Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2019

ročník 28
12. 11.–25. 11. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Perspektivy teatrologie 2

    Dva dny konference Perspektivy teatrologie 2, konané v Olomouci 17. a 18. května 2018, byly příjemné, užitečné a inspirativní. Téměř jediné, co bylo možné organizátorům z Katedry divadelních a filmových studií FF UP a jmenovitě Martinu Bernátkovi vytknout, je, že to nebyly dny tři. Kromě třech desítek konferenčních příspěvků totiž bylo možné vidět několik představení festivalu Divadelní Flora a být u zahájení dvou výstav. Ta německá, připravená Michaelou Kuklovou a Katharin Wessely, s názvem Von Leitmeritz bis ins Burgtheater otevírala téma hereckých hvězd narozených na našem území, které ve 20. století zářily na německém a rakouském divadelním nebi; ta česká, připravená Karolínou Stehlíkovou, zas připomněla překladatelku, bohemistku a komenioložku Miladu Blekastadovou (1917–2003).

    Součástí olomoucké konference byla také vernisáž výstavy Von Leitmeritz bis ins Burgtheater Foto Libor Vodička

    Jednání samotné bylo poněkud hektické. Prostor pro diskuse se někdy zdál malý, neustále se běželo dopředu, na zastavení skoro nebyl čas. Sám jsem v duchu několikrát zvolnil tempo a přemýšlel, co je dnes jinak než za časů Pavla Kleina, který přes deset let není mezi námi. Myslím, že by měl radost ze svých bývalých žáků. Především z toho, že jsme již schopni věcné a klidné debaty, motivované snahou vytvářet síť profesních vztahů, perspektivních, kultivujících a oživujících náš obor. Že se přeme bez zapšklosti a nervních reakcí. To nebylo vždycky. Cosi se za poslední roky změnilo i vzhledem k tomu, že na této platformě se zcela demokraticky setkaly tři generace divadelních odborníků a praktiků a hovořily spolu laskavě a vstřícně na principu já pán – ty pán (dámy prominou).

    Teatrologie jako obor se v posledních desetiletích demokratizovala také tím, že si osvojila metody, nástroje a témata jiných vědních oborů, stále vědoměji si definuje svou bytostnou syntetičnost (divadla i oboru). Nejzajímavější příspěvky si právě svou multidisciplinaritu uvědomovaly. Těžily z ní a aplikovaly nástroje a metody, které pozornému posluchači připomněly známou věc: pokaždé nahlížíme jevy v rámci své perspektivy, není dána jenom jediná a jednou provždy. Další posun je v tom, že se už striktně neodděluje teorie od historie, jak tomu bývalo ještě poměrně nedávno. Platí, že nejpozoruhodnější historiograficky zaměřené příspěvky současně definovaly svou metodologii, teoretická východiska a následná zobecnění. Historiograf si dnes víc než kdy dřív uvědomuje subjektivitu a paradigmatičnost historického narativu, což by mu ale nemělo ubírat sebevědomí historika ani příliš prohlubovat relativnost platnosti zjištěných faktů. Kolikrát jsme se v minulosti trápili a rozčilovali nad tím, že někteří naši současníci nám sugerují definitivnost, jako by existoval patent, jímž je možné v našem oboru něco (cokoli!) označit, a tedy uzavřít.

    Devět „kapitol“, jimiž jsme se za dva dny probrali, ukázalo nejen pestrost témat, žánrů, přístupů, škol, osobních preferencí a libostí, jak to bývá téměř pokaždé, není-li konference sevřena jediným tématem, ale také naznačilo několik mentálních linií, či přesněji okruhů, kudy se dnešní česká teatrologie ubírá, jaké si vytyčuje cíle. Zatímco teatrologové zaměření spíše na starší novověké (případně ještě starší) dějiny divadla již v podstatě vůbec nepracují s nacionálním apriorismem a divadlo vnímají jako internacionální jev (v různých jazykových verzích) v určitém čase, badatelé zaměření převážně na 20. století přestali mít potřebu hodnotit divadelní kulturu a její projevy v období dvou moderních totalit politicky a mravně a stále častěji se zaměřují na popis, analýzu a souvztažnost konkrétních jevů v rámci historické poetiky. Mnohem méně se pak v diskusích přeme o hodnocení jevů, nedochází k nedorozuměním a konstruktivně se rozšiřují nové perspektivy pohledů a přístupů. Poznání se tak otevírá stále novým možnostem, neuzavírá se. Do uvažování nad divadlem se stále běžněji dostávají sociologie a psychologie, teoretická i klinická medicína (termíny a poznatky z fyziologie) či ekonomie. Takzvaný performativní obrat vnesl do našeho bádání již před časem další nástroje, terminologii i témata, dnes je obecně přijímanou součástí teatrologie analýza a výklad performativních prvků v soudních procesech, sportovních utkáních, občanských a politických jednáních atd. Kulturní antropologie, která se za našich studií často zmiňovala a málokdy pěstovala, je dnes běžným východiskem uvažování o divadle. V poznávání nedávné minulosti se přehodnocuje zavedená periodizace a vynořují se nově vyložené milníky, mentální trasy a směry. Už není objevem, že co někdy bývalo z politických důvodů pojmenováno jinak a mělo mimikry marxisticko-leninské uměnovědy, mohlo být, a někdy i bylo ovlivněno strukturalismem nebo fenomenologií. A že tedy některé věci jsou komplikovanější, než se dosud tradovalo.

    Česká teatrologie ve dvou květnových dnech prokázala, že je oborem plným života, tradičním a přitom mladým, vědomým si úkolů a povinností. V nejlepším smyslu demokratickým. Kéž by takovým i zůstala, dál se rozvíjela a neuzavřela se do ghett, kde spolu komunikují jenom ti, kdo spolu chodí na obědy. I to už tady bylo. Po Praze a Olomouci se těšme příští rok do Brna.


    Komentáře k článku: Perspektivy teatrologie 2

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,