Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2020

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2020

ročník 29
23. 6.–1. 9. 2020
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Dvakrát Amadeus – Tak to bychom měli…

    Hra britského dramatika Petera Shaffera Amadeus z roku 1980 patří do zlatého fondu dramatické tvorby 20. století. Kromě příběhu konkurenčního souboje mezi Antoniem Salierim a Wolfgangem Amadeem Mozartem nabízí až filozofický traktát o střetu průměrnosti a geniality. I když, podobně jako Shakespearův Richard III., nebyl Salieri ve skutečnosti takový zloduch, jakým ho činí Shaffer, alespoň podle mnohých autentických zpráv o jeho životě (po Mozartově smrti se například stal učitelem jeho syna). Jenže nebýt Shakespeara, o Richardovi III. by se vědělo daleko méně, nebýt Shaffera, málokdo by si vzpomněl na Salieriho. Autorské zkreslení jej v novodobé dramatické tvorbě paradoxně učinilo nesmrtelným.

    Antonio Salieri (Petr Mikeska) přichází za W. A. Mozartem (Daniel Bambas) objednat rekviem FOTO ANNA HLADKÁ VAŠICOVÁ

    Bohem i diváky milovaný

    Shaffer vyšel z pečlivého studia Mozartova životopisu i jeho hudby a velmi rafinovaně propojil fakta (podložená dokumenty) s domněnkami, či dokonce úmyslným zkreslením. To vše ve jménu tématu, které přesahuje akademickou životopisnou studii o vztahu dvou skladatelů 18. století. V podstatě se jedná o modelovou hru. Vše začíná už u jejího názvu: Amadeus znamená Bohem milovaný (ačkoli sám Mozart preferoval spíše tvar Amadé) a Shaffer symboliku jména důsledně rozvíjí. Mnohem spíš než zkazka inspirovaná Puškinovou krátkou hrou, totiž že Salieri možná Mozarta otrávil, jej zajímají filozofická témata přesahující osud jednotlivce: konfrontace člověka s Bohem a zároveň se sebou samým, především s vlastní průměrností, vztah většinové společnosti k jedinci, který se z ní vymyká, bolestné dilema umělce zmítaného pochybnostmi navzdory úspěchům. Ale také konflikt konzervativnosti s novátorstvím či podivnými projevy geniality, která je zároveň handicapem (chorobná závislost na otci Mozarta psychicky ochromuje, ale dává mu i inspirativní impulzy pro tvorbu). Autor v neposlední řadě ukazuje i dobovou atmosféru Vídně za vlády Josefa II., kdy vzkvétala osvícenecká podpora umění, ale společností hýbaly také intriky, pomluvy a klepy deformující pravdu. Propojení vysokého a nízkého a kombinace filozofické roviny s vhledem do zákulisí života známých osobností napomáhají zjevné oblibě hry.

    Důvod, proč je Amadeus na světových jevištích opakovaně uváděn, je ovšem i čistě praktický: lze jej sehrát i v poměrně komorním složení. Velkolepost scénografie budiž ponechána Formanovu filmu, který příběh všeobecně proslavil a přivádí tak možná do divadla nové diváky. Z nich někteří snad ani netuší, že až podle divadelní hry vznikl scénář k filmu, ne obráceně, jak je dneska zvykem. Shaffer ji napsal pro londýnské Národní divadlo, které ji uvedlo v roce 1979, o rok později se objevila na Broadwayi. Režisér světové premiéry Peter Hall byl přítomen už při psaní textu, jak se lze dočíst v jeho (u nás nepřeložených) Denících z roku 1984, v nichž spolupráci s Peterem Shafferem zevrubně popisuje.

    Já jsem se s Amadeem setkala v osmdesátých letech v londýnském West Endu, kde v lehce upravené verzi Hallovy inscenace kraloval Frank Finley v roli Salieriho. Dodnes je pro mě jedním z nejvýraznějších divadelních zážitků okamžik, kdy se šílený umírající Salieri jediným pohybem jako kouzlem promění přímo před očima diváků v sofistikovaného mladého dvorního skladatele. Od té doby jsem opakovaně viděla jak filmovou verzi, tak rozmanité úpravy v českých, moravských i slovenských divadlech (od roku 1982 se hra v překladu Martina Hilského na našich scénách objevila celkem třicetkrát, poprvé v Divadle J. K. Tyla v Plzni v režii Oty Ševčíka), ale prvotní zážitek nic nepřekonalo.

    Šumperský Salieri (Matěj Kašík, v popředí) hraje Mozartovi (Vít Hofmann, vpravo) pochod na uvítanou, obklopen vídeňským dvorem vyvanulým z kontejneru FOTO PAVEL NESVADBA

    Šumperský génius v kontejneru

    Na Amadea, jakkoli to není interpretačně úplně snadná hra, si troufne leckteré regionální divadlo a často se z něj stává parádní hit. Nejnověji se s ním utkaly Divadlo Šumperk a Městské divadlo Mladá Boleslav. Na obou scénách už Shafferova slova zazněla dříve, v Boleslavi v roce 1991, v Šumperku v roce 2007. Od té doby se ale objevily nové herecké talenty a uzrál čas na opětovné uvedení divácky vděčného titulu.

    V Šumperku režisér Michal Zetel do hlavních rolí obsadil ředitele divadla Matěje Kašíka a konzervatoristu Víta Hofmanna, který sem přišel teprve nedávno. Se zdejším malým souborem se Zetelovi podařilo vytvořit pozoruhodnou komorní inscenaci, doslova „zabalenou“ do kontejneru polepeného cizojazyčnými plakáty na Kouzelnou flétnu, stojícího mezi nejrůznějšími divadelními artefakty v zákulisí, do něhož nechává nahlédnout scéna Magdalény Teleky. Technik, jemuž do sluchátek zní popová verze Mozartovy hudby, si povzdechne, že jsou před ním tři hodiny čekání… A už se prostorem rozeznějí hlasy „větříčků“ roznášejících po Vídni klepy, podpořené ozvěnou. Když se vrata kontejneru otevřou, příběh z nich jakoby vyjde.

    Překvapí úspornost jevištního vybavení, v podstatě si vystačí pouze s jedním křeslem a dezertním stolkem, které v rychlých přesunech vytvářejí nové prostředí. Klavír chybí úplně – a překvapivě to vůbec nevadí. Naopak, toto řešení umožňuje originální pojetí scén, v nichž Mozart podle Shaffera preluduje, nejvýrazněji když mu Salieri zahraje na uvítanou pochod a on ho následně variuje v bláznivé improvizaci. Herci s choreografem Davidem Strnadem scénu originálně a hravě přetvořili v zábavnou „show“, v níž Salieri místo hry na klavír trochu prkenně tančí, zatímco Mozart se při své klavírní improvizaci doslova staví na hlavu. Pohybové etudy, svérázně suplující klavírní hru, se v průběhu příběhu vracejí v několika variacích. Choreograf ale komponuje i skupinové „tanečky u dvora“ a také chaotický pohyb Salieriho služebnictva.

    Zdařila se také proměna Salieriho z odpudivého starce, který se nechutně cpe sladkostmi, v elegantního muže na vrcholu slávy. Stačilo jen lehce ledabyle svléknout ošoupaný župan a nasadit si kaštanovou paruku. Vysoký Kašíkův Salieri dokáže působit až komicky, třeba když se snaží zkroutit v salonním křesílku, aby si jej nevšiml Mozart provozující erotické hrátky s Konstance. Není démonický, je to pouze člověk, v němž přes veškerou naučenou dvorskou noblesu a s ní spojený úspěch hlodá zlý červ závisti a pohrdání ostatními (a podvědomě i sebou samým). Je to misantrop, jehož lidská „impotence“ vyplývá z celoživotní křeče. Paradoxně se uvolní až jako stařec, kterému už je všechno jedno. Konečně vypustí své démony a ve svém marasmu se doslova rochní.

    Amadeus Víta Hofmanna je rozkošný spratek, který nese rysy hýčkaného a zároveň psychicky týraného dítěte. Mimochodem, jednadvacetiletý Hofmann je nejmladším Amadeem nejen u nás, ale v profesionálním divadle patrně i na světě. Jeho téměř dětská tvář hraje ve prospěch postavy, stejně jako růžová rozčepýřená paruka a „módní“ pastelový obleček, které působí skutečně bizarně. Když k tomu ještě připočtu jeho zbrklou spontaneitu, dětinské nadšení a nezamýšlenou drzost, je jasné, že v prostředí královského dvora vzbuzoval spíše pohoršení nežli respekt. Jeho laškování s Konstance (Ladislava Jančíková), kterou jako by uhnětli ze stejného těsta, působí, jako když si děti hrají na dospělé. Díky tomu jsou jejich interakce nejen autentické, ale i zábavné. Z počáteční dětské hravosti však nenápadně vyrůstá tragédie: Mozart i Konstance jsou konfrontováni se světem dospělých a Amadeus na rozdíl od své ženy nadále zůstává důvěřivým dítětem.

    Ve scéně střetu Mozarta se Salierim, který vystupuje jako hrozivý stín objednávající rekviem, se v Šumperku sympaticky nesnaží napodobovat kostýmní symboly známé z filmu, tedy třírohý černý klobouk a masku. Naopak, Salieri v této chvíli působí až nenápadně, jako by se trochu styděl. Ovšem Mozartův strach povzbuzený horečnatou fantazií je přímo hmatatelný. Scéna vrcholí, když se vyděšený Mozart schoulí rozpačitému Salierimu do náruče, neboť si ho ztotožní se svým otcem. Herecký tým dokáže vytvořit až klaustrofobní atmosféru v podstatě bez podpory scénických prostředků a dopátrat se esence postav, byť na malé ploše. Například suchá konstatování Josefa II. (Petr Komínek) jako Tak, to bychom měli… či Méně nadšení… zůstanou v paměti jako hlášky použitelné v mnoha současných situacích. Na konci se příběh vrací do nitra kontejneru, který se s umírajícím Salierim uzavírá, zatímco Mozartova hudba zní naplno.

    V Mladé Boleslavi se třemi hvězdami

    Do Mladé Boleslavi se po čase vrátil režisér Pavel Khek, na jehož kouzlení se scénickými efekty zdejší publikum slyší. V jeho Amadeovi je po vizuální stránce pár pozoruhodných okamžiků: například úvodní scéna se stínovými postavami pod deštníky a s jámou v popředí, do níž je hozena figurína Mozarta, a především zjevení anděla se svítícími křídly, který v závěru přijme Mozarta do své náruče. Klavír na scéně neschází, občas se na něj hraje (či spíše brnká), ale chybí křeslo, kde by se Salieri jako svědek Mozartových intimních scén s Konstance schoval. Jeho úkryt za notovým stojanem je zcela iluzorní. Velkou pozornost inscenace věnuje hudebním kompozicím, hostující operní pěvkyně Nikola Uramová (alt. Eva Kývalová) zpívají naživo veškeré dámské party, včetně Královny noci. Symbolicky pak ztvárňují i světelného anděla, který vítá Mozarta do nebe. K výrazné stylizaci inscenace přispívá i to, že mužské postavy z řad vídeňské honorace jsou ztvárněny loutkami v životní velikosti. Napoprvé je to vizuálně dobrý nápad, ale jeho opakování žádné další překvapení nepřináší a naopak ubírá napětí konfrontačním scénám.

    Khek do tří velkých rolí obsadil tři nositele Thálie: Mozarta hraje Daniel Bambas (v inscenaci jeho domovského Divadla na Vinohradech v roce 2014 na něj „zbyla“ pouze role Větříčka), Salieriho Petr Mikeska a Josefa II. Radim Madeja. Ve hvězdném obsazení tkví síla, ale také slabost inscenace. (Vzpomněla jsem si na podobnou situaci po premiéře Amadea v režii Jana Hřebejka v Divadle pod Palmovkou v roce 2001, kdy ústřední dvojici hráli Jiří Bartoška a Jiří Langmajer.) Všichni tři pánové samozřejmě hrát umějí, ale někdy zbytečně „tlačí na pilu“. Je to patrné především u Bambasova Mozarta, který se chvílemi stává tak trochu karikaturou sebe sama. Zmatené dítě ukryté v postavě je přehlušeno jakousi vykroucenou pózou, vědomě hranou provokací. Mikeskův Salieri má v sobě temnou eleganci, ale i utajený vztek. Je zde ovšem patrná rovněž jistá odtažitost od postavy (kterou lze vysvětlit tím, že jde o podobu Salieriho, jak ho vnímá Mozart). Žárlivcovo mladé a staré já neodlišuje střihem, ale spíše pozvolně, jako by se jedna podoba vlévala do druhé. Madejův Josef II. sice vypadá, jako by vypadl ze známých portrétů panovníka, ale jinak minimalistickým herectvím zůstává spíše v pozadí.

    Pravidlo úspěšnosti Amadea se opět potvrdilo, na obou regionálních scénách sklízí úspěchy. Šumperská inscenace ukázala nejen díky hostujícímu režisérovi herecký potenciál souboru, mladoboleslavská inscenace je vyprodaná, ale jaksi podvědomě jsem od Tháliemi ověnčených herců očekávala více.

    Divadlo Šumperk – Peter Shaffer: Amadeus. Překlad Martin Hilský, úprava a režie Michal Zetel, dramaturgie Martin Fahrner, výprava Magdaléna Teleky, choreografie David Strnad. Premiéra 8. února 2020.

    Městské divadlo Mladá Boleslav – Peter Shaffer: Amadeus. Překlad Martin Hilský, režie Pavel Khek, dramaturgie Lenka Smrčková, výprava Michaela Horáčková Hořejší, hudební spolupráce David Hlaváč, klavírní spolupráce Linda Winterová. Premiéra 21. února 2020 (psáno z dopolední reprízy 24. února).


    Komentáře k článku: Dvakrát Amadeus – Tak to bychom měli…

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,