Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Pekelný kečup z Bondyho

    Film Tomáše Mašína 3 sezóny v pekle vyvolává otázku hned ve svém základu. Je to o Egonu Bondym, nebo není? Tato otázka je sice triviální, ale nelze se jí vyhnout. Bondy totiž není poloanonymní kuriozita či jakási okrajová figura, kterou lze upravit či zohýbat jako loutku do různých forem. Bondy je, nedá se nic dělat, významný poválečný spisovatel a jedna z ústředních postav moderní české kultury, do prčic! A jako takový má právo na jisté zacházení. Třeba i tvrdé, drsné, velmi kritické, ale ne takové podivně koketní, oportunní a – s dovolením – přisírací, jako se to předvádí tady, kdy je „jako“ jasné, že je to o něm, ale zároveň se zase dělá, že vlastně ne, že jen tak volně. Něco z něho vezmeme (třeba verše, ty jsou kompletně jeho, i když jsou pronášeny v době, kdy je ještě nenapsal), něco si poněkud předěláme, obarvíme, uhladíme (vztah s Janou Krejcarovou byl asi mnohem vypjatější, depresivnější, ba trýznivější než tato přece jen romanticky nasládlá love story), něco úplně přibájíme (závěr).

    Tvůrci, tedy především režisér Mašín, říkají, že se Bondym a jeho vzpomínkovou knihou Prvních deset let nechali jen inspirovat. Pak ovšem vydatně, i když velmi šejdrem. Jako by přiložili k textu kopírák, ale pak ho posunuli tak, že kopie je úplně nečitelná a jednotlivé části textu ztrácejí smysl. To platí například pro celou epizodu s pašováním do Rakouska, která přitom zabere poslední třetinu filmu. V Bondyho podání má toto „dobrodružství“ podobu pábitelského a baronprášilovského vyprávění historek, které jakoby nikde nezačínají a ani nekončí. Prostě se v rámci svého značně divoce vedeného „životního stylu“ a z toho plynoucí materiální mizérie připletl k tomuto „dobrodružství“, ovšemže šílenému. Ve filmu je z této všemu heroismu vzdálené avantýry učiněno jakési thrillerové vyústění à la Král Šumavy, které končí, jak se dalo předpokládat, ve vyšetřovací cele, odkud hrdina tak tak vyvázne do blázince, kde film končí. Loučíme se s ním snad jako s konečně dospěvším mladým mužem, za kterým přichází otec a informuje ho, že jeho milá, které se mezitím podařilo utéct do Paříže, s ním čeká dítě. Dozrálý básník se šťastně usměje a se zálibou si čte pohlednici s Eiffelovkou. Epilog mi připomněl konec Postřižin, kde paní Maryška sdělí na seně Francinovi, že budou mít syna, spisovatele – což je vzhledem k okolnostem Hrabalova zrodu také pěkná blbost, ale aspoň dojemná. Zde básník už jestvuje, ovšem nyní je těhotný sám sebou. Netřeba dodávat, že Honza Krejcarová (ve filmu Karolina Gruszka) se nikdy do žádné Paříže nedostala a děti sice měla, ovšem nikoli s Bondym, kterého permantně opuštěla a zase vábila k sobě, což je ve filmu také nahrazeno takovou docela snesitenou koketérií.

    Samozřejmě, že divákovi, který přichází na film coby tabula rasa, to může být lhostejné, jenomže ten zase musí zásadně tápat v kontextu, a tudíž být zmaten jaksi nadvakrát. Co to je za divné pány? Proč se ten revolučně naladěný mladík tak vzpouzí a je tak protivný, když mu vlastně nic nedělají, nanejvýš tak jeho tatínkovi-bývalému oficírovi, kterému zabaví vilu? To je to „peklo“? Není on ten hoch především duševně nemocný? A co je to za podivnou holku, se kterou se dá dohromady? A ti buržoazní intelektuálové, kteří vedou dosti nepochopitelné řeči? Jan Kraus v roli hybrida Teige-Kalandra se mi docela líbil, ale pronášel strašné jalovosti, takže není divu, že jednoho zatknou, i když asi ne kvůli jeho názorům na poezii. Nebo že by přece? Ne, to také není ideální divák, byť jako by film počítal právě s ním.

    Jistě, film má slušnou kameru a vůbec vizuální stránka věci je na vysoké úrovni, oceňuju rovněž, jak zajímavě se mění, chudnou a vyprazdňují interiéry a tato metafora postupné proletarizace prostředí mi připadá aspoň trochu zajímavá. Narozdíl od příběhu, který se někdy po jedné třetině přestane konat a začne jakési prázdné dění, podepřené snad jen tím bondyovským biografickým předobrazem: je to o „reálné figuře“, proto to nějak muselo pokračovat a někam se to musí dovést. Kam? Do blázince.

    Připadá mi to jako snaha o kvadraturu kruhu nebo smažení sněhové koule. Egon Bondy je tu vypuštěný a rozpuštěný do obrazu pubertálního fantoma jménem Heinz (nejmenuje se tak nějaký kečup?), jehož hlavní vlastností je vzdorovitá, frackovitá škubavost, která v provedení Kryštofa Hádka nepostrádá jistou roztomilost, ale ta vystačí tak na deset minut. Obávám se, že během celého filmu nepřijdeme na to, oč tomu hochovi vlastně jde, čím se skutečně trápí, o co se snaží a je-li v něm aspoň něco, proč by stálo do něj investovat dvě hodiny času – a lístku nemluvě. Já je pošlu redakci k proplacení, neboť ve snaze aspoň něčeho se chytit, jsem byl na filmu dvakrát, a kdo na to dneska má, pánové?


    Komentáře k článku: Pekelný kečup z Bondyho

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,