Divadelní noviny Aktuální vydání 4/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

4/2024

ročník 33
20. 2. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Příloha

    Valná hromada

    V čase virů z netopyrů neboli Operace ovulace čili Akce Davi aneb Tři ségry

     

    Mé milé Divadlo na Královských Vinohradech,

    oslovuji tvým prostřednictvím své děti i praděti, své přátele, své příznivce, ale i nepříznivce, kteří se přišli onlajn podívat, jak dneska dopadnu – a všechny informuji: můj výstup bude krom čtení hry obsahovat před ním tři a o krátké přestávce další dvě poznámky, jakož i na samém konci stručný doslov. Tak začínám: Přišel jsem předpisově protivirován, ale zjistil, že když moji vrstevníci v roušce omdlévají po čtvrthodině v obchodech, nemohu v ní dvě hodiny číst. Tys mi tu však postavilo plexisklo, dokonce z mé hry Hašler, vyklidilo celé hlediště a odsunulo své kameramany na předepsaný odstup. Snímám tedy roušku zcela zákonně – teď! S mou ženou Jelenou jsme vinou wuchanského zkurvyviru doslova prospali letošní měsíc březen. Ve čtvrtek 2. dubna mě však ve čtyři ráno proudila taková bezmoc, že jsem šel k laptopu a začal psát. Vím už, jak vybrat slibné postavy a pak už jen zapisovat, co si spolu samy počnou. Po dvaasedmdesáti hodinách s dvojím přespáním se mi hra jevila být hotová. Budil jsem se ale do dneška o čtvrté, takže jsem si ji mohl i vyhýčkat. První dotyk s tvými prkny, mé drahé Vinohradské, jsem měl v roce 1950, takže tě miluji sedmdesát let a tohle je má sedmnáctá premiéra zde. Tvá různá vedení mě buď tiskla k srdci, nebo odháněla, ta normalizační až do exilu. To současné mi vypravilo skvělé představení Hašlera, který tu zpívá hlasem Petra Rychlého pomalu osm let. A pak mně dvě hry odmítlo. Ale teď se rozhodlo uspořádat tuhle atrakci. Vzalo na sebe i možnou ostudu, aniž jen tušilo, o čem že ta nová hra vlastně je, a bude-li to naopak sukces, patří hlavně jemu.

    PAVEL KOHOUT

     

    Foto Facebook

     

    Bulvární videofraška o ničem a o všem pro obrazovku, plátno i jeviště, jak se komu zlíbí.

    Původně zněl třetí podtitul TŘI SESTRY, ale ten už prý použil jakýsi Anton Čechov. Napsáno od 2. 4. ráno do 4. 4 večer v domácí karanténě na Masarykově nábřeží.

     

    OSOBY

    Tomáš Jonáš, 75, prezident rodinné banky a holdingu JONÁŠ

    Anička Jonášová, 65, jeho bohužel už dlouho mrtvá žena

    Krista Jonášová, 45, jejich dcera, majitelka velkopapírny

    Renata Maršálková, 43, jejich dcera, majitelka soukromé kliniky

    Vendula Jonášová, 33, jejich dcera, arabistka a hebrejistka

    Tereza Pavliková s krátkým i, 50, jednatelka holdingu JONÁŠ

    Vincenc Pavlik s krátkým i, 25, čerstvý magistr, t. č. v Oxfordu & jakožto Šejkspírův oblíbený komik v dramatech i v tragédiích zde

    Franz Weinlich, 85, válečný pilot Royal Airforces ve výslužbě

     

    SLED VÝSTUPŮ

    a/ Maminka neumřela b/ Léto plný zázraků c/ Osmdesát tisíc d/ V šest ráno e/ Jú nou?? f/ B’lava g/ Se vším všudy h/ Nevalná hromada

     

    MÍSTO A ČAS

    Obrazovka či klasické jeviště v době kurvavýru.

     

    Tuto hru připisuji osudovému Divadlu na Vinohradech, hlavní roli v Čechách Tomáši Töpferovi a na Slovensku Juraji Kukurovi.

     

     

    Maminka neumřela

    Výstup Á

    ————————————————————————

    Rozsvítí se celá obrazovka. Na ní je logo holdingu JONÁŠ: usměvavý chlapeček v krátkých kalhotkách mávající z otevřené tlamy velryby, které stříká z hlavy fontána. Po krátké znělce se objeví tvář hlavy rodu Jonášových, Tomáše Jonáše, který bude bude mít v každém výstupu drahé sako, ale nikdy nevyleze z džín.

     

    TOM: Archóóó, poplach! Všici na palubu! Mluví k vám praotec Noe. Kristo paní, končí spaní!

     

    Obrazovka se rozdělí. Půlka zůstane Tomášovi, druhá se postupně roztřetí. Nejdřív je na ní až mužsky dominantní nejstarší dcera Krista s rouškou.

     

    KRISTA: Jsem onlajn táto!

     

    TOM: Díky za to, moje zlato. Renato! Jdem na to!

     

    Půlka obrazovky nabídne druhou třetinu. Velmi ženská prostřední dcera Renata s roušku cosi podpisuje.

     

    RENATA: Hned to bude! Podává papír někomu, koho nevidíme. Začněte mluvit s těma sestrama sám, pane doktore, mě volá otec. Ahoj tati, co se stalo?

     

    TOM: Ty nevíš?? Prase kozu potrkalo, jak říkala máma. Volám v lesy, Vendo, kde jsi?

     

    Malá pauza.

     

    RENATA: Vendulinka ještě spinká?

     

    KRISTA: Zkus to arabsky nebo hebrejsky, táto!

     

    TOM: Vendulko! Dobrejtro! Salam alejkum.

     

    Ve spodní třetině poloviny má nejmladší štíhlá Vendula na očích brýle a v ruce knihu s orientálním písmem. Jediná tu mluví spisovně.

     

    VENDULA: To máš ještě z Májovek, viď, taťko.

     

    TOM: Jasně. Ve stínu pádišáha. Četlas?

     

    VENDULA: Jak jsem mohla? Můj krutý otec mi spálil všecky knížky a donutil mě vystudovat dvě fakulty, abych neměla roupy. Ale ten tvůj salám s tím alejkem platí dodnes, jenomže ráno teď říkají Arabi Sabách al chchér a židi Pokerr tov.

     

    TOM: Ukládám si do slovníku. Ty zrovna vyučuješ?

     

    VENDULA: Já zrovna zkouším.

     

    TOM: Ve škole?

     

    VENDULA: Přece z domova!

     

    TOM: Tak proč máš tu škrabošku? A co je to na ní za zvíře přímo k nevíře??

     

    VENDULA: Já s rouškou už ze zvyku někdy usnu. A to zvíře není žádné zvíře, nýbrž mičálek Mikymaus vystřižený z mé dětský košilky. Snímá si roušku. Co se děje?

     

    TOM: Videovalná hromada holdingu JONÁŠ.

     

    VENDULA: Tenhle měsíc už jsme se jednou váleli, taťko…

     

    TOM: Zbrusu nové okolnosti, akcionáři! Právě se vracím z Prašné brány od svého guvernéra.

     

    KRISTA: Zas ňáký vládní překvápko? Můžem už začít zase vyrábět, nebo se začít věšet?

     

    RENATA: Tak nás nenapínej!

     

    TOM: Tak jo. Otevírám první válenou hromadu neboli dženerl mítink of šérhouldrs v době móru. Místo státní hymny obvyklá židovská anekdota.

     

    KRISTA: Sem s ní, táto!

     

    TOM: Pro dnešek slavnostně vymyšlená osobně ode mě.

     

    RENATA: Tak honem, tati!

     

    TOM: A je ze všech židovských nejžidovštější, ponivač nejkratší.

     

    VENDULA: Povídej, taťko.

     

    TOM: Tak pozor! Dáváte pozor?

     

    DCERY: Ano. – Jó. – Jistě!

     

    TOM: Kohn horníkem.

     

    Sám se tomu hlasitě směje a trojice žen srdečně s ním.

     

    VENDULA: Ta se ti povidla!

     

    TOM: sám na sebe pyšný Ne?? Že jo! Kam se kdo hrabe na žida, chudinky mý křesťanský. Takže zpět k válení: Guvernér mě výjimečně nevyhnal z postele, ale právě mi došel tento mail! Ukazuje papír, v tom čtvrtinovém zmenšení nečitelný.

     

    DCERY: Jakej? – Ukaž! – Co to je?

     

    TOM: Moment, já se zvětším. Zůstal v obraze sám. Papír má jakýsi znak a je psán anglicky. Náš lordík je od včera královskej magor spravedlnosti, po našemu magistr práv, po světě širém Máster of lóó! Obraz se opět rozčtvrtí, jsou na něm všichni.

     

    RENATA: No ne!

     

    VENDULA: nejvíc nadšená, až dojatá Tak Vincíček nám doštudoval!

     

    KRISTA: Jak dopad??

     

    TOM: Cum laude! S pochvalou! Na Oxfordě!!

     

    KRISTA: Téédáá!!

     

    RENATA: To je bomba!! Máme doma čtvrtýho magistra!

     

    VENDULA: To už si můžeme otevřít i lékárnu!

     

    TOM: Tak chápete, že to za hromadnou hromadu stojí, a já mu ji chci hned přeposlat. Můžu vás všecky tři požádat o slovo, jako to děláme před každým hlasováním? Kristo!?

     

    Každá z vyvolaných je na obrazovce sama. (V divadelní verzi si budou předávat Kristin chytrý telefon.)

     

    KRISTA: Milej Vinco, řekla jsem už tvý mámě Tereze, že jsi z nás nejchytřejší a uděláš největší ránu do světa. Z fleku bych ti nabídla, abys nahradil celej ten spolek mejch podnikových právníků-plivníků a vzal to sám, jenomže vím, že bych ti sobecky ublížila, protože máš na víc než soudit se s odběratelema hajzlpapíru, i když ho děláme svůdně navoněnej. Škoda, že tě nemůžu hned obejmout a konečně snad vyléčit z tvýho abstinentství, když nám to překazil ten čínskej kurvavýr – uvědomí si, že má stále roušku, a tak ji přímo strhne a zahodí, jak já ten hadr nesnáším…! Ale až se zdejchne a zdechne, tak ti uspořádáme z krizovýho fondu holdingu JONÁŠ takovou trachtaci, že tě otecko pověří, abys nás obžaloval z defraudace rodinnýho majetku. Tak se zatím cejti být ode mě obejmutej jak od chobotnice, to ti přeje tvá sice falešná, ale vlastně už docela vlastní tetka Krisťule. Ségry, já domluvila, převezměte laudácio.

     

    RENATA: snímá roušku Ahoj Vincíku, tady je, abych si pomohla výrokem sice jen o chlup starší, ale o to výřečnější sestřičky Kristy, tvoje nevlastní, ale snad už dávno tím vlastnější teta Renata. Nebýt toho z kurvy víru, dala bych dneska celou svou kliniku ozdobit lampiónama a uspořádala při zachování všech stupňů diet slavnostní mejdan, aby se radovali i všici mí pacouši. Jako tvou mámu jsme i tebe odjaktěživa považovali za nedílnou část naší rodiny, a že se jmenujete Pavlikovi s krátkým i, jsme chápali jako technickej detail, když se ani já léta nejmenuju Jonášová, nýbrž Maršálková, i když už dávno bez Maršálka. Brzo jsme byli paf z toho, jak ti to pálí, a tím spíš i pyšní, že patříš k našemu klanu. Ty seš naše malý i velký Á – absolutní Áčkař! Já taky bych ti z fleku pověsila na krk všecky kauzy, s nimaž se tu mažem víc než s nemocema, ale stejně jako Krista vím, že si zasloužíš vybrat dráhu, na jakou máš, teda pokud možno hvězdnou a určitě ne mlíčnou. Tak ti posílám tentokrát ne tu mlaskavou z dětství, ale moderně virtuální pusu jako husu. Líp než starý tety ti to jistě řekne tvá skorosestra Vendulka. Přepínám.

     

    VENDULA: už točí rouškou na prstě Halo haló, Vincíčku, já jsem dneska při vší radosti smutná, jelikož jsem se celý rok od tvé poslední návštěvy těšila na dnešek asi jako dřív hoši, co si stříhali na krejčovském metru, kdy půjdou domů z vojny. Holky ve škole se mi vždycky posmívaly, že nemám pořádného kluka, ale jakéhosi bratránka, nota bene osm let mladšího, vynašly pro mě dokonce přízev „zhýralá“, ale žádná mně nedokázala vysvětlit, co to má znamenat. Až o moc později mně Wikipedie dodala slovo „prostopášná“, no řekni sám, byla jsem? Moje mamka Anička, dej jí Pánbů nebe, jak ráda říkávala, můj taťka Tom i Krista s Renatkou věděli a taky chápali, že jsem respektovala tvou úžasnou inteligenci i slušnost. Doba, kdy je pro puberťačku bráška usmrkanec, se mihla tak rychle, že jsem ji ani nepostřehla, už jako desetiletý jsi maturantku, ano, nebojím se toho slova, ohromoval, když jsi s ní uměl mluvit o ničem i o všem jako dospělák. Ale že jsem se doteď nevdala, jsi nezavinil, ne, tys mi jen pomohl vyhnout se chlapům sice správně starým, ale jinak proti tobě ve všem zaostalým. Takže za mou docenturu arabistky a hebrejistiky můžeš ty, když jsem ti musela dokázat, že také nejsem na hlavu padlá. Tak si koukej včas zabukovat sedadlo v prvním lítadle po viru, a jestli ses tam mezitím zaláskoval, nestyď se přivézt ji s sebou, abych s tebou začala znovu soutěžit, že si rychle najdu mužského, když už ne chytřejšího nežli ty, tak aspoň hezčího, co nebude vypadat, že mu na hlavě roste křoví!Pošle mu foukanou pusu do kamery a dodá.Taťko, to je zatím všetko. Já iděm dozkúšať svojich Slovačisek z tej onej, arabojistiky a židológie.

     

    TOM: sám na obrazovce Moment, Vendulko, moment, všichni, já jsem teprv začal. Račte usednout a třeba si i zapálit nebo si něco nalít, jako to činím…

     

    HLAS RENATY: Tati, my zrovna zaškolujem ty nouzový sestry poslaný od státu, nešlo by to…

     

    TOM: nalévá si plnou sklenku whisky s kapkou sody Nešlo, Renatko, jelikož za á budeme hned hotoví a za bé potřebuju prohlasovat zásadní opatření, která nesnesou odklad. Jak jsi zmínila a před tebou už Krista, náš Vincenc se rychle stává hvězdou na trhu práce a takový my se nedáme zbavit. Chtěl jsem vám navrhnout a získat váš souhlas, aby se stal v holdingu JONÁŠ nejen mým zástupcem, ale i mým…

     

    HLAS KRISTY: No to je nápad, táto! Tleskám.

     

    HLAS VENDULY: Můj souhlas máš, taťko.

     

    HLAS RENATY: A já se přidávám, tati!

     

    Trojí potlesk.

     

    TOM: Prosím vás, nechte mě jednou domluvit!

     

    HLAS RENATY: Co je k domlouvání? Je to skvělej nápad a musíme doufat, že Vincek zůstane Vinckem, jak jsme ho znali, a nenechá se vydražovat jako dostihovej hřebec. Ostatně podle našich stanov vybíráš svého zástupce sám, takže nás k tomu nepotřebuješ.

     

    HLAS KRISTY: Tak mu to při týhle příležitosti oznam a připoj k tomu i ten potlesk.

     

    TOM: No, já to přece jen domluvit chci. Ta věta, kdy jste mě přerušily, návrh, aby se Vincenc stal mým zástupcem v holdingu, měl původně pokračovat – mým zástupcem a záhy mým nástupcem. Můžu si vás zapnout?

     

    Obrazovka je zas rozdělena na čtvrtiny. Krista si mezitím zapálila cigaretu a Renata opět nasadila roušku. Všechnytři jsou teď překvapeny.

     

    TOM: No vidíte, že o tom musíme mluvit společně.

     

    KRISTA: Chápu správně, jak to myslíš?

     

    TOM: Já nevím, jak ty to chápeš.

     

    KRISTA: Já to chápu tak, že ty chceš, aby převzal otěže holdingu…

     

    TOM: No tak to chápeš správně.

     

    KRISTA: Ale… proč, táto?

     

    TOM: Tobě uniklo, že mi letos odbije pětasedmdesát?

     

    KRISTA: No a co? Pořád bys mohl kácet stromy!

     

    RENATA: Krista má pravdu, tati! Těsně před virem jsme ti přece provedli technickou prohlídku a všecky tvý systémy jely normálně! Co tě to napadlo?

     

    TOM: Napadá mě už delší dobu, že logicky brzo dokácím. Solidní dřevorubec nečeká, až příští strom skácí jeho.

     

    KRISTA: Na žádném z našich videošprechtění jsi to ani nenaznačil.

     

    TOM: Céruško, tobě zdaleka není padesát a seš víc na Renatiný klinice než v práci.

     

    KRISTA: Protože mám z basketu špatný záda. Ale ty jsi nikdy nesportoval…

     

    TOM: To dáváš sportu pěkný vysvědčení!

     

    KRISTA: Chci tím říct, že nemáš nejmenší důvod hledat nástupce dřív než třeba za pět let.

     

    TOM: No to je ale za chvíli! Byl jsem ve starým životě za bolševika ouřada v dědový Kampeličce. Umět vlastní banku a později náš holding se učím celých třicet let, není tedy pět roků přesně ta doba, kdy se to může naučit nástupník? A když nám právě dozrál talent, jako je Vincenc, není přímo pokyn shůry, že to má být on?

     

    RENATA: Naše firmy jsou ale o penězích, o papíru a o nemocnictví, když už neuvádím Vendulku jako naši vědeckou nadstavbu. Vincenc je zřejmě báječnej, ale zato čistej právník bez jiný přidaný hodnoty, jakou máš právě ty v tvý schopnosti spojovat nás tři nespojitelný. Ať tě teda zastupuje, ale o nástupnictví by nás měl napřed přesvědčit. Ségry, sakra, řekněte taky něco! Nemám pravdu, Krisťule? Ty seš na rozdíl od Venduly taky člověk praxe!

     

    Stále vidíme kvarteto obrazovek. Krista si přestala prohlížet jakési papíry, Vendula nehnutě sleduje rozhovor.

     

    RENATA: Tati, ty nám dáváš!!

     

    TOM: Co jako…?

     

    RENATA: Sorry jako, ale ty si možná neuvědomuješ, žes nás teď všecky postavil do hodně blbý situace!

     

    TOM: Jaký situace, hergot?

     

    RENATA: My tři se jako sourozenky máme docela rády. Ale jsme normální člověci s normálníma reakcema.

     

    TOM: No a co…?

     

    RENATA: Tys každou z nás geniálně navedl na životní cestu, která se s ostatníma nesráží, a proto jsme na sebe nikdy nežárlily. A teď chceš, abysme si to vynahradily a pustily se do sebe jako ňáký zapšklí restituenti?

     

    TOM: Prosím tě, co to plácáš?

     

    RENATA: Já neplácám, tati, já tě jen upozorňuju, žes nám právě hodil to smutně proslulý jabko sváru.

     

    KRISTA: Teď se to Renata odvážila pojmenovat, táto.

     

    TOM: Jaký jabko?? Jabka jím jenom v calvadosu!

     

    KRISTA: Nech si svý fórky! Nevím jak Venda, protože ta má hlavu obsazenou tou arabištinou a židovštinou, který v ní musej dělat stejnej maglajz jako ty dvě rasy všude po světě. Ale my s Renatou máme v sobě shodnou páru, jak dokazujou obě naše firmy, když se staly pilířema holdingu. To sis fakticky nikdy ani na chvilku nepomyslel, že tu naši dosavadní rovnováhu můžeš docela snadno vyhodit do vzduchu?

     

    TOM: Jak do vzduchu? A co do vzduchu?? Jsem snad ten král Leár, co měl taky tři žáby a chtěl vědět, která ho má nejrad…

     

    RENATA: Tati, já ti položím otázku a prosím tě, abys na ni odpověděl sine ira et studio.

     

    TOM: Rád, ale polož ji prosím tě tak, aby jí rozuměl i béčkař.

     

    RENATA: Dyť to říkáváš sám!

     

    TOM: Jo, říkám, ale nevím, co to je…

     

    RENATA: Přece bez hněvu a vášní… Jo ty si ze mě utahuješ…!

     

    TOM: Já už budu hodnej.

     

    RENATA: Buď tak laskav! Protože tady končí legrace. Tebe vážně nikdy nenapadlo, že Krista i já čekáme, který z nás, až už nebudeš moct nebo prostě chtít, náš holding předáš?

     

    TOM: Podle litery jeho stanov i mé a máminy závěti má přece patřit, cituju z paměti, našim dětem rovným dílem…

     

    RENATA: A to se pak máme na tvou židli vecpat všici?

     

    Pauza.

     

    TOM: Jo ty myslíš…

     

    RENATA: Jo, to právě myslím, tati.

     

    KRISTA: A já taky, táto.

     

    Pauza.

     

    TOM: Vendo… co ty na to?

     

    VENDULA: Já je chápu, taťko. Jenomže jsem i podjatá.

     

    RENATA: Proč podjatá…?

     

    KRISTA: Jak podjatá…?

     

    VENDULA: Protože si myslím, že táta má pravdu.

     

    OBĚ: V čem??

     

    VENDULA: Myslím, že kdyby za nástupce vychoval Vincka, bylo by to pro holding nejlepší.

     

    KRISTA: I ty, Vendulo?

     

    VENDULA: Krisťule, nejsi Caesarka a já nejsem Brutuska. Ty kouzlíš vizitky a dopisní papíry, jakým u nás není rovno, a podařilo se ti, že to už vědí i v Anglii. Jsi evropská luxuspapírnice non plus ultra. A ty, Reni, sbíráš diplomy jako houby, takže máš doktory, na jaké si pomyslíš, a žádnou volnou postel. Tak proč u toho obě nezůstanete? Já jsem… ano, jsem skoro vyděšená, jelikož mě nikdy ani ve snu nenapadlo, že byste spolu válčily o taťkovo křeslo, když bankovnictví neumí žádná z vás.

     

    RENATA: A Vincek umí?

     

    VENDULA: Vincek může, taťkou poučen, najít pro banku dobrého manažera a dělat jako taťka spo-jo-va-te-le, aby ten bláznivý rodinný byznys značky JONÁŠ držel dál pohromadě. Já budu hlasovat pro něho, a že má táta právně i mámin hlas, je to už předem tři dva pro Vincka.

     

    RENATA: To se pak bude holding jmenovat Jonáš & Pavlík s měkkým i?

     

    VENDULA: S krátkým, nepleť to.

     

    TOM: Ne. Protože Vincenc už nebude Pavlik, ale bude taky Jonáš, a teda úplně bez í…

     

    RENATA: Jak to myslíš…?

     

    TOM: Děcka moje… Můžu myslím věřit, že jsem žádné z vás vědomě neublížil, a pokud ano, že jsem se za to vždycky omluvil. Máma vás naučila nelhat a za pravdu jsme vás nikdy netrestali, všecko se řešilo domluvou a omluvou. A když pominu, Kristo i Reni, vaše tahanice o medvídky, které pak dotrhali na cimprcampr Vendulka s Vinckem, nezažili jsme v rodině vážný nesoulad, natož něco jako závist, nebo dokonce nenávist. Dneska jste už dospělí všichni, když ti dva nejmladší byli tak brzo moudří. Proto jsem došel ke svým dvěma rozhodnutím v důvěře, že pochopíte můj záměr: Chci své skvělé rodině zajistit prospěch a pohodu i po svém, jak to šetrně nazývají pojišťováci a pohřebáci, i po svém odžití. Věříte mi to?

     

    VENDULA: Já ano!

     

    RENATA: Ovšemže věřím, ale ty ses vždycky s náma radil. A když jsme pak hlasovali, byl to, jaks říkal, jen důvod k napití, že si pořád tak dobře rozumíme.

     

    TOM: Ale já se s vámi přece radím, i když jste už přehlasované…

     

    KRISTA: Počkej, táto, teďs muvil o dvou rozhodnutích…

     

    TOM: No to jo…

     

    KRISTA: Co je zač to druhé?

     

    TOM: To za bé vyplývá logicky z toho za á. Vracím se k myšlence, která napadla mámu, když ztrácela naději, že se uzdraví. A namluvila vám to na video. Jo! Vzpomeň si, Renato, jak jsem tě před koncem toho trápení jednou poprosil, aby nás tvůj tehdejší muž a primář Maršálek nechal na áru dvě hodiny zamčený, vzpomínáš?

     

    RENATA: Jo, ale já to neviděla. Vy jó, holky…?

     

    Sestry vrtí hlavou.

     

    TOM: Dohodli jsme se s mámou, že to uvidíte, až si to vyžádá potřeba. A ta si o to řekla dnes. Tak vám ten vzkaz teď už bez komentáře přehraju. Cosi mačká.

     

    Na celé obrazovce se objeví v polohové posteli krásná žena, působící až průsvitně. Je zřejmě na klinice, jak o tom svědčí četné kabely. Přesto se do kamery usmívá.

     

    HLAS TOMA: Můžeš, Aničko…

     

    ANNA: Ano… Moje drahé holčičky… dneska je mi mnohem líp než včera, je mně líto, že jsem vám pokazila návštěvu a ke všemu ještě tak hloupě usnula, jako bych o vás vůbec nestála… moc se vám omlouvám, ale… poslední dobou mně to spí samo. Tak vám chci tu návštěvu vynahradit, i když si na to třeba počkáte léta… poprosila jsem tátu, aby vám ke všem vašim starostem nepřidal předčasně i mou. Ne, já nemám starost o sebe, jednak mi Reni slíbila, že mě tu určitě vyléčí… a jednak… tak to druhé jsem nějak zapomněla… ale nevadí, zato si pořád pamatuju, co mám hlavně na srdci. Věřím, že jste vždycky cítily, jak vás mám ráda, myslím až moc, takže jsem se vám nikdy nepletla do života, i když jsem občas možná měla… no co, už se stalo. Dlouze odkašlává. Dáš mi, Tomku, napít?

     

    HLAS TOMA: No jistě, Aničko!

     

    Do obrazu se skloní Tomáš v bílém plášti držící šálek a přiloží jej ženě k ústům. Žena pije pár lůčků.

     

    ANNA: Dík…

     

    Tomáš mizí z obrazu.

     

    HLAS TOMA: Nechceš to nechat na jindy, Anič…

     

    ANNA: jako by jí ten doušek dodal sílu Ne, nech mě, já jim to musím říct.

     

    HLAS TOMA: Jistě… jasně, já jen…

     

    ANNA: V jednom jsem vašeho otce a mýho drahýho Tománka zklamala. Nedala jsem mu syna.

     

    HLAS TOMA: Andulko, vždyť víš, jak jsem na ženský, a tys mi dala tři!

     

    ANNA: nečekaně ostře Prosím tě, nepřerušuj mě!!

     

    HLAS TOMA: Promiň…

     

    ANNA: Naštěstí se do firmy vrátila Terezka, když v Anglii ovdověla, a přivezla s sebou sirotka. To už jste měli, Kristuško a Renatko, knížku Malý lord Fauntelroy dávno za sebou a ty, Venduli, jsi ji zrovna četla, když se z čista jasna objevil v našem bytě, jako by mu z oka vypadl – náš lordík. A hop a skok – a brzo mu bude dvacet a chce být od malička soudce, prý, jak říkával, aby odsoudil všecko zlý na světě. No a my jsme se s vaším otcem po poradě s jeho mámou rozhodli, že mu jakožto absolutnímu jedničkáři zaplatíme absolutní školu, jakou si zaslouží. No a tou je, jak vám chcem právě oznámit – Oxford. Rozkašle se.

     

    HLAS TOMA: Čajíček…?

     

    ANNA: Ne ne, už je to v pořádku. No a v případě, že se nedožiju…

     

    HLAS TOMA: Aničko…

     

    ANNA: ho překřikne Jako že se samozřejmě dožiju! Ale chci, aby to všechny měly rozmyšlené, protože to jediné jsme lordíkovi ani jeho mamince neřekli a neřekneme, dokud k tomu nenazraje čas, aby se Terezka zbytečně netrápila, že jí ho chceme vzít. Já se přece napiju… Dostává od Tomáše opět šálek ke rtům.

     

    Zatímco pije.

     

    KRISTA: Ale proč vzít, táto?

     

    TOM: Tobě to ještě nedošlo, hlavičko chytrá?

     

    KRISTA: Ne… vám jo, holky?

     

    RENATA: Ne…

     

    VENDULA: Mně taky ne…

     

    ANNA: dopila a vrací šálek Tak můžu jim to říct, Tomku?

     

    HLAS TOMA: Musíš, Aničko.

     

    ANNA: Aby mohl mít náš lordík stejnou šanci, jako máte vy, aby z půlsirotka mohl vyrůst opravdový lord, ať už bude soudce, politik, anebo snad převezme jednou náš holding, chceme ho s tátou pevně přijmout do rodiny, tedy adoptovat, to jest – srovnat ho s vámi i právně. Tak kdybych ten den třeba… neměla čas, usměje se a zvedá ruku s hadičkami, hlasuji už dneska pro!

     

    Celý obraz Anny vystřídá naráz čtvrtinový se všemi třemi dcerami a otcem. Každá z žen je rozrušena podle své povahy.

     

    TOM: zastavil projekci Dál už je to jen o nás dvou… a to třeba někdy jindy, myslím, že tohle vám pro dnešek stačí. Tak já se teď odpojím, holčičky, protože už musím do kanclu. Nasazuje si roušku. Svolám si vás někdy zítra, tak si o tom zatím povězte samy. A prosím, dočasně bez těch dvou, platí? Takže nuže: Carpe diem, carpe noctem, já vás, holky, zdravím loktem. Předvede to a vypne se.

     

    Na obrazovce zbydou teď tři třetiny. Tři ženy zřejmě nevědí, co říct.

     

    RENATA: taky si nasadí roušku Tak… já jdu proklepnout ty náhradní sestry ex offo.

     

    Vypne se. Obraz se rozpůlí.

     

    KRISTA: proťukne svůj chytrý mobil To jsem já. Kde jsou teď údržbáři? Jo, už jsem na cestě. Vstává. Ahoj Vendo! Nasadí roušku a vypne se.

     

    Vendula zůstane na celé obrazovce sama, nasadí si tu roušku s Mickey Mousem a taky se vypne.

     

     

    Léto plné zázraků

    Výstup bé

    ————————————————————–

    Naskočí logo s vějířem elegantních vizitek kolem nápisu LUXUSNÍ PAPÍRY JONÁŠ. Na rozpůlené obrazovce pak sedí v různém prostoru Krista a Renata, obě bez roušky, obě míchají kávu v různých hrnečcích a obě kouří různé cigarety, ta první tlusté žitanky, ta druhá štíhlé s filtrem, takže si zapaluje dvě na jednu Gitanes. Chvíli jako by soutěžily, která vydrží déle mlčet, pak to nevydrží mladší.

     

    RENATA: No tak nám jako by se ten koroňák chtěl přímo vyhnout…

     

    KRISTA: vytržena z myšlenek Co? Dojde jí to. No tak to honem zaklepej!

     

    Obě se ťukají do hlavy.

     

    RENATA: Nemáme ani chřipajzny, víš? My si naštěstí můžem pacouše vybírat, tak berem zásadně jen provočkovaný a máme svatej pokoj.

     

    KRISTA: zamyšlena No to je prima…

     

    RENATA: po chvíli Ale řeknu ti, ta totalita má něco do sebe. Když císař prohlásí, že pandemie skončila a že všici jsou zdraví, můžou občani celý říše věřit, že v těch urnách, co se dál po tisících rozvážejí ve Wuchanu, jsou ty sladký vlaštovčí hnízda za přestálej strach…

     

    KRISTA: zamyšlena No jo, no…

     

    RENATA: po chvíli No a není to geniální nápad, rozšířit ten kurvavýr po celý planetě a potom tam prodávat za tvrdou valutu ochranný prostředky?

     

    KRISTA: No jo, no…

     

    RENATA: Kristo, ty o tom nechceš mluvit?

     

    KRISTA: Mluvením pandemii nezastavíš, to ty víš líp než já papírnice.

     

    RENATA: Kristo paní, jak ti říká Vincek, ty přece sakra víš, že nemluvím o tom kurvavýru, ale o tátovi!

     

    KRISTA: A taky o mámě, nezapomeň!

     

    RENATA: Ta mě dostala. S ní se bude těžko polemizovat.

     

    KRISTA: A ty bys chtěla?

     

    RENATA: A ty ne?

     

    KRISTA: Jsme přehlasovaný a tím to pro mě končí, když máma kvůli tomu vstala z mrtvejch. To uzná každej soud…

     

    RENATA: dychtivě A ty by ses chtěla soudit?

     

    KRISTA: No tak ty jistě víš, že ne.

     

    RENATA: zklamaně A máš to za správný?

     

    KRISTA: Já ti nevím.

     

    RENATA: Ono to má přece zatracený důsledky!

     

    KRISTA: No v praxi se moc nezmění, Vincík je dávno náš mladší brácha, kterým se často až moc rádi chlubíme.

     

    RENATA: Krisťule, ty mě znáš jak svý boty, tak jistě nemyslíš, že mi jde o prachy.

     

    KRISTA: Co ty s tím mají společného?

     

    RENATA: Hele, já to řeknu nahlas, protože ty přece víš, že nejsem taková…

     

    KRISTA: Jaká taková? No tak už to vysyp!

     

    RENATA: Tak jo: Ze tří nepominutelnejch dědiců bude o jednoho víc!

     

    KRISTA: To mě sice nenapadlo, ale i kdyby… není toho dost i pro čtyři?

     

    RENATA: No – mezi třema třetinama a čtyřma čtvrtinama je hodně podstatnej rozdíl, a na rozdíl od tebe i Vendy mám já, stejně jako měli naši rodiče, tři, slovy tři děcka, Kristo, a nula manželů, teď už se jí i lesknou oči, když mně jeden umřel a dva utekli. Je ti to fuk??

     

    KRISTA: Ježíš, jistě ne, sestřičko! Promiň! Ale dá se to přece zařídit…

     

    RENATA: Jak?

     

    KRISTA: To mi hned nenapadá, ale o tom se můžem uradit. Na to budou táta i Venda jistě slyšet.

     

    RENATA: A nemohlas bys…

     

    Pauza.

     

    KRISTA: No co?

     

    RENATA: Jim to nadnýst sama, aby to nevypadalo, že mi jde fakticky jen o ty prachy…

     

    KRISTA: Ale kočičko moje zlatá, jasně, spolehni se na svou Kristušku…

     

    Rozhovor náhle změní tón.

     

    RENATA: Kočička už ti vypelichala, Kristuško…

     

    Pauza.

     

    KRISTA: Jenže já ji pořád vidím tak zlatou jako v tom létě… víš… v tom…

     

    OBĚ DVĚ: s úsměvem řeknou přehna pateticky Létě plným zázraků…

     

    Pauza.

     

    RENATA: Jo jo…

     

    Obě zněžněly tak, že jim došla řeč.

     

    RENATA: jako by se snažila rázem zaplašit dojetí Čo bolo, to bolo, terazky som matronou!

     

    KRISTA: jako by je chtěla naopak zachovat Pro mě ne. Pro mě nikdy! Tak tě moc líbu…

     

    RENATA: tomu neodolá Já tě eště víc.

     

    KRISTA: A já tě nejvíc, chvístku.

     

    RENATA: Jé, tohle vymazlený slůvko jsem neslyšela věčnost. Tak dobrou noc, miláčko…

     

    KRISTA: Dobrou, mičálko moje.

     

     

    Osmdesát tisíc

    Výstup Cé

    ——————————————————————–

    Ukáže se i ozve znovu znělka holdingu Jonáš. Na celé obrazovce je u svého pracovního stolu Tereza Pavliková.

     

    TEREZA: Tome!

     

    Obraz se rozdvojí.

     

    TOM: právě pije přímo z lahve mléko Moment! Zapíjím whisku.

     

    TEREZA: Máš tu Kristu.

     

    TOM: In natura, nebo virtuálně?

     

    TEREZA: To druhý.

     

    TOM: Škoda. Tak mi ji dej…

     

    Na půlce obrazovky vystřídá nejstarší dcera Terezu.

     

    KRISTA: Nazdar táto.

     

    TOM: Zdar! Právě jsem řek Tereze, že už bych tě chtěl zas jednou nevirtuálně plácnout po zadku.

     

    KRISTA: Jestli je to naléhavý, tak si vemu taxi. Ale radši zítra, teďka rozjíždím novou linku s těma antivírovejma rouškama, víš.

     

    TOM: Nezapálíš si? Pohlédne na hodinky. Zapil bych už to mlíko kapkou vizoura…

     

    KRISTA: pohlédne na ně taky Ne, já trochu spěchám…

     

    TOM: No nic, nevadí. A ty roušky budou z papíru?

     

    KRISTA: Můj vývojář tvrdí, že z toho našeho hedvábnýho budou stejně pevný jako z látky, no a sedmkrát levnější.

     

    TOM: Téédáá!, jak ráda říkáš. A kolik jich vyjedete?

     

    KRISTA: Teď máme asi na půl mio denně ale můj inža mě tlačí, abych přikoupila další mašinu, že to zdvojí. A jen se to rozneslo, hrnou se objednávky. Inža mi radí nechat ty náhubky v sortimentu i v lepších časech, že se budou hnedka dělat přímo vojenský zásoby propříště.

     

    TOM: Jasně. V Číně už stavěj množírny pro nový netopejry.

     

    KRISTA: Ty na ně taky věříš?

     

    TOM: Já věřím nejvíc všemu, co Čína nejvíc popírá, jak jsem v lokálním měřítku věřil za totáče tomu, co zatloukali naši bolševíci. Když mi bylo dvanáct, tak můj tatínek, dej mu pánbů nebe, jak říkávala Anička, přišel o všechny prachy, jelikož jakožto sice kapitalista, ale ideovej komunista uvěřil panu prezidentu Zápotondovy, že nebude měnová reforma, a nechal všecko, co mu i po znárodnění všech dědečkovejch papírnictví zůstalo, na účtech v bance i v sejfu doma, aby pak dostal za každou tisícovku dvacet kaček. Ostatně to mě přivedlo študovat bankovnictví, abych tak blbě nenalít podruhý. Takže jak vidím, máš se i za móru dobře. A poslouchej, ten tvůj pěknej, chytrej a stejně starej vejvojář, jak mu tak něžně říkáš inža, on je přece bezdětnej vdovec, ne?

     

    KRISTA: Táto, nechtěl bys už přestat s tím kuplířstvím?

     

    TOM: Jaký kuplířství? Nemusela bys mu pak dávat ten hříšnej plat…

     

    KRISTA: Hele, není tohle to nechvalně známý židovský chucpe? Teď si, jak je v ráži, sama vezme z tabatěrky cigaretu a zapálí.

     

    TOM: No dovol?? Jaký chupce?? Co je chupce? To neznám. Jó, tys řekla kupce?

     

    KRISTA: Hele, nešaškuj! Nech si ty fórky! Nezneužíváš ty toho, že jsi náš bankéř, a koukáš slušný křesťance dost neslušně do karet?

     

    TOM: Co já zneužívám? Nic nezneužívám! Jenom se jakožto rasově čistej žid nenechám opíjet rohlíkem křesťanský dobroty. A koukat se musím, když je to můj kšeft a křesťani mě za něj platěj! To jediný mi na Aničce, já neříkám vadilo, to nikdy nic!, ale nesedělo, že byla po svý mamince tak poctivá katolička a vy tři jste se proto nepotatily, ale pomámily! No nebích… Chtělas mi říct jen o tom papíru? Nebo potřebuješ dokonce kapitálovou injekci? Tak mě do toho tvýho kšeftu rovnou vem!

     

    KRISTA: Jo tak ty mě nechceš jen provdat, ale dokonce i vykořistit?

     

    TOM: Co?? Tu nejmilovanější ze všech svých dcer?

     

    KRISTA: Téédáá! Že se nestydíš!

     

    TOM: Já?? Já se mám stydět?? Za co, prosím tě??

     

    KRISTA: Táto, my ségry jsme se totiž domluvily, že to říkáš každý z nás!

     

    TOM: No a?

     

    KRISTA: Ty seš přece čistě českej žid, tak musíš vědět, že nej znamená nej, a teda něco, vedle čeho a nad čím není už nic víc. Takže nejmilovanější může být jen jedna z nás.

     

    TOM: No jistě!

     

    KRISTA: Co jistě? Tak která to tedy je?

     

    TOM: No ty!

     

    KRISTA: A to bys řekl i před Renátou a Vendou?

     

    TOM: No to bych jistě… neřek.

     

    KRISTA: Ty seš, táto, typicky židovskej hochštapler, víš to?

     

    TOM: No jistě. A teď se zeptám já tebe: Máš mě ráda?

     

    KRISTA: No jistě! Teda… no mám, no…

     

    TOM: Dalo by se třebas říct, že mě dokonce trošku i miluješ?

     

    KRISTA: Jo! A to je na tom nejhorší. Protože seš navíc i židovskej demagog!

     

    TOM: No jistě: Teda… ale jo, jistě! Jsem hóchštapler i demagóg, ale jsem hlavně od vás třech vroucně milovanej tatínek a za to vás každou miluju nejvíc, no.

     

    KRISTA: A dost! Víc už mě dneska nezblbneš. Úplně zapomněla, že už jí jedna cigareta hoří v popelníku, a vytáhne i zapálí si druhou. Já jsem tu totiž kvůli Renatě.

     

    TOM: Ale copak se jí stalo, chuděrce Renatce? Našla si čtvrtýho ženicha? Tak jí vyřiď, že samozřejmě ji jako vždycky dovedu k ouřadu a ovšemže zatáhnu i hostinu… na tý áčkový veselce s Maršálkem jsme měli sto hostů v hotelu Alkrón, viď, na tý béčkový s Kejvalem padesát v kavárně Slávia, na céčkový s Punčochářem pětadvacet ve vinárně Orlík – klika, že si oba ty utečenci vzali k věnům i ty svoje jména –, tak teď bych to šacoval ve štyrech na stojáka u Kalendů. Domluvíš to s ní?

     

    KRISTA: už naštvaně Táto, prosím tě, nebuď mešuge!!

     

    TOM: Promiň… když ty mě vždycky tak inspiruješ…

     

    KRISTA: Přišla jsem ti říct, že to byl dost blbej nápad.

     

    TOM: Kterej? Já jich mám povícero… Nezlob se, už jsem pěna. Tak co jsem vám zas vyved?

     

    KRISTA: Chceš adoptovat Vincka.

     

    TOM: Blbý, jo?

     

    KRISTA: A k čemu by to bylo dobrý? Nic by se nezměnilo a tolik s tím problémů.

     

    TOM: To už mi taky došlo.

     

    KRISTA: No, tak to je… to je, co jsem chtěla. Pošle mu rty polibek na dálku.

     

    TOM: Chci vás tři co nejdřív svolat znova, můžeš se s holkama dohodnout na datu?

     

    KRISTA: Tak to už je zbytečný, ne?

     

    TOM: No já mám totiž jinej návrh a ten se taky musí prohlasovat…

     

    KRISTA: Jakej jinej?

     

    TOM: Prosím tě, mně vyschlo, dám si jednu se sodou. Nalije si opět sklenku whisky a do ní cvrnkne směšnou kapku sody.

     

    KRISTA: dívá se znovu na hodinky, pak si tedy navzdory dvěma už hořícím cigaretám ve dvou popelnících zapálí nad jiným i třetí, vyfoukne kouř a opakuje Jakej jinej návrh??

     

    TOM: si nalije plnou sklenku whisky z lahve, kterou vytáhl ze zásuvky psacího stolu, kápne do ní sodovky, pořádně se napije a odpoví Svatbu.

     

    KRISTA: Zase fórek?

     

    TOM: Ne.

     

    KRISTA: Čí…?

     

    TOM: Mou.

     

    KRISTA: S kým…??

     

    TOM: To mi taky dávno nařídila má zlatá Anička, dej jí pánbů nebe.

     

    KRISTA: A koho si chceš vzít? Nebo proboha musíš??

     

    TOM: Já nemusím, ona né, ale všecko by se tím vyřešilo naráz.

     

    KRISTA: Táto, neblbni mi hlavu! Kdo je ta ona?

     

    TOM: No kdo?? Je tu snad v nabídce jiná než Tereza? A Vincenc by spadl do rodiny automaticky.

     

    KRISTA: Proboha tě prosím, proč pořád řešíš Vincíka, copak mu něco chybí?

     

    TOM: On chybí mně. Nám všem, Krisťule, protože je to můj nejlepší možnej nástupce v holdingu k prospěchu vás všech!!

     

    KRISTA: No a teď jsme u toho, proč jsem přišla. Je určitě nejmíň půltucet možných způsobů, jak usadit Vincka do tvýho křesla k prospěchu nás všech, o tom já, táto, vůbec nepochybuju. Ale proč ho mocí mermo taháš i do rodiny?

     

    TOM: Copak v ní dávno není?

     

    KRISTA: Je v ní právě tak akorát úplně a nemusí být přece víc!!

     

    TOM: A proč se tomu tak sveřepě bráníš, Kristo?? Když jsi slyšela i maminku?

     

    KRISTA: No tak… Těžko se jí o tom mluví.

     

    TOM: Ty mi to neřekneš?

     

    KRISTA: divoce šlukuje, neví, jak dál

     

    TOM: Tak ti to mám říct já?

     

    KRISTA: No řekni…

     

    TOM: Taková přímo klasika: přece kvůli dědictví, holčičko moje. Což, jak asi správně hádám, není ani z tvý, ani z Vendiný hlavy, ale z hlavičky Renatičky, která si myslí, že tím okradu a vydám chladu i hladu ty její holátka, mám pravdu?

     

    KRISTA: kapituluje Jako vždycky…

     

    TOM: No ale na to jsem myslel sám. Spravuju přece podíl vaší mámy a ten chci teď přepsat po třetinách rovnou na Renatiný dvojčata a její Anduličku, která má po babičce nejen jméno, ale zdá se, že zdědí i podobu. Kristo! Ty máš z vlastního byznysu merglí až kam, Venda má tu prvokřesťansky milosrdnou povahu a k ní alternativního bratříčka Vencíčka, no tak co? Seš se mnou spokojená, Kristýnečko moje?

     

    KRISTA: Jsi ženiální, tatínečku, mysli si, že tě teď objímám a hladím. Ale proč říkáš lordíkovi bratříček? On je opravdu génius a ona ho má opravdu ráda.

     

    TOM: Akorát je spíš jeho teta. Skoro deset let rozdíl, to už je o půl generace!

     

    KRISTA: Osm, táto!

     

    TOM: Prosím tě, ten tvůj dnešní džínius kakal do plínek, když tys už měla skoro ty malý měsíce… teda měsíčky…

     

    KRISTA: Fuj! Ty seš někdy, táto, úplně nechutnej!

     

    TOM: Co jsem zas řek?

     

    KRISTA: vytáhne chytrý telefon Mám tě začít natáčet?

     

    TOM: A proč?

     

    KRISTA: Aby ses poslech!

     

    TOM: Já se přece slyším, nejsem hluchec!

     

    KRISTA: Ty se slyšíš a nestydíš se?? – Ále… Mávne rukou. S tebou je škoda mluvit! Já ti prostě říkám, že si to Vendulka s Vinckem spolu srovnají.

     

    TOM: No a já ti prostě říkám, že tomu nevěřím, no!

     

    KRISTA: Proboha proč, když tomu věříme všechny tři?

     

    TOM: Jsem Tomáš.

     

    KRISTA: No a co… Pochopí a skoro se urazí. Nemá to říkat vlastní dcera, ale ty seš, táto, často i blbej.

     

    TOM: Nevěřící Tom Blbec. Aspoň že přesto doma tak milovanej, viď?

     

    KRISTA: radši už neodpoví a jen mávne rukou a rázem se uklidní No ale ty hlavně nepřesvědčíš je dva! Tak to nechme koňovi s tou velkou hlavou. Ráda jsem tě viděla, táto, a za Renatu ti moc děkuju. A jestli se fakticky chcete s Terezou brát, půjdu vám ráda za svědka nebo za drůžičku, Terezka si už dávno zaslouží, aby i na ni přestalo foukat. Tak pa…

     

    TOM: Jo prosím tě… prosím tě…

     

    KRISTA: No…?

     

    TOM: Kolik že to tu… za toho protektorátu… zařvalo izraelitů?

     

    KRISTA: Co tohle zas má být…?

     

    TOM: Ty máš pamatováka…

     

    KRISTA: vyvedena z konceptu Osmdesát tisíc…?

     

    TOM: No! A za ty všecky žiďáky já tu teď třicet roků musím blbnout skoro sám.

     

    KRISTA: Nenamáhej se, provokatére! Ze mě antisemitu neuděláš!!

     

    TOM: Ty nemáš smysl pro humra.

     

    KRISTA: dopálí se Kdo si vlastně myslíš, že seš??

     

    TOM: náhle vážně Takhle ses mě ještě nikdy nezeptala… Chceš to vážně vědět, Kristo?

     

    estože jsou ve dvou různých prostorech, ukazuje jí prstem, aby šla k němu blíž, a když mu na to naletí a přiblížila se ke své kameře, důvěrně jí to prozradí.

     

    TOM: Já jsem ten proslulej věčněj žid!

     

    KRISTA: Ty…! Ne, tebe člověk nesmí ani ignorovat! Vstává a vztekle vypne svou půlku obrazovky.

     

    Tomáš, teď na obrazovce sám, vytáhne a proťukne svůj telefon. Ona ho však předběhne.

     

    HLAS KRISTY: Promiň, táto…

     

    TOM: Ty promiň, Kristo paní… a típni ty tři retky, co ti tam hořej.

     

    HLAS KRISTY: Ježíš… já kráva.

     

    TOM: Ty seš má kravička přímo ementálová.

     

    HLAS KRISTY: A ty jsi mý věčný žídě. Zavěsila.

     

    TOM: pomalu dopíjí whisky a je náhle starý pán, který si i nejistě povzdechne Kdybych…no nebích.

     

    Tady je v divadelním provedení hry doporučitelná PŘESTÁVKA

     

    Mé věčné Vinohradské,
         rád píšu hry hercům na tělo. Tuto jsem psal pro tři. Snad bylo při čtení první části poznat, že Tomášem Jonášem by měl být v Čechách a doufám na téhle scéně tvůj principál s e-mailovou adresou Topfertomas. A moc bych byl rád, kdyby ho na Slovensku hrál ve svém Divadle Aréna Juraj Kukura. A ten třetí? Je to role, která vlastně nemá se hrou co dělat. Tak proč tam je? I veliký Vilík Šejkspír posílal do tragédií komika, aby je umocnil právě zábleskem humoru. V Hašlerovi je pidirole továrníka Lhotského, jenž skutečně vynalezl cucací Hašlerky, a tady ho hraje osmý rok pan Satoranský, jako by to byla hauptka – tak se říká hlavním rolím. Zkusil jsem mu za to napsat malý herecký koncert, k němuž za pár minut dospějeme.
    Letos je můj rok s velkým R. Zazní v něm moje finální salva. Po dnešním výstřelu vyjde v pražském Odeonu kniha nazvaná Přítoky románů. Vybral jsem ze všech svých próz třiatřicet samostatných textů a přidal nejlepší povídku své ženy Jeleny. A brněnské Větrné mlýny vydají výběr mých textů pro divadlo. Takže nápor práce, jak se říká, do smrti smrťoucí. Proto se předem omlouvám, že už nebudu odepisovat na dopisy a e-maily. Ale budu moc rád číst vaše, adresované tobě, mé divadélko, dnes dojemně prázdné, ale všechna ta léta často až po střechu nabité. A teď čtu dál.

     

     

    V šest ráno

    Výstup Dé

    —————————————————————

    Ukáže se i ozve potřetí znělka holdingu JONÁŠ. Tomáš se zapnul ve velkém detailu.

     

    TOM: Ahoj Teréz nerez… Mám tu, žes volala.

     

    Obrazovka se rozdělí. Tereza Pavliková je u psacího stolu.

     

    TEREZA: Marně jsem tě budila. Kde seš??

     

    TOM: zatroubí V autě. Pokerr tov čili árijsky dobrejtro.

     

    TEREZA: Co tam děláš?

     

    TOM: Co se tak v autě dá dělat? Jedu.

     

    TEREZA: Ale kam?

     

    TOM: No teď už zpátky.

     

    TEREZA: Řekneš mi konečně odkaď? Je šest hodin ráno!

     

    TOM: No vidíš. A guvernér vytáhl už před čtvrtou svý všecky radní z postelí k Prašný bráně do našich mahagónových kotců a jeho protokolista mezi náma koloval v ochranným skafandru pro podpisy. Ale proč ty strašíš tak brzo?

     

    TEREZA: Nejdřív mi řekni, chceš si lehnout, nebo nemusíš?

     

    TOM: Jsem, jak se říká, žid a zdráv. Děje se něco?

     

    TEREZA: Vzbudil mě už před pátou Vincek z hotelu London.

     

    TOM: Proč z hotelu?

     

    TEREZA: Ten hotel je v Praze a Vincek taky.

     

    TOM: Jak to??

     

    TEREZA: Nechal se v tý akci naší vlády jakožto český občan-patriot repatriovat do vlasti…

     

    TOM: Tak proč je v hotelu a ne u tebe? Je v karanténě?

     

    TEREZA: Nechtěl mě prý budit, když jen projíždí.

     

    TOM: Kam projíždí…?

     

    TEREZA: Do Blavy.

     

    TOM: Kde to je…?

     

    TEREZA: On tak říká Bratislavě. Jede za Vendulou.

     

    TOM: Ona je nemocná…?

     

    TEREZA: Ona je tak mocná, že jí veze snubák.

     

    TOM: Šňupák?

     

    TEREZA: Jo. Snubní šňupák.

     

    TOM: Ty myslíš snubák?

     

    TEREZA: Jo, ten myslím.

     

    TOM: A do prdele!

     

    TEREZA: No právě. Prosím tě, zahni k tomu hotelu a rozmluv mu to!

     

    TOM: Se vším všady? Varovně. Terezo…

     

    TEREZA: Máš jinej nápad?

     

    TOM: Ne…

     

    TEREZA: No tak asi se vším všudy. Nebo chceš být po čtvrtý dědeček?

     

    TOM: Ježíši, tentokrát né!!

     

    TEREZA: No tak má pokoj 313. A ten hotel je hned u britský ambasády.

     

    TOM: Já tam přímo letím. Zatroubí a přidá plyn.

     

     

    Jú nou??

    Výstup É

    —————————————————————–

    Obrazová i zvuková znělka hotelu London. A pak krásná děva, ovšemže, ovšem má jednotvárný hlas robota.

     

    ROBOT: Hotel London, Prague, please, take a seat in cabin number one. Hotel London, Praha, prosím, račte se posaditi v kabině číslo jeden. In which language will you speak? V jakém si přejete mluviti jazyku?

     

    TOM: sejme si roušku, aby mu bylo líp rozumět Gut mórnink, giv mý rům srí van srí, plís.

     

    ROBOTKA: You are wellcome, madame.

     

    TOM: Jaká medem, já sem sér… Pak už jen mávne rukou.

     

    Rozverná anglická písnička se zdá nemít konec a především se nějak zpomalí, takže se z tenora postupně stane basista: What can we do with the drunken sailor, what can we do with the drunken sailor, what can we do with-the-drunken-sailor-early-in-the-mor-ning? Pak Tomova ruka do přístroje po staročesku lehce praští a bas vystoupá zas k tenoru. Put-him-in-to-water-until-he-is sober, put him into water until he is sober, put him into water until he is sober, early in the morning… Obrazovka se rozdělí, objeví se velmi starý muž v prastarém vojenském spacím tričku se znakem Royal Air Force.

     

    MUŽ: radostně překvapen Jenifer, how did you find me… Nasadí si brýle a zarazí se. Sorry, sir, I was sure to speak with my wife…

     

    TOM: Gut mórnink… Ajem sérčink fór mistr Pavlik.

     

    MUŽ: hodně starou češtinou, kterou už poznamenala angličtina Vy ste českej?

     

    TOM: Jo… Jmenuju se Jonáš.

     

    MUŽ: Jako ten verlybatej?

     

    TOM: Jo… já se vám omlouvám, asi jsem si spletl číslo…

     

    MUŽ: Nounou! Pan Pavlik, on má svý hairs poskládaný na hlavě jako snejks, ju nou? Snaží se naznačit dredy.

     

    TOM: Co jsou snejks…?

     

    MUŽ: No ty… hadové!

     

    TOM: Jo hadi?

     

    MUŽ: Yeah! Nebo upletený jako Christmas Stollen!

     

    TOM: Vánočka…

     

    MUŽ: Yeah, vanocka. Mister Pavlik mi šlechticky přepučil jeho room, my letěli z Heathrow spolem a on měl room-reservatin over the British ambassy. A když tu neměli rům pro mě, on jim pravil, že si veme rovnou cab na Bratislavu a já že jsem válečnickej pajlot – z battle of England! – s vosmi sestřelema! Tak mi dali hned jeho bí end bí, teda bed end breakfast. Mý méno je mejdžr in reserve Frenk Wejnlič, speluju: dabljú-í-džej-en-el-áj-sí-ejč. Vono je to německy psaný Franz Weinlich, já totiž lítal u naší karlovarský peruti a po Mníchovu uplách před náckama via Hemburg úhelnou loděj jako ten černej pasák, jú nou?

     

    TOM: Pasažér…

     

    MUŽ: Yeah! Až do skotskýho Aberdýnu.

     

    TOM: zdvořile se zasměje s ním a vrátí k tématu Ale slovenská hranice je teď jako všecky v Evropě zavřená!

     

    MUŽ: Ten taxidrajver mu pravil, že ho tam za bakšiš bez proublemu doveze skrzevá… jak se praví po českoslovenky forest?

     

    TOM: Lesem!

     

    MUŽ: Yeah, lesama.

     

    TOM: Tak se nezlobte, že jsem vás vzbudil, pane majore…

     

    MUŽ: Já sem rád! Musim tu neska najít ten hřibov.

     

    TOM: Hřibov…?

     

    MUŽ: No… cemetery…

     

    TOM: Hřbitov!

     

    MUŽ: Yeah! Ten spešl, s těma mrtvolema z února fórty fajf, po tom našem bombingu, jú nou? Kolik vám tehdá bejvalo?

     

    TOM: Tak to vím přesně: den před tím náletem, třináctýho února štyrycet pět, mně bylo sedm. A barák vedle nás to koupil – tak teda to od vás!? A byla to taková šlupka, jú nou…

     

    MUŽ: Co je šlupka?

     

    TOM: Pecka… Protože muž nechápe, vysvětluje dál darda. No rána!

     

    MUŽ: pochopí I see! Šupa!

     

    TOM: No! Až u nás prasklo akvárko s červenejma rybkama, co sem večer předtím dostal pro radost. Jo, to sou ty paradoxy! Já byl tajný žídě, jú nou…?

     

    MUŽ: Co je žídě…?

     

    TOM: Malej Kohn… nebo malej Abeles… prostě Icik‘.

     

    MUŽ: Ejbeles! You are a Jew!

     

    TOM: po něm Yeah!

     

    MUŽ: A já sem witness! Ten svědek vod toho Jehovy.

     

    OBA: na sebe zamávají Nice to meet you!

     

    TOM: naváže tam, kde předtím končil Ale můj chytrej tatínek falešně – jako – umřel a má křesťanská maminka lživě prokázala, že mu byla ještě za republiky nevěrná s jeho nejlepším kámošem, taky Němčourem, co byl ale počestnej urológ, a že esesákům velel maršál Syfilis, nakonec on byl, počítá to na prstech od za á až po jé, profesor-docent-doktor-eS-eS-rajchs-óbr-haupt-šturm-band-fírer, kterej byl stejnak mazanej jako naši, že si tím už tenkrát u nich obou obstaral alibi na po válce. Takže ten bombovej den já si móc dobře pamatuju.

     

    MUŽ: Náš indickej navigejtr měl Vltavu za Labe, jú nou? A byl šůr, že to sypeme na Dresden. Tak sorry, Ejbeles!

     

    TOM: Já jsem Tom.

     

    MUŽ: Tak very sorry, Tom!

     

    TOM: Nic se nestalo… no teda stalo, ale… co s tím dneska my dva naděláme?

     

    MUŽ: Náš squadron už nadělal, na kostel v Dresden, tam sme zavěsili big cross, naznačí rukou velký kříž, ale v tý posadě tej títavej fortres jsem byl jedinej z Čé eS eR. Tak chci nadělat dneska. A teda hnedky až na tom hřib-tově, položí si pravičku na srdce a snad i zaslzí, až se tam těm chudákum mrtvolum vymluvím a zapálím kendls, musim hned kvapem nahledat tu díru.

     

    TOM: Jakou díru…?

     

    MUŽ: To už se tu nepraví? No tu, co jí ponechal ten tesař, abych já se vodtaď dostal obrátkou zas ke svý Jenifer a našejm dětem i pradětem domu tú Skotlend, jú nou!

     

     

    B’lava

    Výstup EF

    Vidíme a slyšíme počtvrté znělku holdingu JONÁŠ. Tomáš u svého psacího stolu poslouchá vyzvánění. Pak se obraz rozpůlí a objeví se v ranním župánku.

     

    VENDULA: No taťko! Od kdy tys ranní ptáče?

     

    TOM: Já tě vzbudil?

     

    VENDULA: To ne, já dávám lekce od půl osmý, ale že ty už jsi na nohou!

     

    TOM: Jo, mě na ně už před čtvrtou postavilo noční ptáče dáldoskáče pan guvernér naší nejstátnější banky. Je u tebe?

     

    VENDULA: Guvernér…?

     

    TOM: Ále no tak! Vincenc!

     

    VENDULA: Ten je přece v Londýně.

     

    TOM: Tam byl včera.

     

    VENDULA: Stalo se mu něco??

     

    TOM: Teprv se mu stane.

     

    VENDULA: Nelekej mě!

     

    TOM: Promiň. Dneska ještě nikoho nenapadlo udělat mi kafčo. Ne, já ho sháním právě, aby se mu nic nestalo!

     

    VENDULA: Ale co by dělal v Blavě?

     

    TOM: No v Blavě právě aby tě navštívil, ne?

     

    VENDULA: Ale proč, taťko? Jsme domluveni, že se uvidíme, jak říkáváš, v šest večír po tom víru s dlouhým í.

     

    TOM: Možná tě chce překvapit.

     

    VENDULA: Čím? Už jsme mu gratulovali, tak ví, že všecko víme.

     

    TOM: Vendo… nebo… ty pospícháš?

     

    VENDULA: Ne, mám času dost, učím přece onlajn z bytu.

     

    TOM: Onlajn je fajn. – Ty víš, že jsem se ti nikdy nemíchal do života, viď.

     

    VENDULA: I když jsi asi měl, jak říkala na tom videu máma…

     

    TOM: Nebylo potřeba. Vždycky jsem měl pocit, že jsi jablko z jinýho stromu než Krista a Renata.

     

    VENDULA: No tak snad musíš vědět nejlíp ty, jestli jsi mě zplodil!

     

    TOM: A jak rááád! Ale ty ses vůbec nepotatila.

     

    VENDULA: Jsem horší?

     

    TOM: Ježíši naopak! Teď se nechci dotknout holek, ale ty seš úplně jiná…

     

    VENDULA: Ale v čem, taťko?

     

    TOM: Skoro ve všem. Nejhůř ses rodila, nejmíň jsi zlobila, nejlíp ses učila, nejdál jsi házela, nejvejš jsi skákala, bylas furt s klukama a přitom, pokud vím, žádnýhos neměla a zdá se mně – promiň, že o tom poprvé mluvím –, že ho nemáš doteď, což mi začíná být líto…

     

    VENDULA: To už ti přijdu tak stará?

     

    TOM: Jak stará? Seš naštěstí pořád celkem hodně dost mladá, abych nemusel mít strach, že zůstaneš jako Krista bez děcek, ale biologický hodiny ti už bijou půl, má milená Vendulko.

     

    VENDULA: Takže mám ještě dobrých deset let čas, není-liž pravda, tatínku můj milený?

     

    TOM: Je-liž, děvečko má středisková, jenomže já mám dojem, že ses už nějak citově… zabetónovala.

     

    VENDULA: On beton něco cítí?

     

    TOM: Máš ty někoho ráda?

     

    VENDULA: No zdali!

     

    TOM: Miluješ někoho přímo?

     

    VENDULA: No zdali!!

     

    TOM: Já myslím se vším všudy, jako nenasytně vášnivá ženská?

     

    VENDULA: No zdali!!! Jako můj nejmíň třikrát nenasytně vášnivej taťka.

     

    TOM: Proč třikrát?

     

    VENDULA: No máš snad víc potomků?

     

    TOM: Tak teď konec fórků, jo? Máš mužskýho??

     

    VENDULA: Máš!

     

    TOM: No to se mi hodně ulevilo. – A je to Arab, žid, nebo snad přímo Slovák?

     

    VENDULA: Ani ani ani. Je to samozřejmě Čech.

     

    TOM: Tak teď teprv dostávám strach!

     

    VENDULA: Pročpak?

     

    TOM: Doufám… doufám, že určitě nemyslíš našeho Vincence…

     

    VENDULA: Ale já určitě myslím našeho Vincence. A doufám, že si mě brzo vezme, když je konečně ten magor of law. A doufám, že spolu budeme mít tři děti za nás a tři za Kristu. Když existuje ta zlá devítiocasá kočka, kterou se trestalo v britském námořnictvu, měl by existovat i hodný devítisrdcatý dědeček, co rozdává malým vňoučkům bonbony a starým dětem lásku, ne?

     

    Otec mlčí.

     

    VENDULA: No co je, taťko?

     

    Otec mlčí.

     

    VENDULA: Já jsem si byla jistá, že to víš, stejně jako Krista, Renata i Tereza…

     

    Otec mlčí.

     

    VENDULA: Prosím tě, tak řekni něco…!

     

    TOM: Já… jsem to… opravdu ani netušil.

     

    VENDULA: To si děláš legraci!

     

    TOM: Tak legrace je to poslední, co bych si teď chtěl dělat.

     

    VENDULA: A to sis myslel celá ta dlouhá léta, že jsem ze dřeva?

     

    TOM: A neurazíš se… nebudeš se zlobit, když se tě teď na něco zeptám?

     

    VENDULA: Ne, proč?

     

    TOM: Na něco intimního… hodně…

     

    VENDULA: Ne, proč?

     

    TOM: odkašle si na to Ty s ním spíš?

     

    VENDULA: Ne, proč?

     

    TOM: Ty jsi… bože, mně se to blbě říká… ty seš pořád panna?

     

    VENDULA: Ne, proč bych byla?? Taťko!! Ve třiatřiceti?? No dovol!!

     

    TOM: Tak teď jsem z toho magor já.

     

    VENDULA: A co je na tom divného? V osmnácti jsem chtěla nejdřív dohnat naše holky, no a za pár let jsem se ujistila, že nejlepší mužský na naší planetě a v jejím okolí je Vincenc Pavlik s krátkým i. Tak jsme se dohodli, že já se uklidním a udělám si pauzu v podobě arabistiky, než on dostuduje, čemuž dostál, pročež je teď na něm, aby tě hleděl štandopede požádat o mou ruku, což má podle všeho v úmyslu.

     

    TOM: Veze ti snubní prsten…

     

    VENDULA: No vidíš, ví, co se patří.

     

    TOM: Ale, Vendulo…

     

    VENDULA: No co…?

     

    TOM: Vždyť on je…

     

    VENDULA: No co je?

     

    TOM: Skoro o deset let mladší!!

     

    VENDULA: Osm. No a co jako??

     

    TOM: Všechny ženské o moc dřív začínají, ale muži o moc dýl vydrží, tak až jemu bude padesát, budeš ty babička…

     

    VENDULA: No tak si pak najde mladší, no.

     

    TOM: A to říkáš jen tak?

     

    VENDULA: A jak jinak, copak jsem věštec? Já jsem fakticky jen obyčejná, jaks to tak krásně řekl, nenasytně vášnivá ženská, teď už pár let šťastně zaláskovaná, a těším se, že brzo budu i báječně vdaná, takže co bude, až bude, mě zajímá asi jako včerejší noviny!

     

    TOM: Ale miláčku Vendulko, tak hrozně riskovat, ty opravdu… já to strašně nerad říkám, ale to ty vážně nesmíš! Nesmíš!!

     

    VENDULA: A co jako riskuji, taťko? Že mě možná fakticky opustí, až mu přijdu moc stará? On zase riskuje, že ho dřív opustím já, když mně přijde moc mladý. Musíme se prostě naučit, jak tomu předejít. Nejsme šachisti, co po prvním tahu promyslí dopředu třiatřicet dalších a raději tu partii hned skrečují, než aby si namáhali mozek a taky zadek, když se leccos musí i vysedět, že? Mimochodem: V Paříži žila byla jednou jedna paní učitelka, která si svého mičálka, jakéhosi Emanuélka Makaróna, vyhlédla snad už v jeslích a vypiplala z toho kolouška nejen vlastního manžílka, ale i prezidenta všech Francouzů! Ozve se klasický domovní zvonek. Okamžik, taťko, donášková služba mně právě servíruje antivýrové menu – dnes mé nejžádoucnější halušky se slaninou a brynzou!

     

    Odejde ze své půlky obrazu. Otec teď vypadá, jako by ho opustily všechny smysly. Pak se na druhé půlce poprvé objeví Vincenc Pavlik ve vytahaném svetru a s pořádnou pyramidou dredů na hlavě; vesele mu zamává.

     

    VINCENC: Ahoj Tome!

     

    TOM: nadále ochromen Ahoj…

     

    VENDULA: objeví se za Vincencem, zezadu ho obejme a říká mu Tak, pane lorde, můj pan otec už tu na vás hodinu onlajn čeká. Neotážete se ho tedy, nač jste patrně hodlal??

     

    VINCENC: vytáhne z kapsičky svetru krabičku, vyjme z ní prsten a obřadně poklekne Velevážený pane generální prezidente, dovolte mi, abych vás laskavě co nejzdvořileji požádal o dosud volnou ruku vaší slečny dcery Venduly Jonášové, jíž hodlám pomáhat a ji chránit i milovat a oblažovat, dokud nás nerozdělí smrť!

     

    TOM: už je zase ve formě a říká opovržlivě Pane ženiše, zásnuby nejsou žádná fraška. Dejte si sprchu, oholte se řádně, vyperte si své dredy, a než vám uschnou, skočte si s rouškou zakoupit černé sako, bílou košili a parádního motýle. See you later, sir!

     

    Vypne se. Ti dva se ihned začnou vášnivě líbat a včas se vypnou též.

     

     

    Se vším všudy

    Výstup GÉ

    ————————————————

    Slyšet je prohlášení vlády o ukončení doby koronaviru.

     

    Tomáš Jonáš s Terezou Pavlikovou hledí na obrazovku, kde probíhá loučení s pandemií.
    Krista, kterou objímá kolem pasu patrně už zmíněný vrchní vývojář a inža, hledí na totéž.
    Renata na to hledí též se svým primářem, třemi puberťáky, nabouchanými dvojčaty a étericky krásnou holčičkou.
    Nejinak Vendula a Vincenc s rozpuštěnou záclonou blond vlasů, jež mu sahají pod krk, oba pojídající vegetariánskou mísu zeleně.
    Pár desítek vteřin patří obrazovka politikům, kteří se předhánějí v líčení svých zásluh.
    Pak vypne politiky Tomáš a zůstane na obrazovce sám s Terezou.

     

    TOM: A je po ftákách. Kurvavejr zamával křídýlky a odešel, odkaď přišel, aby tam i pošel.

     

    TEREZA: No jo, ale teď jsme na řadě my…

     

    TOM: Jojo… A kdo jim naleje to čistý vínečko? Ty?

     

    TEREZA: Ty!

     

    TOM: Ne, Terezko, já bych to zase prokládal blbýma fórkama a byla by z toho židovská škola!

     

    TEREZA: Tak si ty fórky jednou odpusť, Tome!

     

    TOM: Víš co? Mluvit o nich dvou musíš rozhodně ty, protože to podstatné může vysvětlit svými slovy jen ženská, to si fakt netroufnu, to ne!

     

    TEREZA: A co takhle: Ty začneš, řekneš krátce všecko důležité o svatbě a o dědictví, no a já pak vysvětlím, proč soudíš, že by se Vendula s Vinckem neměli v žádným případě brát, protože…

     

    TOM: vpadne jí do řeči Moment, snad že my oba soudíme…

     

    TEREZA: kýve a pokračuje Protože by to bylo a la long příliš velké riziko. Oba jsou zamilovaní, ale byli vždycky zodpovědní a nejsou sebevrazi. Bude je to pořádně bolet, ale věřím, že především Venda pochopí a pak to jako hotovej mužskej zvládne i Vincek. Tak jo?

     

    TOM: Tak jo…

     

    TEREZA: Tak jo!

     

    TOM: Takže Operace ovulace spěje k vrcholu.

     

    TEREZA: A taky Akce Davi…

     

    TOM: Moment, co je Akce David?

     

    TEREZA: Davi.

     

    TOM: Jaký davy?

     

    TEREZA: zdůrazní to měkké i Davi

     

    TOM: zdůrazní totéž A co je Davi?

     

    TEREZA: Kdo si počká, ten se dozví.

     

    TOM: No počkej…

     

    TEREZA: Ale nic, židovskej fórek, jak říkáš. Tak si nalej!

     

    TOM: jí dá pusu Tak je svolej! Nalévá si obvyklou plnou sklenici whisky a přidá tu komickou kapku sody.

     

    TEREZA: Já jsem je tentokrát svolala do zasedačky k Renatě. Už tam sedí jako na potítku.

     

    Teď je spatříme.

     

    TOM: Aspoň to nebudou mít daleko k jipce… No vidíš, zas blbej fórek. My židi jsme strašlivej pronárod!

     

    TEREZA: Tak, Tomíčku, aby ses přitom nesmál, mysli radši upřeně, ale hodně upřeně na toho svýho tatíčka esesáčka.

     

     

    Nevalná hromada

    Výstup há

    ————————————————————–

    Videoznělka POLIKLINIKA MARŠALEK. Renátčině vkusu odpovídá, že zvuková znělka, i když beze zpěvu, odpovídá kupletu Vlasty Buriana To je ten céká polní maršálek… V zasedačce jsou a chovají se každý po svém Krista, Renata, Vendula a Vincenc, na celé obrazovce je teď vystřídají Tomáš s Terezou.

     

    TOM: Vážení a milí křesťané!

     

    TEREZA: Ale no tak!

     

    TOM: Vážení a milí árijci…

     

    TEREZA: Tome!!

     

    TOM: Opravuji: Vážená a vroucně milovaná rodino. Budu co nejstručnější. Vítám tě na první svobodné videokonferenci holdingu JONÁŠ bez velryby a bez kurvavýru i bez roušek, než nám je zas povinně navlíkne Renatka, a vzhledem k vážnosti chvíle zcela výjimečně i bez neárijské anekdoty, za stoprocentní účasti všech členů starších osmnácti let, když ti nejmladší budou o jejím průběhu vyrozuměni svými rodiči, tedy přítomnou rodičkou paní Renatou Maršálkovou dle její úvahy. Přečtu přímo telegraficky stroze dnešní program: Za á zpráva předsedy správní rady holdingu JONÁŠ, pana Tomáše Jonáše, za bé doplněk zprávy jednatelky holdingu JONÁŠ, paní Terezy Pavlikové s krátkým i, za cé diskuse vedená předsedou holdingu JONÁŠ, panem Tomášem Jonášem, za dé volba pana Vincence Pavlika rovněž s krátkým i do funkce zástupce předsedy holdingu JONÁŠ, pana Tomáše Jonáše, za é různé za řízení předsedy holdingu JONÁŠ, pana Tomáše Jonáše, a za ef závěr, kterým jednání zavře, shrne a zhodnotí předseda holdingu JONÁŠ, pan Tomáš Jonáš. Zápis pořídí jednatelka holdingu JONÁŠ paní Tereza Pavliková s krátkým rovněž a podepíše předseda holdingu JONÁŠ, pan Tom Jonáš – a bude-li plénem vedení holdingu JONÁŠ právoplatně zvolen, podepíše i zástupce předsedy holdingu JONÁŠ Tomáše Jonáše, jakož nyní též místopředseda holdingu JONÁŠ, pan Vincenc Pavlik s krátkým tím. Je někdo proti tomuto programu? Nevidím ani jednu ruku, takže konstatuji, že nikdo. Přeje si někdo tento program doplnit? Nevidím ani žádnou druhou ruku, a proto konstatuji, že program vedení holdingu Tomáš Jonáš… opravuji – holdingu JONÁŠ bez Tomáše, byl jednohlasně schválen, pročež rovnou přistupuji k bodu gé, kterým je zpráva předsedy holdingu JONÁŠ pana Tomáše Jonáše, což jsem já, takže s vaším svolením uděluji slovo sám sobě. Váženi i milí, a teď už doopravdy bez legrácek, protože jste mi všichni, jak tu jste, sdělili, případně poslali, respektive vzkázali svoje připomínky k navrženému zvolení našeho už ne lordíka, ale skutečného lorda cum laude Vincence Pavlika, navrhuji, aby jmenovaný s krátkým byl v této videoschůzi zvolen místopředsedou holdingu JONÁŠ s doplňkem, že je tím povolán za mého legitimního nástupce v horizontu, jak se teď česky říká, nejdéle pěti let, ale možno-li i o pět let dříve. Kdo je pro, zvedniž ruku – teď. Sám ji zvedá i spustí dřív, než stačí ostatní přítomní. Návrh byl přijat jednomyslně, pane zástupče-nástupče, já vám srdečně gratuluji. A jdeme bleskově dál k bodu há, až kam to teď sahá. Mou plánovanou svatbou – mně už ti Tomáši Jonáši nejdou z huby – se stane již zmíněný Pavlik Vincenc správně a právně uznaným členem rodiny Jonáš, a tedy i jedním z přímých dědiců. Abych své vlastní pitomky, opravuji – své potomky, ochránil před částečným zkrácením salda, uvolňuji za chá – chachá! – pro své dva vňuky a jednu vňučku celý podíl, který mi odkázala moje drahá manželka, žena a choť Anička, vytahuje z desek papíry a ukazuje do kamery, papíry, Renato, jsou u mě k vyzvednutí zítra po dvanácté hodině.Být tu sám se sebou, řek bych teď – tím končím, tvá Máňa. Bohužel je tu ještě jeden problém, při kterém končí veškerá legrace, změní tón, a mně je strašně líto, že ho nemohu ušetřit právě své znejmilejší dceři Vendulce, což jste ovšem i vy dvě, znejmilejší cérušky Kristo a Renato, a znejmilejšímu novosynu Vincencovi. Ale to už přenechávám své drahé budoucí manželce, choti a hlavně ženě Terezce, za kterou taky děkuji své drahé minulé Aničce, a Tereza se za to rozhodla ponechat jí jedině oprávněné příjmení Jonášová a zůstat Pavliková s krátkým vším. Moc ti za to děkuju, Terezko, a teď ti držím palce, aby se ti povidlo, opravuji – povedlo říct jim konečně schmonzes čili tacheles.

     

    TEREZA: Zkusím být opravdu stručná a vynechat zbytečně slova. Anička se trápila, že Tom marně čekal aspoň jednoho chlapce. A už nesměla při své nemoci rodit. Vznikl plán vymyšlený Aničkou a Tomem nazvaný Operace ovulace. Vaši mě poslali na rok studovat ekonomku do Anglie, kde mě vdali za jakéhosi Čechoangličana Johna Pavlika s tím bohužel krátkým i, kterého osobně poznala jenom Anči, když mu tam vyplatila za vyřízení svatby i rozvodu na dlaň tolik liber sterlingů, že mu stálo za to nikdy si nepustit pusu na špacír. Těsně před ovulací hlídanou tamním doktorem mně Anička osobně do Londýna letadlem přivezla – ještě že tu nejsou žádní puberťáci – to patřilo Renatě, která to ráda spolkla, v cestovní ledničce pár dávek Tomova spermatu, (Tom omluvně krčí rameny) jejž se ujal ten gynekolog. Byla to sázka padesát na padesát, a protože se ještě nedalo určit pohlaví předem, byla jsem pak při porodu na mrtvici. Ale vyšlo to a vznikl lordík, Tomášův pravý syn! A to je důvod, proč si Tomáš umanul, že vy dva, Vendulo a Vincenci, jako pokrevní bratr a sestra rozhodně nesmíte mít spolu děti, jelikož hrozí až osmdesátiprocentní nebezpečí, že by vaše děcko mohlo být… no, víte sami. A to je ode mě vše.

     

    Tomáš ji k sobě přitiskne. Je ticho. Až za chvíli vzdychne.

     

    KRISTA: Téédáá…

     

    A po další chvíli se jako švihnutí bičem ozve plácnutí do stolu.

     

    VINCENC: Tak to ne, mami!

     

    TEREZA: Ne?

     

    RENATA: se rozpláče Ach, Vincku… ach, Vendičko… to je fakt šíleně riskantní! Přesedne si k Vendule a obejme ji. Ach, sestřínečko moje…

     

    VINCENC: Tys mně, mámo, nikdy nic ani nenaznačila, ale já to vytušil.

     

    TEREZA: Jak jsi moh?

     

    VINCENC: To netuším. Ale řekl jsem to Vendě a spolu jsme se rozhodli.

     

    TEREZA: K čemu?

     

    VENDULA: Že se o to určitě pokusíme!

     

    VINCENC: Při dnešní medicíně je to zas padesát na padesát a to už jednou klaplo, tak si ty kostky hodíme napodruhé.

     

    VENDULA: Já to dítě chci, i kdyby nemělo chudinka ručičky a nožičky a já se o ně musela starat od nevidím do nevidím, pročež to díťátko bude tím pádem pořád šťastný a my dva taky, viď?

     

    KRISTA: Proboha, táto, řekni jim taky něco…!

     

    TOM: Tak jo: Budu vám, děcka, držet palce všecka!

     

    TEREZA: Vendulínko, až tě po týhle seanci zase obejmu naživo, tak tě snad láskou udusím… za tu kuráž. Ano, hoďte si co nejdřív, ani nečekejte na svatbu. Vám to zaručeně vyjde, já neručím jedině za pohlaví, to je opravdu věc toho nahoře, ať už bude mít šichtu náš hodnej českej Pámbíček, nebo Tomův hrozivej Hospodin zástupů…

     

    RENATA: Jak si můžeš být jistá??

     

    TEREZA: Třistaprocentně!

     

    KRISTA: Ale jak to??

     

    TEREZA: Takto! Jak mi tenkrát začala ta ovulace, Anička přistála v Londýně včas jen se štěstím, celou Anglii schvátila ta slavná bouřka století. Tomovo sperma v ledu dorazilo za minutu dvanáct…

     

    TOM: vědoucně přikyvuje, jako by ten příběh dirigoval

     

    RENATA: Tomovo?

     

    TOM: Jojo. Tomášek musel mít alibi v Praze. Já měl takový nervy, že jsem šel po letech do synagogy, kde mě už nikdo neznal a já se moh vydávat za turistu z Finska.

     

    RENaTA: Ty mluvíš finsky??

     

    TOM: Ne, ale tenkrát jsem uměl špatně anglicky.

     

    RENATA: Rozumíš jim, Kristo?

     

    I Krista vrtí hlavou.

     

    TOM: jako by se už těšil na pointu Maličko, a pochopíte, proč váš nejmilovanější tatíček nosí nejdražší saka, ale nikdy nevylézá z džín.

     

    RENATA: stále zmatenější Proč do toho pleteš džíny?

     

    TOM: No protože jsem džínius!

     

    KRISTA: Tak sakra k věci: Co bylo s tou bouří?

     

    TEREZA: Blackout! Tři dny nešel nikde proud.

     

    VŠICHNI: No a??

     

    TEREZA: Bylo horko a všade se všecko zkazilo.

     

    Už nikdo nemá sílu ptát se dál, všichni čekají, dokonce i Tom se teď zarazil.

     

    TOM: No počkej…

     

    TEREZA: Jo. Zkyslo i to tvý slavný sperma.

     

    TOM: No moment…

     

    TEREZA: Jo, Tomíčku. Takže úžasná Anči nastartovala zbrusu novou akci Davi.

     

    TOM: A co je Davi??

     

    TEREZA: Zkratka.

     

    TOM: Hergot jaká?

     

    TEREZA: Da Vinci. Nejchytřejší ze všech člověků. Ančička popadla mě i toho kundológa a jely jsme taxíkem do Oxfordu a… to jsme si ti opravdu netroufly přiznat…

     

    TOM: Co jako?

     

    TEREZA: ještě váhá No… že…

     

    TOM: Kruci tak co??

     

    TEREZA: Že tam Anča dala v pár pivních pubech rundu guinessů a poptala se, kdo ten rok platí za študióza roku…

     

    TOM: vstane Cože??

     

    TEREZA: A ten jistej a k tomu moc hezkej kluk, asi sto osmdesát vysokej, blonďák a s dredama! jojo, Vincíku! nám potom – ovšemže anonymně, aby prý nepřišel o snoubenku baronku…

     

    TOM: pochopil a sedne si Bóže…!

     

    TEREZA: Toho jsme volali taky… no a díky němu nám ten kluk, náhodou, představ si – taky Thomas, nelžu ti, zvedne dva spojené prsty, no mirákl na kvadrát! v koupelně nejbližšího penziónu třikrát za sebou dodal sperma nejen extra chytrý, ale super čerstvý, který bylo i při svíčkách naprosto odborně expedovaný rovnou k tomu mýmu vejcu, a to všecko za padesát liber – no neber to! Se zářivým úsměvem. Že se na nás obě, mičálky svý, nehněváš? Něžně. Tomááškůů??

     

    Tři vteřiny naprostého ticha, ale potom už řev ze všech osmi hrdel! A ten výbuch radosti i štěstí za dalších pár vteřin jako když utne a pak se ten němý živý obraz buď na obrazovce pomalu zatmí, nebo na jevišti před ním rychle spadne opona – jak se komu zlíbí čili po šejkspírovsku – As you like it.

     

    KONEC

     

     

    Ale ještě doslov:

    Mé osudové Vinohradské,
    nechci předvádět závěr stárnutí v přímém přenosu. Toto je patrně mé poslední vystoupení na kameru a mikrofon – leda že by přišli pověstní Marťani. Takže se rozloučím. Myslím teď na všechny skvělé dívky a chlapce, kteří se mnou prožili světovou krizi, Mnichov, heydrichiádu i válku, v níž bylo dlouho vidět na bojištích jen Rudou armádu, a my se i proto stali po válce komunisty. Načež jsme byli strašně podvedeni, což vůbec není obhajoba, neboť jsme si to zavinili sami. Ale když jsme to pochopili, stali jsme se aktéry pražského jara 1968, které předchozí prezident republiky – Jak on se jmenoval…? No to je fuk! – prohlásil za boj o koryta. Ne! Bylo to naše občanské pokání, které vedlo až k Chartě 77 a k listopadu 1989. Takže ač nikým nepověřen, se jménem těch už většinou nežijících druhů ještě jednou národu i lidu českému omlouvám vlastnoručním epitafem:

     

    Zbaviv svůj život zlořádu,
    chci řádně prožít zbytek
    a odejít z něj bez řádů,
    ale i bez výčitek!

    Pavel Kohout (1928)

     

    Foto Facebook

    Foto Facebook

    Pavel Kohout 2011 FOTO MORAVSKÉ DIVADLO OLOMOUC

    Vinohradské divadlo FOTO archiv

    /Pokud není označeno jinak, je autorem fotografií – z on-line přenosu – Jiří P. Kříž/


    Komentáře k článku: Valná hromada

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,