Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2020

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2020

ročník 29
23. 6.–1. 9. 2020
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Peter Brook: Prázdný prostor

    (The Empty Space, 1968; do češtiny přeložil Alois Bejblík, Panorama 1988, 232 stran)

    Jako kandrdas v prvním angažmá jsem s úžasem zíral na Brookovu inscenaci Král Lear z RSC, se kterou v roce 1964 hostovali v tehdejším Smetanově divadle. Dodnes si myslím, že to byl pro mne zásadní zážitek jednak v rovině interpretace, jednak v její dokonalé artikulaci ve všech složkách, od herecké s nezapomenutelným Paulem Scofieldem po scénografii, pohyb, rytmus, jasné gesto v každém detailu, a ovšem pro silnou energii, která z inscenace vyzařovala a zasahovala diváckou imaginaci nikoli pouze racionálním apelem, ale i emotivní metaforou o tom, jak se nezadržitelně a nepoučitelně sami podílíme na svém osudu. Sledoval jsem z uctivého povzdálí, jak komunikuje tehdy v Praze s týmem Otomara Krejči a především v Divadle Na zábradlí s Janem Grossmanem.

    Pak jsem sledoval náhodné informace o tvorbě Petera Brooka, které unikly dohledu například v cyklostylovaných zprávách a překladech článků z divadelního světa, které vydávali ve Smetanově divadle nebo v tiscích o scénografii z Divadelního ústavu. Brook byl pro mne vzdáleným guru o to víc, že zřetelně ocenil Grossmanovu inscenaci Krále Ubu (s. 98). Samozřejmě jsem si v roce 1988 sehnal Prázdný prostor z nakladatelství Panorama. Ta knížka je dnes zaplněná žlutým zvýrazňováním, poznámkami na okrajích, vloženými listy s komentáři. Mnohé z ní dodnes používám při kontaktu se studenty. Nejspíše proto, že text není návodem na zaručený divadelní počin, ale živým a otevřeným záznamem o přemýšlení a cítění tvůrce s plejádou asociací a odboček, které tak dobře známe z nekonečného procesu, k němuž se – stejně jako Brook – neustále vracíme s nadějí, že se konečně přiblížíme k řešení kvadratury kruhu. On totiž autor vyzývá k samostatné cestě a nevyvyšuje jednu nad druhou. Nekonečné poznávání jako trvalý proces je leitmotivem, který rád podepisuji. Ostatně další hledání tohoto tvůrce je evidentním dokladem neukojitelné touhy neustále řešit vytrvale se objevující otázky, jak řekl Brecht v Kavkazském křídovém kruhu.

    Co mi dnes vyvstane při pohledu na Prázdný prostor, je to, že Brook – jak v knize pregnantně vysvětluje – ve své době a v citlivosti na tehdejší život chce divadlem vyprávět příběhy, které přesnou a otevřenou interpretací mají apelativní potenci zaměřenou na rezonující diváky. Vytýkal – jako mnozí tehdejší divadelníci – před závorku téma, ke kterému se ovšem prodíral, nespekuloval ho dopředu. Patřil ke generaci, která navzdory mnohým zklamáním a ztrátám iluzí vývojem po druhé světové válce věřila vizím a hledala pro ně inspirace u Artauda a Brechta, ale také v Indii, Africe a jinde, kde elementární situace mýtů a legend nabízely šanci na očištění od zbytečných nánosů.

    Může se nám postoj Brookovy generace, pod úhlem současných problémů, zdát poněkud naivní, ale s jistou nostalgií si myslím, že tehdy byl v nich trvale přítomen Kantův úběžník, zatímco dnes si myslím, že život nám pod rukama poněkud ubíhá. Ale nevím, není-li to pohled skrze vlastní šediny.

    Neodolám a malinko zacituji: … Shakespearova slova jsou významy slov určených k vyslovení, slov vycházejících z lidských úst v podobách zvuků, jejichž nedílnou součástí je intenzita, pauza, rytmus a gesto. Slovo se nepočítá jako slovo – je to výsledek něčeho, co začalo jako nápad, co bylo podníceno postojem a jednáním, a ty pak diktovaly potřebu vyjádření. (s. 15) A: … jediná schůdná stezka k adekvátnímu vyjádření slov vede procesem, který je souběžný s původním procesem tvůrčím. Ten nelze ani přejít, ani zjednodušit. (s. 16)

    Dnes se nacházíme v jedné linii divadla uprostřed situace, že nikoli nadřazený a dopředu daný text řídí proces tvorby, ale všechny ostatní komponenty jsou rovnoprávnými podílníky na vznikajícím celku. Domnívám se, že Brook toto vzniklé sdílení jistým způsobem předvídal. Jsem však přesvědčen, že by se značnou urputností hledal moment, tmel spojující přirozené ambice jednotlivců v kompaktní celek v rovině společně sdíleného postoje, který nepromarní příležitost jasně artikulovat své poselství. Možná právě postoj není na pořadu dne…

    Snad pro toto přesvědčení nacházím v knize Prázdný prostor trvale podněty a inspirace. Přičemž samozřejmě vedle leží kniha Pohyblivý bod a vědomí Brookovy další doslova výzkumné cesty…

    Miloslav Klíma (dramaturg a pedagog)


    Komentáře k článku: Peter Brook: Prázdný prostor

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,