Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Pavel Šmok – nejen symbol československého moderního baletu

    Těžko bychom vedle Pavla Šmoka hledali osobnost, která tak zásadně ovlivnila československý a český balet druhé poloviny 20. století. A to i s vědomím, že Pavel Šmok až do konce osmdesátých let představoval spíš trpěnou opozici k ustálené dramaturgii a choreografické poetice „kamenných“ baletních scén. Pavel Šmok hledal nové cesty baletního umění v prostředí, které bylo od zahraničních vlivů poměrně odtržené. Se svou vizí uspěl. Dnešními slovy budoval ve světě značku „československý moderní balet“. V pondělí 4. dubna na své chalupě v Nekoři ve východních Čechách zemřel. Bylo mu 88 let.

    Pavel Šmok  za kamerou  FOTO ARCHIV

    Pavel Šmok za kamerou FOTO ARCHIV

    Cesta k tanci a baletu vedla u Pavla Šmoka velkou oklikou. Pocházel z rodiny inženýra dopravních staveb a to vedlo i k jeho počátečnímu technickému směřování. Vystudoval Vyšší školu průmyslovou a nastoupil na strojní fakultu ČVUT. Blíž k baletu měly ale jeho sportovní záliby. Zejména pak krasobruslení, v němž to dotáhl na juniorského mistra republiky.

    Studoval techniku, ale k divadlu a tanci jej to táhlo. Hrál v ochotnických spolcích a teprve coby vysokoškolský student začal tančit ve folklorním souboru Vycpálkovci. Na stojní fakultě nakonec vydržel dva roky a ve dvaceti letech se přihlásil na konzervatoř, obor herectví. Rok nato přešel na taneční oddělení konzervatoře. I na tehdejší dobu dost rarita. Měl výborné pedagogy. Ke klasice jej vedla Marie Anna Tymichová, pedagožkou lidového tance byla Zora Šemberová a moderní tanec vyučovala Laurette Hrdinová.

    Profesionální uměleckou kariéru zahájil Šmok ale přece jen jako herec. Začátek padesátých let zapsal do jeho životopisu příznačný repertoár. Rok hostoval v Burianově Déčku. Objevil se např. v premiéře Burianova Pařeniště nebo v Siréně Marie Majerové; zahrál si ve filmu Zítra se bude tančit všude.

    Šmokova herecká kariéra byla krátká, ta taneční nebyla o moc delší. Vojnu přečkal v Armádní opeře, „pro­létl“ několikadenním angažmá v baletu Národního divadla a zakotvil v Baletu Divadla J. K. Tyla v Plzni, který zrovna zažíval pod vedením mladého Jiřího Němečka velký kvalitativní vzmach. Je to paradox. Právě Němeček dal Šmokovi největší taneční příležitosti a umožnil mu začít s choreografií. A je to týž Němeček, který se posléze stal neochvějnou stálicí v čele baletu Národního divadla, proti níž byl Pavel Šmok dosti vyhraněnou opozicí.

    Pavel Šmok byl demicharakterním typem tanečníka. Seděly mu role, v nichž mohl uplatnit temperament a hereckou kvalitu, případně lidový naturel. Během krátkého plzeňského angažmá dostal zajímavé příležitosti: tančil Šaška v Labutím jezeře, Václava v Bachčisarajské fontáně, velký ohlas měl jeho Peťka v dobově poplatném baletu Mládí.

    Po několika choreografiích v plzeňské opeře a operetě se Šmok ucházel o místo choreografa a šéfa baletu v Ústí nad Labem. Bylo mu třicet, když konkurz vyhrál. Už během ústeckého angažmá na sebe upozornil Burghauserovým baletem Sluha dvou pánů a především baletem Nová Odyssea s hudbou Viktora Brunse. V tomto díle Šmok poprvé razantně vystoupil proti zavedenému inscenačnímu stylu československého baletu. Nechtěl jen realisticky vyprávět pomocí obvyklého pohybového baletního tvarosloví, ale snažil se tlumočit téma životní pouti skrze zásadní úpravu původního díla a prostřednictvím neobvyklé choreografie.

    Po ústeckých učednických letech přijal Šmok angažmá stálého choreografa v Ostravě a zároveň pravidelně hostoval v brněnském baletu, kterému šéfoval o tři roky starší Luboš Ogoun. Při jejich úzké spolupráci začínala klíčit myšlenka na založení samostatného baletního souboru.

    Juniorský mistr Československa v krasobruslení, 1946  FOTO ARCHIV

    Juniorský mistr Československa v krasobruslení, 1946 FOTO ARCHIV

    Nová vlna československého baletu

    Na přelomu padesátých a šedesátých let vznikají v Praze nové scény a soubory, které do našeho divadelního života přinášejí novou poetiku a dramaturgii. Vzniká Laterna magika, Divadlo Na zábradlí, Fialkova pantomima, divadlo Semafor. Nastupuje filmová „nová vlna“. I československý balet zažívá svou „novou vlnu“. Výraznou roli v prosazování nového názorového proudu sehrál v roce 1960 brněnský Festival současného baletu. Ten konfrontoval aktuální práci baletních souborů a vedl ke kritickým diskusím o aktuálním stavu a dalším směřování našeho baletu. Formovala se opozice mladých tvůrců, kteří se vyhraňovali vůči převládající baletní popisnosti, kdy přehledné odvyprávění příběhu je důležitější než sama taneční kvalita a pohybová vynalézavost. Logickým vyústěním těchto tendencí bylo založení samostatného souboru. V roce 1964 vzniká Studio Balet Praha (později je slovo „studio“ z názvu vypuštěno). O uměleckou náplň této skupiny se stará rovným dílem Ogoun a Šmok. Teoretickou oporou je jim dramaturg, taneční kritik a baletní libretista Vladimír Vašut. Posláním a smyslem je stát se jakousi vývojovou zkušebnou a experimentální laboratoří československého baletního umění. [Soubor] musí vynalézat, ne opakovat po druhých. […] Studio bude usilovat o balet nekonformní, netradiční, moderní. Moderní je mu tolik co současný – myšlenkou i uměleckým tvarem, obsahem i formou, stálo v jakémsi manifestu začínajícího souboru. Pro Balet Praha vytváří Šmok například Fresky na hudbu Bohuslava Martinů, v baletech Nedbalky a Rossiniáda se představuje i jako vynalézavý komediální autor. Především zde ale v roce 1968 vzniká jeho první mistrovské dílo – Listy důvěrné. Tady Šmok poprvé naplno objevil hloubku Janáčkovy hudby.

    Balet Praha rychle přesáhl regionální ukotvení promítající se v jeho názvu. Podobně jako později Pražský komorní balet podnikl nespočet pohostinských vystoupení po celé republice a hlavně se stal žádaným reprezentantem českého tanečního a divadelního umění v zahraničí. Politické a společenské změny v roce 1968 s dalšími perspektivami Baletu Praha silně otřásly. Nakonec se v roce 1970 rozhodl Šmok soubor rozpustit a s částí tanečníků odešel do švýcarské Basileje, kde mu bylo nabídnuto místo uměleckého šéfa. Neměl to tam jednoduché – i v konzervativněji naladěné Basileji musel přesvědčit o svém uměleckém směřování, o svém moderním pojetí baletu. Švýcarské období přineslo další Šmokův šperk – Janáčkovu Sinfoniettu.

    Po třech letech stál Šmok před rozhodnutím: vrátit se domů, nebo zůstat v zahraničí – ať už v Basileji, nebo v Německu, kde měl nabídky na šéfování – a stát se vlastně emigrantem. Jsem sentimentální kráva, komentoval své jasné rozhodnutí vrátit se. Jenže po návratu do Československa jej čekal tvrdý střet s normalizační realitou. V roce 1973 nastudoval v Bratislavě Ptáka Ohniváka. Na konci inscenace si dovolil symboliku klece, do níž Carevič Ivan uzavře Ohniváka. Bylo zle – inscenace šla po první repríze z repertoáru a Šmok si v baletu následující dva roky neškrtl. Pracoval pro televizi, činohru a hudební divadlo. Nabídka na novou baletní práci přišla nečekaně z Divadla Rokoko.

    PKB neboli šmokovci

    Začalo to nenápadně. V Divadle Rokoko fungoval malý baletní soubor vedený Josefem Koníčkem. Šmok sem byl přizván, aby na konci roku 1975 připravil edukativní program Jak se dělá balet. Program měl velký úspěch – mimochodem do dnešních dnů po různých proměnách měl už bezmála devět set repríz. Za Pavlem Šmokem přicházeli mladí tanečníci, které lákal nekonformní způsob práce. Na půdě Městských divadel pražských (MDP) se tak začala rodit malá baletní skupina, která se po čtyřech letech osamostatnila pod názvem Pražský komorní balet (PKB). „Šmokovci“ – tak se jim neformálně říkalo – fungovali takřka nezávisle na služebním baletu MDP. A to přesto, že Pavel Šmok byl od roku 1976 jmenován šéfem celého divadelního baletu. Na jevišti Divadla Rokoko realizovali šmokovci ještě tři další složené programy – Sondy, Kontrasty a Baletogramy. Šmok znovu nastudoval Listy důvěrné – v té době jeho nejúspěšnější choreografii, která se vedle Bratislavy objevila také v Basileji, Darmstadtu, Drážďanech nebo Poznani. Novou položkou v repertoáru byl mimo jiné Americký kvartet na hudbu Antonína Dvořáka; nepominutelnou linií byly komediální balety – na scéně Rokoka měly premiéru Záskok a Špásování.

    Podobně jako Balet Praha se stal Šmokův soubůrek rychle žádaným vývozním artiklem. Při hostování na festivalu v Nancy v roce 1977 napsal Claude Baigneres v Le Figaro o Šmokově Americkém kvartetu: Pečlivé, přesné, inteligentní, až vypjatě citlivé, bezprostředně sdělné. Vzácné! Časopis Danse perspective dokonce označil Šmokovu práci spolu s dílem Piny Bausch za vrchol festivalu.

    Jenže Šmok svými úspěchy jaksi přerostl Městským divadlům pražským přes hlavu. Časté výjezdy neladily s potřebami divadelního provozu. Impulzem pro Šmokův odchod ze svazku MDP byly také sílící tlaky, aby se politicky angažoval. Odešel na „volnou nohu“. Považme, psal se rok 1980, kdy zrovna nebyla pro takovýto druh „uměleckého podnikání“ příznivá atmosféra.

    V osmdesátých letech proplouval PKB v nejistých vodách „samostatnosti“. Pravou rukou na této cestě se stal Šmokovi manažer a později ředitel PKB Jiří Opěla. Přes existenční nejistotu souboru vznikají Šmokovy další vrcholné práce. V roce 1983 dal Šmok taneční podobu Smetanově skladbě Z mého života, o tři roky později vzniká Zjasněná noc na hudbu Arnolda Schönberga.

    Co se týká podmínek pro práci souboru, paradoxně se mnoho nezměnilo ani po roce 1989. PKB proplulo pod několika dalšími správci, až se stalo samostatným eseróčkem. Ještě v devadesátých letech je hlavním tvůrcem souboru Šmok. Vznikají další jeho zásadní práce: Trio g moll s hudbou Bedřicha Smetany (1991), Holoubek Antonína Dvořáka (1992) nebo Stabat – rovněž na Dvořáka (1995).

    Šmok inspirující

    Rozsah Šmokovy tvorby je udivující. Zahrnuje nejen desítky a desítky převážně kratších baletů, ale také desítky choreografií do operních, operetních a činoherních inscenací, choreografie pro krasobruslařská vystoupení, pohybovou spolupráci ve filmu a televizi. Mimochodem pro televizi vytvořil nejen nespočet tanečních čísel do zábavných pořadů, ale už od šedesátých let byl průkopníkem v oblasti televizních adaptací baletů a tanečních filmů.

    V baletní tvorbě měl Šmok úzký vztah k české hudbě. Antonín Dvořák, Bedřich Smetana a Leoš Janáček byli skladatelé, k nimž se obracel nejčastěji a na jejichž hudbu vznikala jeho nejsilnější díla. Jeho vztah k domovu se odrážel v mimořádné citlivosti k jakési slovanskosti ukryté v hudbě českých skladatelů. Dokázal skvěle vystihnout atmosféru hudby, její sdělení; emocionální zvraty i sotva znatelné záchvěvy. Šmokovo taneční vidění hudby nikdy nebylo zcela abstraktní, pokaždé s sebou neslo nějaký náznak vztahů či příběhu, avšak bez tíže nadměrné popisnosti. Šmok se často obracel k soudobým skladatelům a rád se věnoval komediální tvorbě, v níž býval často kousek poťouchlosti a kde nebylo daleko ke grotesce. Pravda, Šmokův taneční humor trochu zestárl, ale tam, kde Šmok vyhmátl krásu a étos hudebních předloh, tam žije jeho choreografie s nezmenšenou intenzitou dodnes. Předpokladem je však interpretace, která dokáže jemné vnitřní předivo Šmokových choreografií vystihnout. Úzké napojení na tanečníky bylo další základní podmínkou pro vznik těch nejsilnějších choreografií. Šmok miloval své tanečníky a oni jeho. Byl jim nejen šéfem a kolegou, ale – asi by mnozí potvrdili – také trochu tátou, kamarádem, skvělým parťákem, který málokdy ztrácel svůj typický humor. Není divu, že v tomto inspirativním prostředí k choreografickému řemeslu přičichli třeba Petr Tyc, Marcela Benoniová nebo Petr Zuska. Ostatně Šmokovi skláněl poklonu i Jiří Kylián. Skrz Šmokova díla se poprvé naživo seznamoval s moderní baletní choreografií i Jiří Kylián. Velmi si cenil toho, co Šmok dokázal vybudovat v obtížných, od světa dosti izolovaných podmínkách tehdejšího Československa. Také proto pozval Šmoka do Nizozemského tanečního divadla, kde jej nechal uvést dva komediální balety, také proto už v roce 1988 svěřil Pražskému komornímu baletu nastudování Večerních písní. Šlo o vůbec první nastudování Kyliánova díla českým souborem.

    Pavel Šmok scestoval se svými choreografiemi půlku světa. Na repertoár se dostávala jeho díla nejčastěji v Německu, Polsku, Rusku, Maďarsku, Švýcarsku; v soupisu premiér figuruje i USA nebo Monte Carlo. „Kamenná“ česká divadla uváděla jeho díla sporadicky. Pražské Národní divadlo nastudovalo pouze Americký kvartet, a to ještě s velmi problematickým výsledkem. V posledních letech se jeho choreografickému odkazu věnuje vedle Pražského komorního baletu jen soubor pražské taneční konzervatoře Bohemia Balet. Čestnou výjimkou bylo před půldruhým rokem výborné nastudování Tria g moll v ostravském baletu. Právě to ukázalo neslábnoucí sílu, kterou mají některá Šmokova díla. Přestaňme být nevšímaví k Šmokově odkazu. Vždyť o kom můžeme říct, že utvářel identitu našeho baletu?


    Komentáře k článku: Pavel Šmok – nejen symbol československého moderního baletu

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,