Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2019

ročník 28
11. 6.–24. 6. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Pavlína Kafková: K roli přistupuji jako bezelstné děcko

    Herečka Pavlína Kafková vystudovala ostravskou konzervatoř, působila v Těšínském divadle a od roku 1991 je věrná Národnímu divadlu moravskoslezskému. Její „nesmlouvavou, neomylnou a spravedlivou“ soudkyni Barbaru sledují na TV Barrandov statisíce televizních diváků. Během našeho rozhovoru v kavárně na Jungmannově náměstí to bylo znát: fanoušci se zastavovali pro podpis či společnou fotografii.

    Pavlína Kafková

    Narodila jste se v nezapomenutelném roce 1968.

    Události roku 1968 se mě přímo nedotkly, ale samozřejmě co přišlo po nich, ano. Uvědomila jsem si to třeba nedávno při zkoušení Hostince U kamenného stolu od Karla Poláčka. Jako redaktorka Ninča začnu v opilosti zpívat budovatelskou píseň Pryč s tyrany a vládci všemi, nechť zhyne starý podlý svět. Ze studijních důvodů jsem od režiséra inscenace Tomáše Jirmana dostala CD The best of the KSČ. Když jsem ho poslouchala, zjistila jsem, že většinu těch písní znám, připomínaly se mi celé sloky… až mě zamrazilo. Pryč s tyrany, Internacionála a Kaťuša – všechny ty kousky jsem znala z dětského sboru základní školy, kam jsem chodila, když mi bylo nějakých sedm, deset let. Zpětně lituji sebe i celou naši generaci. Kéž bychom se raději učili lidovky.

    Dětství jste prožila v podhůří Beskyd, ve Frýdku-Místku. Sledujete, co se tam dnes děje?

    Samozřejmě. Vždycky, když tam jedu, uvědomuji si, jak dostal Frýdek-Místek na frak jako město, jak ho poznamenala normalizační architektura. Existoval plán udělat z Frýdku-Místku druhý Havířov. Částečně se to i podařilo. Vybouraly se staré, architektonicky hodnotné domy a místo nich se začalo s výstavbou paneláků. Frýdek pamatuji ještě jako město s vlídnou atmosférou, spoustou secesních vilek a hezkých činžovních domů, spleť úzkých uliček, kam jsme s rodiči chodili na procházky. Stará část se zmenšovala a zmenšovala, kostely se obestavěly paneláky, aby byly co nejméně viditelné. Dálnice protíná střed města. Janáčkův dům v Hluboké ulici sousedí se supermarketem a bakelitovou kulturou. Čistě utopisticky bych byla ráda, kdyby se lidé, kteří to tehdy vymysleli a uskutečnili, aspoň omluvili.

    Studovala jste na ostravské konzervatoři u pedagogů Otakara Prajznera a Bedřicha Jansy a už během studia účinkovala v ostravském a opavském divadle. Doporučila byste absolventům pokračovat na DAMU, jít na „volnou nohu“, nebo do angažmá v oblastním divadle za pár korun?

    Každý má svou cestu a nechť jde, kam ho to táhne. Vybrala jsem si angažmá, protože jsem měla štěstí a dostala nabídku do Českého Těšína. Přijala jsem ji, i když jsem chtěla po maturitě pokračovat na DAMU. Zvolila jsem cestu praxe.

    Nabídka angažmá je veliké štěstí, a ne každého potká. Když někdo pracuje pouze příležitostně, je ochuzen o kontinuální vývoj a čerpání zkušeností, které mu poskytují kolegové, s nimiž je denně v kontaktu. Chybí sounáležitost.

    Pavlína Kafková  (Gabrielle des Genêt) a Petr Sýkora (Jeannot du Matin) v inscenaci Padající andělé (režie a choreografie Philippe Talard, premiéra 22. 3. 2012 v ND moravskoslezském)  FOTO MARTIN POPELÁŘ

    Pavlína Kafková (Gabrielle des Genêt) a Petr Sýkora (Jeannot du Matin) v inscenaci Padající andělé (režie a choreografie Philippe Talard, premiéra 22. 3. 2012 v ND moravskoslezském) FOTO MARTIN POPELÁŘ

    V divadle jako v bavlnce

    V Národním divadle moravskoslezském jste hrála například Jessicu v Kupci benátském, Mahulenu v Zeyerově pohádce, Chloe v Pěně dní, Rosavu ve Strakonickém dudákovi nebo Sestru Ratchedovou v inscenaci Přelet nad kukaččím hnízdem v režii Pavla Šimáka, za kterou jste získala i širší nominaci na Cenu Alfréda Radoka za herecký výkon. Jaký je váš recept na přirozené herectví v tak různých rolích?

    Nevím… Asi jsou to na mě příliš silná slova: přirozené herectví. Ke každé roli přistupuji jako „carta bianca“, jako bych nikdy nic nehrála. Jako bezelstné děcko. Přečtu si hru, vytvořím si nějaký obrázek, nějaké pocity, které buď umocní, nebo umravní režisér. Mám ráda čtené zkoušky, snažím se naslouchat partnerům, kolegům, protože jejich postavy odkrývají i tu moji. Miluju čtené zkoušky, je to jako detektivka. Člověk nasaje, přizpůsobí se příběhu a žije.

    Existuje role, na kterou zatím marně čekáte?

    Nikdy na nic nečekám, natož marně. Vím, že jsou role, které mě minou. Ale nemám v sobě smutky typu: Jé, tu roli jsem nehrála. Moje profese mě baví a uspokojuje a ten pocit není závislý na konkrétní roli. Mám ráda příběh v divadle a těší mě, když ho mohu spoluvytvářet. Mám ráda postavy, které myslí jinak než já – takové role mě baví, provokují. V současné době mě čekají dvě úžasné postavy: Ingrid v Hodině před svatbou v režii Janusze Klimszi a Královna Sissi v režii Petera Gábora. A vidíte – ony čekají na mě!

    Spolupracovala jste také s ostravskou operou a baletem. Inscenace Padající andělé byla specifická nejen místem premiéry, ale i obsazením tanečníků, herců a lidí ve výkonu trestu. Jak vznikla?

    Na jednu z repríz Wildeova Ideálního manžela se přišel podívat francouzský choreograf a režisér Philippe Talard. Do inscenace Padající andělé, kterou připravoval s baletním souborem, si vybral kolegu Petra Sýkoru a mě. Byla to kombinace baletu a mluveného slova, velkou úlohu hráli odsouzení z věznice v Heřmanicích. Téma: život Jeana Geneta. V inscenaci byly použity velké části jeho textů. Jsem vděčná, že jsem na ní mohla spolupracovat také dramaturgicky. Jean Genet byl bezdomovcem, prostituoval, psal úžasné věci a byl také odsouzen. Proto ta autentická spolupráce s vězni.

    Jak probíhala?

    Někdo byl nadšený, někdo měl pocity opačné, někteří byli toho názoru, že tohle by Národní divadlo v žádném případě dělat nemělo, jiní naopak oceňovali „nenormálnost“ projektu. Obdivuji odvahu ředitele Jiřího Nekvasila, že na něco podobného přistoupil a že tehdejší šéf baletu Igor Vejsada projekt, který nebyl jednoduchý organizačně ani umělecky, zaštítil. Philippe Talard dostal pro tvorbu netradiční inscenace nejlepší možné podmínky. Tanečníci zkoušeli v divadle a odsouzení ve věznici. My herci jsme zkoušeli s oběma skupinami odděleně a pak se to za pár dnů propojilo.

    Jak Padající anděly přijalo publikum?

    Třeba jsem na ulici potkala neznámou paní a ona mě beze slova objala a poděkovala za emotivní představení. Armand Amar, nositel ceny Cesar za nejlepší hudbu k filmu, napsal pro Padající anděly hudbu, která podprahově mocně promlouvala k emocím diváků. První uvedení byla otevřená zkouška pro odsouzené přímo ve věznici, až někdy za měsíc proběhla premiéra v divadle. Nikdy v životě jsem nezažila takovou atmosféru během představení jako v heřmanické věznici. Ve chvíli, kdy se ozvala má první věta: Dnešního dne mě nepopraví, mohu klidně spát, zavládlo ticho ještě silnější než ticho. Nemohla jsem se ani nadechnout. Vnímala jsem ty obrovské, holohlavé, svalnaté, potetované vězně, kteří na konci se slzami v očích tleskali a tleskali.

    A uvedení v divadle?

    I to bylo velice emotivní. Odsouzené-účinkující doprovázela do divadla eskorta. V poutech. A během představení byla na jevišti přítomna ostraha. Myslím, že nikde v Evropě se nic podobného neuskutečnilo. Byla to zajímavá zkušenost, i když přinesla i mnohé negativní reakce. Respektuji je, ale jsem ráda, že mě to potkalo.

    Jak vnímáte společenskou pozici současného českého divadla?

    Měla jsem možnost jezdit do Francie, ale hlavně do Itálie – do Florencie, potkávat se s tamními herci a porovnávat divadelní systémy. Jsem vděčná, že máme repertoárová divadla a soubory, že se u nás divadlu daří. A nemyslím to ironicky. Ve Florencii jsem byla při zkoušení několika inscenací, v nichž hráli skvělí a talentovaní herci. Viděla jsem, jakým způsobem vše dávají dohromady, kolik úsilí je to stojí: dělají propagaci, kostýmy, rekvizity, o veškerou organizaci se starají sami. Když jsem řekla, že mám stálou smlouvu ve velkém čtyřsouborovém divadle, měli pocit, že jsem snad Lollobrigida. Najít práci v divadle je pro ně velký problém. Troufám si tvrdit, že se máme jako v bavlnce. Češi mají divadlo rádi.

    Jako Paula v inscenaci Španělská muška, (režie Janusz Klimsza, premiéra 29. 10. 2015) FOTO RADOVAN ŠŤASTNÝ

    Jako Paula v inscenaci Španělská muška, (režie Janusz Klimsza, premiéra 29. 10. 2015) FOTO RADOVAN ŠŤASTNÝ

    Barbara mě baví

    Hrála jste také v televizních inscenacích a seriálech. Na koho nikdy nezapomenete?

    Přijala jsem komparzní roli v inscenaci, ve které hrál Viktor Preiss, jen proto, abych viděla, jak pracuje, protože ho obdivuji jako herce. Stačilo říct a udělal přesně všechno. Měl hromady textu bez toho, že by si spletl pohled do kamery, hnutí prstem… A udělal to tak spontánně a tak dokonale! Jsou mistři, od kterých se budu ráda učit kdykoli. To jsou momenty, na které nezapomenu.

    Zaskočilo vás někdy něco při natáčení?

    Točila jsem inscenaci s paní režisérkou Evou Sadkovou. Při dialogu s kolegou mě napadlo vylézt na stůl a sundat si tričko – bylo to v ostré klapce. Pod tričkem jsem měla nátělník. Paní režisérka zajásala. Pak byla chvilku pauza a po ní za mnou přišla, že z technických důvodů se ta klapka musí točit ještě jednou. Moc dobře věděla, čeho chce dosáhnout. Chytla mě kolem ramen, pochválila a mezi řečí prohodila, že by bylo fajn, kdybych si sundala i ten nátělník. Rezolutně jsem odmítla a připomněla, že ve smlouvě mám poznámku „bez nahoty“. Prý když nechci, nemusím, ale že by to bylo skvělé, smysluplné… Vzdorovitě, až drze jsem opakovala, že nahá nebudu a hotovo.

    Takže jsem vylezla na ten stůl, sundala tričko a tělo začalo fungovat nějak samo, najednou koukám a měla jsem dole všechno. Kameramani to nečekali, paní režisérka jen sykla: Toč to! Na pohled překvapeného kolegy nikdy nezapomenu.

    Širší publikum vás zná jako soudkyni Barbaru z reality seriálu. Reakce na něj jsou dost kontroverzní. Část diváků je přesvědčená, že jste skutečně právnička. Nebojíte se, že už se té nálepky nezbavíte?

    Nebojím! Kdybych se bála, uzavírala bych se před novými věcmi. Je to jedna z rolí, kterou mám ve svém repertoáru a za kterou děkuji. Baví mě ta pestrost.

    Pomáhá rostoucí televizní popularita vaší divadelní tvorbě?

    Pomáhá. Nejenom mně, ale i divadlu. Když jsme hráli v Praze, zajišťovala jsem stovku lístků pro fanoušky Barbary, kteří se na mě obrátili. A spousta si jich koupila lístek sama. Na Velkého Gatsbyho dorazili z Valašského Meziříčí, z Olomouce, na jiná představení z Prahy nebo až z Plzně. Na facebooku potom píšou, že viděli a děkují…

    Divák vidí padesát minut. Kolik je za natáčením Soudkyně Barbary práce?

    Jsou to kauzy, lidské osudy, které skutečně prošly soudním procesem, přetransformované do podoby scénáře. Točíme tři až čtyři dny, pak je deset až čtrnáct dnů pauza a další natáčení. Během jednoho dne natočíme čtyři díly, což je kvantum textu. Většinou špatně před Barbarou spím, protože se mi texty a spojitosti ve faktech honí hlavou. Připravuji se několik dnů, musím umět všechny díly, které se budou točit. Během natáčecích dnů vstávám před šestou, po příjezdu na Barrandov odkládám hodinky a funguju na pokyn. Zkouší se také, jak bude probíhat improvizace, na které je pořad částečně postaven. Nejednou jsou reakce spontánní, texty vznikají v ostré klapce. Musím znát také okruh otázek právníků, protože se mnohokrát stane, že lidé v odpovědích narazí na témata výslechů, které posléze vedou advokáti. Pak je musím přibrzdit a vést zpátky, aby nic předčasně neprozradili. Lidé, kteří představují navrhovatele, odpůrce a svědky jsou většinou neherci a bývají před kamerou někdy ve stresu. Nikdy nevíte, co se přihodí. Ale to mě právě baví.

    Pokles diváckého zájmu se u podobných pořadů většinou oživuje změnou obsazení nebo uměle, v bulváru. Počítáte s tím, že i vaše show za čas dospěje k tomuto bodu?

    Barbara není moje show, je to pořad TV Barrandov. Ať si kdokoli myslí cokoli, Barbara se stala mou srdeční záležitostí. Právě pro ten adrenalin, který v případě nazkoušené inscenace nikdy nezažiju. Dost se improvizuje, lidé odpovídají vlastními slovy, reagují velmi neučesaně. Barbara mi přináší pozitivní situace, pozitivní reakce fanoušků, kteří si tam přicházejí zahrát. Ale pokud by jednoho dne padlo rozhodnutí, že pořad nebude pokračovat, nemyslím, že by mi to ublížilo.

    Máte čas na jiné televizní nebo filmové nabídky?

    Nějaké byly a jsou. Nejčerstvěji na německou televizní inscenaci. Proběhly kamerové zkoušky, režisérka byla nadšená, roli mi dala se slovy: You are great and I like to work with you. Zádrhel byl v producentovi – chtěl herečku, která vypadá starší. Netruchlila jsem. Práce kolem lítá, jen ne vždycky to vychází.

    Jako soudkyně Barbara v populárním reality seriálu FOTO  TV BARRANDOV

    Jako soudkyně Barbara v populárním reality seriálu FOTO TV BARRANDOV

    Odplout na vlně emocí

    Dabujete a učíte mladé redaktory správnou výslovnost a kultivovanost projevu. Co říkáte na mluvené slovo v médiích a společnosti?

    Je patrné, že se vytrácí poetičnost jazyka, noblesa projevu, celková kultivovanost. Ale to není nic nového. Většinou to každá generace tvrdí o té nastupující. Když čteme Cyrana z Bergeracu v překladu Jaroslava Vrchlického, je to jiný jazyk než u Františka Hrubína, který také přeložil fragment hry. Vše se vyvíjí. Respektuji to, ale pro mě se krása jazyka rozplývá, přibývá vulgarit a zkratkovitého vyjadřování. Hezká slova se vynechávají nebo nahrazují. Z jazyka se vytrácí vlídnost a taky lidskost. Ale to zřejmě souvisí i s tím, že se víc kritizuje, než chválí.

    Moderovala jste v křesťanské televizi Noe. Co vás k té práci přivedlo?

    Roky jsem četla komentáře pro studio TELEPACE a pak jsem přirozeně navázala spolupráci s Noe, hned po jejím vzniku. V současné době, kvůli časovému vytížení a cestování mezi Prahou a Ostravou, není účinkování v Noe téměř možné. Rodinná atmosféra, přátelství a důvěra, které jsem tam nacházela, se mi ale připomínají hřejivým pocitem. Snažila jsem se mladé moderátory inspirovat k důstojnosti při používání jazyka, hovořila jsem o panu Lukavském. Po práci jsem často zašla do kapličky, která je přímo v budově, „zastavila“ se, ztišila a poděkovala. Připomíná mi to, že se mohu zastavit, ztišit a poděkovat vždy. Jen si na to vzpomenout…

    Pustila jste se do studia italštiny. Lze to při všech aktivitách vůbec zvládnout?

    Italština mě baví, Itálii miluji a italské jídlo zbožňuji. Když syn odrostl, měla jsem pocit, že potřebuji nové impulzy. Slezská univerzita v Opavě otevírala jednooborové studium italštiny, složila jsem přijímací zkoušky a začala studovat italskou filologii. První semestr jsem zvládla, až jsem sama byla překvapená. Druhý byl složitější, protože se začala točit Barbara. Vydržela jsem to dva roky, na kontě mám 96 kreditů z požadovaných 160 a dvakrát jsem neprošla jednou zkouškou. Podle pravidel školy jsou má studia oficiálně ukončena. Mohu se znovu přihlásit do prvního ročníku, nějaké kredity budou uznány, a pokračovat dále. Cítím, že mi pauza dělá dobře. Vzdát to ale nechci.

    Netajíte se obdivem k opeře. Co vás na ní fascinuje?

    Ta komplexnost: výprava, kostýmy, orchestr, hudba. Mám ráda klasiku. Například novoroční koncert Vídeňských filharmoniků je něco tak úžasného… Říkám si: Takhle hrát činohru! Muzika člověka chytí a on s ní jde, odpluje na vlně emocí. Neužívá tak úplně hlavu, ale pocity a smysly. Nejsem znalec, jsem vděčný posluchač a ráda pustím emoce na výlet.

    V Traviatě je jedno místo, slyšela jsem ho mnohokrát, ale když jsem v divadle, vždycky se na těch pár taktů těším. Je to tak silné vzedmutí! Když končí, slyším se, že zpívám a že mé tlumené Ama mi Alfredo může vedle sedící diváky rušit. Emoce vyjedou nádherným způsobem, a to, myslím, činohra neumožňuje. Nebo ne tak plnotučně.

    Mými oblíbenými skladateli jsou Mahler a Janáček. Měla jsem štěstí, že jsem mohla být u vzniku úspěšné inscenace Její pastorkyňa v režii Michala Taranta. Pomáhala jsem se správnou výslovností cizincům, kteří v opeře zpívali. A samozřejmě mám ráda Verdiho, to je jasné, a Pucciniho. Obávám se, že nemohu vyjmenovat všechny.

    Jak odpočíváte?

    Nabíjí mě třeba cesty do Florencie. Ráda se dívám na díla starých mistrů, byť v encyklopediích. Sama jsem nikdy malbu nestudovala. Ale pustím si hudbu, třeba Chopina, a maluju, co mě napadne, používám barvy, jak mi přijdou pod ruku. Je to relaxace a únik od všeho. Odpočinu si u koní, někdy si jdu zaběhat, cvičím bikram jógu. Ale těžce hledám čas.

    Co vás čeká v divadle v nejbližší budoucnosti?

    Mám krátce po premiéře inscenace podle Karla Poláčka Hostinec U kamenného stolu v režii Tomáše Jirmana. Zkouším s Januszem Klimszou španělskou hru Hodina před svatbou. Koncem února mě čeká premiéra v soukromém divadle Mír, které vede Albert Čuba. Budeme zkoušet hru Sébastiena Thiéryho Dva nazí muži. A velmi se těším na Královnu Sissi v režii Petera Gábora, kterou uvede Národní divadlo moravskoslezské na konci sezony. Napadá mě, že mám ve svém repertoáru opravdu velmi nesourodou skupinu žen. Ta pestrost mě ale těší.

    Jako redaktorka Ninča s dramatickým umělcem Bennem (Vladimír Polák) v inscenaci Hostinec U kamenného stolu (režie Tomáš Jirman, premiéra 27. 10. 2016) FOTO RADOVAN ŠŤASTNÝ

    Jako redaktorka Ninča s dramatickým umělcem Bennem (Vladimír Polák) v inscenaci Hostinec U kamenného stolu (režie Tomáš Jirman, premiéra 27. 10. 2016) FOTO RADOVAN ŠŤASTNÝ

    Pavlína je čistotou stylu

    Vlastně je jí škoda pro tzv. Spontán. Neboť Pavlíně je vlastní Glamour.

    I vědomí, že lesk pointy, pro kterou je třeba dojít po laně souvětí, je zbraň.

    Venkoncem mocnější, než neustále dívčí vzhled, byť i ten nepadá z nebe.

    I vědomí, že pro Ženu s Budoucností (stejně jako pro Ženu s Minulostí) je nutný dar ambivalence.

    Úkol pochybovat. Odvaha důvěřovat.

    I vědomí, že esprit je disciplína, jež si žádá trénink.

    A že ne vždy se vyhrává.

    I vědomí, že jsou i jiní Kafkové.

    Janusz Klimsza

    • Autor:
    • Publikováno: 30. listopadu 2016

    Komentáře k článku: Pavlína Kafková: K roli přistupuji jako bezelstné děcko

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,