Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Petr Jeništa

    Dobrý den, chvíli jsem váhal, než jsem se rozhodl přispět do této rubriky, neboť jsem si nebyl jistý, zda mám vůbec čím přispět. Pak jsem si však řekl, že musím, už jen proto, abych vzpomenul na zážitek, kterým mne nedávno potěšili, až nadchli v libereckém Malém divadle. Kde divadelní genialita zrodila genia loci v budově, která jej zatím, dle mého názoru, postrádala. Tolik úvodem a tolik také o velkém architektonickém zážitku poslední doby.

    Petr Jeništa

    Ale začněme tradičně literaturou už jen proto, abych měl ten netradiční trapas za sebou. Nečtu totiž vůbec nic. I když si jistě řeknete, že to ten chudák duchem nemůže myslet vážně, a z části budete mít i pravdu, protože ve skutečnosti čtu. Například a samozřejmě čtu divadelní hry, čtu je při čtených zkouškách, při učení se textu doma i na jevišti, čtu při scénických čteních, čtu v rozhlase. Čtu zprávy v novinách a čtu časopisy zaměřené na historická fakta. Miluji čtení starých novin – nejen pro ten paradox ve větě, ale také proto, že mě to uklidňuje. Čtu smlouvy, čtu příbalové letáky a složení potravin, čtu vyhlášky na úředních deskách, rád čtu čísla. Ale to, jak jistě sami uznáte, není literatura. Mé čtení je vlastně jen takové pročítání se běžným životem. Ale… Od pravé literatury úplně odtržen nejsem. Velmi rád ji poslouchám. Takto jsem slyšel knihu Josefa Váchala Krvavý román načtenou neopakovatelně panem Leošem Suchařípou. Doslova dojatý slovem jsem byl při Waltariho Egypťanu Sinuhetovi. Jiří Hurta ho čte jako báseň. Nemohu opomenout rozhlasové adaptace pamětí Marilyn Monroe a Adiny Mandlové, kterým s nesmírným prožitkem a moudrostí propůjčila hlasivky má zamilovaná herečka Simona Peková.

    Film

    I zde mám několik hezkých zážitků, i když ne vždy jsou spojeny zároveň s prostorem biografu samotného. Některé novější kinosály jsou totiž spíše jídelnami s rychlým občerstvením. Proto zde musím zejména zmínit zážitek z promítání filmu Caravaggio v klubu Unijazz. Také promítání filmu Agnezky Hollandové V temnotách, které se odehrálo ve Španělské synagoze, a dokonce za účasti charismatické paní režisérky. Byl to pro mne rituální zážitek. Dále queer filmový festival Mezipatra. Po zhlédnutí snímku Místy oblačno a mnoha krátkých filmů o peripetiích menšin v cizích zemích jsem byl rád, že jsem Čechem a žiji zde. Tolik k filmu.

    Hudba

    Oblibuji klasickou hudbu a zejména operu, rád bych se rozvyprávěl, kolik jsem jich v poslední době navštívil, ale to bych lhal, neboť na návštěvu operního domu jsem si dlouho čas neudělal a hudbu poslouchám víceméně doma a nejčastěji v rádiu. Tak jsem také natrefil na skladatele Alfreda Schnittkeho a jeho skladbu Faust Cantata, kterou rozhodně doporučuji k poslechu, ale pokud jste depresivnější typy, počkejte až na jaro.

    Výtvarné umění

    Ve Veletržním paláci jsem se byl podívat na dvou výstavách. Theodor Pištěk Ecce homo a na Muchově Slovanské Epopeji. Chystám se ještě na výstavu pana Švankmajera a zbožným přáním je vyjet za hranice všedních dnů do Drážďan, mrknout na Kandinského, na jehož díle, stejně jako Jacksonna Pollocka, jsem se stal po návštěvě newyorské MoMa Gallery téměř závislým. Před obrazy dokážu od dětství prosedět hodiny a zvláště malby posledně jmenovaných prožívám přímo fyzicky.

    Divadlo

    A teď proč vlastně píšu. Zážitek, který mne dojal, uchvátil a do dnešních dnů drží, je nadšení z inscenací Googling and fucking, Mickey je mrtvý, Pipinky z plakátu, ale hlavně z inscenace Přísně tajné: Hrubá nemravnost, které jsem viděl v Malém divadle F. X. Šaldy. A kde jsem byl svědkem zrodu nového druhu divadla, na českých jevištích původního a nevídaného. Pod názvem Divadlo F. X. Kalby zde tvoří a hrají Tomáš Dianiška, Bára Kubátová, Tomáš Váhala, Karolína Baranová, Jakub Albrecht, Vendula Svobodová. Byl jsem silně zasažen jejich stylem poetiky, vyprávěním i estetikou a nejvíce u posledně jmenované hry, která má ještě podtitul: Jak Alan zachránil svět a narostly mu kozy a vypráví nelehký život matematika Alana Turinga. Toto představení doporučuji všem. Přikován na židli, zmítal jsem se mezi usedavým pláčem a osvobozujícím smíchem a znovu jsem se utvrdil v tom, že divadlo je důležité. Režíroval Braňo Holiček a je mi velikou ctí, že mohu na tomto místě říci: Bravo, děkuji. Kéž by přijeli hostovat do Prahy, pěkně by nám tu rozvířilo vody a rozšířilo obzory. To nejlepší jsem si nechal na konec a v tom nejlepším se má přestat. Přeji ladovskou zimu, buďte zdraví a veselí a udělejte si čas na cestu do Liberce.


    Komentáře k článku: Petr Jeništa

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,