (Pudl) v inscenaci Láska, vole (Divadlo Disk, r. Jan Frič, prem. 5. 12. 2007) FOTO PATRIK BORECKÝ

    Well made play

    Které vaše hry byly ty poctivé a nedoceněné?

    Asi hlavně už zmíněné hry ÚlVejce. Vejce je sice v NoD přijaté dobře, ale trpí tím, kde se hraje. To mělo být na Vinohradech, pro které bylo psané. Věřím, že by přesně oslovilo tamní diváky i zatím dost koženě využívaný komorní prostor tamní Zkušebny. Zábavná komedie se spodními, temnými proudy. A věřím, že by to přilákalo i nové diváky. Mrzí mě, že Martin Stropnický text tehdy nepochopil a nepřijal. Spadlo to do dost nešťastné situace, kdy tam Dan Špinar způsobil rozruch svým Vojckem, takže k nám byla velká nedůvěra. Výplod chorého mozku, prý o té hře Stropnický řekl. Věčná škoda. Pro tu hru a myslím i pro něj.

    No a vedle toho napíšu texty jen proto, že mi za to někdo zaplatí, že si mě najme. Píšu je bez nějaké velké ambice a snahy něco jimi říct, a diváci i kritika je oslavují, kolik je v nich pravd a autorské rafinovanosti.

    Co patří mezi ty oslavované tituly psané bez větší ambice? Pornohvězdy?

    Ne, tak to pozor. Pornohvězdy byly velmi čistej projekt, od kterého jsme s Tomášem Svobodou přesně věděli, co chceme. Zajímal nás a šli jsme si za ním, i když jsme na něj tehdy dostali jen minimální grant a vznikalo to v opravdu extrémně nepohodlných podmínkách. Byla to věc dělaná z velmi čistých pohnutek. To bych sem vůbec nezařazoval.

    Dobrým příkladem oslavné reakce kritiky na něco mnou napsaného mimochodně a levou zadní byl Kouzelník v Rubínu. Kritika nad ním jásala, hledala v něm přesahy, které jsme tam přitom implantovali dost uměle. Ono to je super představení, ale je to kouzelnická šou s činohrou, ne nějakej existenciální kus, panebože. No a pak třeba kritika a lidi, co choděj do divadla, přehlídnou Vejce. Přehlídnou, že je to opravdu „well made play“, o které se vždycky píše v souvislosti s angloamerickou produkcí. A že to vůbec není sranda napsat. To je pak pro mne zklamání.

    Ale celej tenhle trapnej pláč tady nepředvádím proto, aby mě někdo zpětně pochválil. Říkám to proto, že člověk, když vidí tu neschopnost takzvaně odborného okolí profesionálně reflektovat jeho práci, ztratí o ty reflexe zájem. Většinu kritik svých textů a inscenací už nečtu. Zajímá mě obyčejný divák. Toho se ale nemám šanci zeptat, takže tak maximálně klikám na rezervák, jestli se něco dobře prodává, anebo ne. No a tohle souvisí i s tím, co jsem odpovídal na první otázky. Když to máš takhle a obrníš se proti tý nepříliš zdravý zdejší divadelní kultuře a komunikaci tím, že divadlo bereš jako práci, kterou se snažíš dělat co nejlíp, tak pak je těžko můžeš cejtit jako něco mezi nebem a zemí.

    Jaromír Jágr, Kladeňák – text, který vyvolal největší mediální rozruch. David Matásek (uprostřed) v titulní roli (Městské divadlo Kladno, r. T. Svoboda, prem. 9. 10. 2009 FOTO PAVEL KOLSKÝ

    Kdybych nebyl nenažranej

    Myslíte, že v zahraničí je na tom divadlo a divadelní kultura líp?

    V žádným případě. My si tady pořád stěžujeme, jak jsme na tom špatně, ale jinde to je daleko horší. Jezdím do ciziny poměrně často, setkal jsem se s tvorbou a hlavně s tvůrci ze všech koutů světa, a z toho porovnání vidím, jak je česká divadelní kultura vyspělá. Málokdo si uvědomuje, jak silnou a opravdu fungující tady máme profesionální síť avantgardního divadla. Teď nemyslím avantgardní ve smyslu výlučné či experimentující, ale takové, které se nevnímá jen jako zábava, oddech, mainstream. U nás máme poměrně hustou síť divadel, která nejsou přímo závislá jenom na publiku, nemusejí hrát jen takzvaně pro kasu. To je ve většině států světa absolutně nemyslitelné.

    Teď jsme byli s mezinárodním projektem Letí Generation Icons, pro který píšu hru, v Barceloně, kde jsme navštívili Sala Beckett, divadlo orientované na současnou hru. Pro Španělsko je to něco jako The Royal Court pro Angličany, výspa původní dramatiky. Nějaký režisér nám tam vyprávěl, jak to tam chodí, a ty s údivem zjistíš, jak to celé existuje vlastně na poloamatérské bázi. Minimální dotace, závislost na vstupném, lidi moc nechodí, herci, co tam hrají, jsou takové spíš druhé garnitury, co jsou rádi, že se uživí. Mimochodem v Royal court je to to samé v bleděmodrém. Royal Court je zcela na okraji londýnského zájmu o divadlo. Ale být na okraji je pro ty lidi v západní Evropě jediná možnost, jak se autorským typem divadla zabývat. Vedle toho si my v Česku žijeme jako v bavlnce. Rubín by mě asi neuživil, ale kdybych nebyl nenažranej, tak mě RubínKladno dohromady stačí a nemusel bych – jako oni tam – chodit dělat někam za bar. Stačilo by mi napsat jeden, dva tituly ročně, co jdou víc lidem naproti, a pak bych si mohl psát či dělat, co sám chci. To není téměř nikde jinde myslitelné. Ani v Londýně. To, že je tam autorské divadlo zcela na okraji divadelního spektra a neumí své lidi uživit, má potom logicky ještě jeden důsledek. Režírují ho tam druhořadí režiséři, protože ti lepší dělají interpretační divadlo na větších scénách. A ani s autory to není žádná hitparáda. Většina z nich jsou nadšenci, co nemají o divadle ani potuchy. Jsou to vesměs lidi z ulice, co jen tak ze srandy napsali nějakou blbost, někdo jim to zinscenoval v nějakém amatérském studiu, a tím v nich vypěstoval dojem, že jsou dramatici. Těm hrám pak schází základní profesionální parametry, a pak se ty texty uvedou v deseti dvanácti reprízách a konec. Jedině těch pár dramatiků, co se se svými texty dostane do zahraničí, se psaním pro divadlo začne živit. Tady jsou samozřejmě třeba angličtí autoři zvýhodněni svým jazykem. Ale jejich vlastní trh je uživit neumí. A to samé se děje i třeba v Paříži. Měli jsme tam letos s Drábkem a dalšími českými autory scénické čtení a já se bavil s Mohamedem Kacimim, jehož Svatá země se hrála třeba v Rock café a není to žádný amatér. Ani on se ale psaním pro divadlo nemůže uživit. Říkal, že ve Francii jsou tak dva tři autoři, co to dokážou, a zbytek musí psát pro televizi, film a podobně. U nás je to stejné, taky jsou tady třeba tři čtyři autoři, jenže jsme dvacetkrát menší. Tím chci říct, že podmínky pro psaní jsou tady v porovnání se světem vlastně dobré. Není nás sice taky moc, ale zdejší divadelní trh – či provoz, jak chcete – nás uživit dokáže.

    Muzikál o práci všech prací… Jakub Prachař (Pornoherec), Jana Stryková (Maruška) a Michal Slaný (Pornorežisér) v Pornohvězdách (Teatro Roxy Praha, r. T. Svoboda, prem. 15. 12. 2009) FOTO VIKTOR KRONBAUER

    Svět beru do hry

    Mám takovou teorii, že každá generace má svého Topola. Dramatika, který vystihne generační pocity, nálady a témata doby. A dokáže je divadlem formulovat. Pro mě jste jím dnes vy.

    Jako že mám prst na tepu doby? To už jsem někde četl… A odpovím arogantně. Opravdu docela věřím v to, že mám schopnost věci kolem sebe pojmenovat. A tím, že mám jakýs takýs smysl pro humor a snad aspoň trochu zvládám divadelní řemeslo, dokážu to přenést na jeviště. Beru – stejně ale jako třeba David Drábek, který je o dvanáct let starší – svět bez předsudků, takový, jaký je a díky tomu mají naše texty nějakou razanci či sílu, jsou součástí dnešní doby. Myslím ale, že vidět svět, jaký je, každý divadelník nechce. Dokonce ani v mojí generaci. Spousta lidí i mého věku, takoví ti jakoby vysocí intelektuálové, mají tendenci se tvářit, že popkultura, televize, internet jsou nepodstatné, že je to povrchní pěna dní, která záhy vyšumí. S tím mě občas nasírá i moje oblíbená pedagožka a kamarádka Eva Salzmannová. Chce vždycky vidět svět z filosofického politického či existenciálního hlediska, a některé skutečnosti pro ni neexistují, jako by nebyly důležité. Dělá, že to prostě není. Vždycky se trochu chytnem, když na to téma dojde. Už od školy. Ale horší je, že jsou i divadla, která se tváří, že ten svět, co je, není. A to si myslím, že nejde.

    O všem, co dělám, pochybuju

    Co vás tedy v divadle oslovilo a oslovuje?

    Jestli myslíte jako diváka, tak asi Jan Nebeský. Byl to můj profesor, kterého dodnes a nahlas oslavuju. Jsem jeho naprostej fanoušek. To, jak se zabývá divadlem, jakej v divadle dělá bordel, co všechno mu obětuje, nezřízeně obdivuju. A baví mě na tom především to, že bych nikdy takhle divadelně myslet neuměl. Prostě na to koukám a více nebo méně to obdivuju jako nějaká patnáctka chlapeckou kapelu.

    I vy děláte – dalo by se říct – v divadle bordel.

    Možná to tak navenek vypadá a bylo by pro mě nejjednodušší říct, že jo, že dělám jenom píčoviny. Byla by to ale ode mne jen pohodlná póza. Je snadné svést všechno na to, že jsem jen takovej pouťovej cirkusák. Ale v životě takové pózy nefungujou. Já samozřejmě ty ambice mám. Ale prostě se jen nechci životem protrápit jako umělec. To je celé. Samozřejmě, o všem, co dělám, pochybuju. A ty pochybnosti jsou občas obrovský.

    Klasikem se nestanu

    Myslíte, že se vaše hry budou – třeba za čtyřicet nebo sto let – hrát? Stojíte o to?

    Samozřejmě bych o to stál, ale myslím, že nebudou. Řeknu jednu hroznou věc, která bude působit namyšleně, ale já to tak cítím. Nemyslím si, že Vejce je nějak výrazně horší než třeba Kočka na kolejích či jiné Topolovy texty z šedesátých let. A myslím, že s mými texty to dopadne podobně jako s jeho. Nebude třeba hrát je v jiné době než v době, ve které a pro kterou byly psané. Divadlo je živé umění, umění přítomnosti.

    Tím ale popíráte klasiky typu i vámi obdivovaného Čechova.

    Čechov nebo Shakespeare byli géniové. S těmi se neměřím a nechci. Oni dotáhli své texty k dokonalosti, to já neumím. Taky měli výhodu, že místa pro dokonalá díla ještě byla k mání. To dnes nejsou. Ale já bych na to stejně asi neměl. Snad jsem nějakou součástí české kultury, snad se mi daří do ní vnášet i něco inovativního, to je ale všechno. Píšu moc, a tak textů, kde mám čas jít do maximálních hloubek, jichž bych byl schopen, není moc. Jsem na prachy, to přiznávám, a když mi někdo zaplatí, napíšu mu, co chce, a moc neřeším, zda to pak použije a jak. Takhle jsem už v televizi odevzdal řadu nerealizovaných scénářů. Tunu. Shrábnul jsem prachy a šel. Proto se nikdy nestanu klasikem. Tohle je možná problém mé generace. Aby se uživila, píše hlava nehlava. A kvantita samozřejmě ubíjí kvalitu. Ač je mi teprv osmadvacet, mám už teď dojem, že by se v divadle měli objevovat další, mladší, kteří budou pokračovat dál, tak jako já navazuju třeba na Drábka nebo Klimáčka, kterých si vážím ze všech zdejších dramatiků nejvíc. Anebo budou psát úplně jinak. Já budu psát pro kšeft, hrát basket a fandit jim. A doufat, že se mi třeba taky občas podaří napsat něco, co má nějaký přesahy.

    Na závěr mi, prosím, vysvětlete, jak může tak citlivý a inteligentní člověk jako vy fandit Spartě?

    Jak jsem se stal Sparťanem, nevím. Nepamatuju si totiž žádnej den svýho života, kdy bych Sparťan nebyl. Otec pochází z proletářského prostředí, samozřejmě Sparťan. Chodil jsem s ním na fotbal od malička, takže jsem to asi zdědil. Pro mě je Sparta vstup do jinýho světa, jiné dimenze. A vstupovat do jiných dimenzí mě baví. Možná i proto píšu divadelní hry a hraju na počítači. Život je pro mne multidimenzionální prostor a Sparta je jednou jeho částí. Fandím jí a ohromně mě to posiluje. Pro mě je na ní pozitivní, že má bojovného, nečeského ducha. Prohrává 1:0 a do posledního dechu bojuje o vítězství. Sympatická je mi na ní i její arogance, hněv, který vůči sobě tím vyvolává. A – třeba i nezdravé – sebevědomí.

    ///

    Láska, vole

    Bobík ze Čtyřlístku je ze všech nejsilnější. Pravidelně cvičí a trénuje. Každý ho obdivuje, protože má silnou vůli a je dobrý sportovec. Když je potřeba něco těžkého zvednout nebo odvést na policii lupiče, vždy zavolají Bobíka. Když se děje nějaká nepravost, je pokaždé na místě a hned ji napraví.

    Petra Kolečka, mistra ČR v curlingu, jsem poprvé potkal v jakési hospodě ještě před studiem DAMU. Rozhodl se, že mi bude říkat Friky. Poté jsme se shledali v baru Al Capone, kde to bylo jako v Americe, protože tam s námi byl i Dan Špinar. Pak jsem mu opravoval postel. Na prvních klauzurách jsem jej obsadil do role bachaře, na což děl: Friky, do čehos mě to obsadil? A jak! Já jsem tam hrozně dominantní, v tý situaci. Z toho jsem pochopil, že je to hodný kluk ušatý, a proto ho mám velmi rád. Celkem jsme si padli do oka, mnoho nápadů v jeho textech vzniklo jen tak samovolně – mezi řečí. Když jsem se Petra ptal, o čem je hra, kterou pro nás do Disku píše, mimoděk vyslovil i její v tu ránu odsouhlasený název: Láska, vole. Tato hra z prostředí backstage rockového klubu byla původně dramatem dvou členek elitní vojenské jednotky ve Vietnamu. Je tedy vidět, že naslouchá spolupracovníkům a pilně tvoří. Lásku jsme připravovali v nonstopu vybudovaném z veřejných záchodků na Karlově náměstí. Zde jsme nejenom oslňovali Lucii Polišenskou hlavní rolí v připravované hře, ale rovněž místní kvízový automat. Petr je pravděpodobně dodnes držitelem prvního místa v jeho score-tabulce. Je tedy velmi vzdělaný. Uveden je tam pod zkratkou BRK. Je to přece spisovatel. A tak se často přeme, jak se to vlastně má dělat a do jaké míry se musíš podbízet a do jaké chvíle divadlo ještě může být podvratné. V ročníku s námi byla i Jana Slouková, která pilně dokumentovala naše večírky do pověstných bločků. Poslední zápis o Petrovi je zároveň i posledním zápisem v jejích studentských bločcích vůbec: Brko se žení a já za tím vším dělám velkou tečku.

    Tak jsme se z Alma mater rozlétli různými směry, mimo jiné do Rubínu, kde se Petrovi dlouhodobým úsilím daří znovu rozhýbat tento prostor, což miluju, protože to otevřelo další vtipnou kapitolu mého života.
    Na lidi, kteří jsou zlí a oškliví, se občas rozzlobí a tváří se hrozivě. Ve skutečnosti je ale mírný a kamarádský a zlost jen hraje, aby je postrašil.

    Jan Frič

    Tereza Vilišová (Britney) a Viktor Dvořák v prvním profesionálně uvedeném Kolečkově textu Britney Goes to Heaven (DPB Ostrava, r. D. Špinar, prem. 29. 9. 2006) FOTO PETR HRUBEŠ


    Komentáře k článku: Petr Kolečko: Nechci se životem protrápit jako umělec

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,