Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2019

ročník 28
17. 9.–30. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Patero pražských tanečních sond

    Mezinárodní festival Tanec Praha představil v hlavním programu patnáct představení. Vyhlásil, jak je jeho zvykem, festivalové heslo; tentokrát znělo Zvědavost je šance na zážitek. Lákal tak zejména nové, o významu tanečního umění ještě ne zcela přesvědčené publikum. Je zřejmé, že nechce být festivalem výlučným a snobským a že nerezignuje ani na silné úsilí osvětové. Dramaturgie Yvony Kreuzmannové a Markéty Perroud je barevná a intuitivní; je výsledkem lásek na první pohled. Program obsahuje mezinárodně uznávané hvězdy i objevy, blockbustery a představení výlučná.

    Mrtvý bod, okamžik změněného stavu vědomí ve vrcholné pozici před hrozícím pádem, v podání Yoanna Bourgeoise a Marie Vaudin FOTO VOJTĚCH BRTNICKÝ

    Sonda I. – postmoderní – Korea

    Již podruhé pozvaly dámy z Tance Praha korejskou choreografickou hvězdu Eun-Me Ahn. Exkluzivitou loňského ročníku bylo představení Dancing Grandmothers s tančícími korejskými babičkami, letos festival zahájila inscenace Let Me Change Your Name, tentokrát s vlastním souborem Eun-Me Ahn. Na scéně se krátce objevila i sama choreografka, vyholená jako mnich, výtržnice 50+.

    V rychlém sledu se na scéně střídají variace šesti brilantních tanečníků – ve dvojicích, trojicích, větších skupinách. Bez oddechu je pohání prvoplánový a euforizující rytmus. Role pohlaví se proměňuje, vyměňuje, bledne. Respektive: všichni jsou promiskuitně bezpohlavní. Ve zvedačkách nosí ženy muže i naopak, muži muže, ženy ženy. Tanečníci i tanečnice jsou navlečeni do ženských šatů nebo svlečeni do bílých spodků. Dlouhé dámské šaty na ženách i mužích mají prvoplánové barvy. Čím čistší a klidnější je bílý prostor scény, tím více místa zbývá pro extravagantní akce a tím spíš vystoupí do popředí plakátová výtvarnost a kolportážní barevnost primárních a sekundárních barev.

    Představení je i čitelným odrazem dvou kulturních vlivů, s nimiž choreografka během své kariéry přišla do styku, a jejich prudkým střetem. Řeč je o tradiční korejské taneční kultuře a o kulturní sprše, kterou dostala po příchodu do New Yorku. Ve smyslu postmoderních postojů, mezi něž tehdy přistála a které akceptovala a osvojila si, na sebe choreografka nebere žádné závazky morální, politické, ba dokonce ani estetické. Užívá si postmoderní svobody výrazu; tvoří metodou „kam vítr, tam plášť“.

    Choreografie protéká jako pestrobarevný obraz svévolných hnutí tanečníků či choreografky. Ve skutečnosti je ovšem nabita obtížnostními prvky; je tu plno zvedaček v netradičních kombinacích pohlaví, poloakrobatických prvků, frekventovaných skoků s následnými pády. Na nějakou čistotu stylu se nehledí; hledá se nápad, vtip, efekt, gag. Hraje se na publikum: po každém dobrém nápadu, který tanečníci zrealizují, se na ně obrací s takovým „et me voilà“ pohledem.

    Ve shodě se současnými trendy a ve smyslu dědictví fyzického divadla nechává choreografka působit i samo tělo; pod kostýmy snadno zahlédneme nahotu. Tato nahota však neútočí, nevyčítá, nevydírá, neskandalizuje; je nenucená jako vtípek ve společnosti lidí, kteří se důvěrně znají. Takové: Někdo je nahý? A co má být?

    Eymen – Úhel pohledu je taneční anketou o smrti napříč kontinenty FOTO VOJTĚCH BRTNICKÝ

    Sonda II. – obsedantní – Izrael

    Praha poprvé uvítala izraelskou choreografku Sharon Eyal, která patří mezi nejsledovanější izraelské choreografy. A izraelský tanec je, jak víme, „fenomén“! Sharon Eyal vzešla ze souboru Batsheva Dance Company Ohada Naharina (pro nezasvěcené: nejzvučnější jméno souboru současného izraelského tance a jeden ze světově nejznámějších choreografů). V roce 2013 Sharon Eyal s Gaiem Beharem založila vlastní soubor pod názvem L-E-V. Velmi rychle si získala mezinárodní renomé. Tanec Praha uvedl její dílo OCD Love, jehož název odkazuje k obsedantně-kompulzivní poruše (obsessive-compulsive disorder).

    Rukopis choreografky je již jednoznačně čitelný. Nese obecné rysy současného izraelského tance a vliv Ohada Naharina. Ale Sharon Eyal má možná – paradoxně – silovější styl než samotný Naharin. Choreografie obsahuje všechno, co na izraelském tanci obdivujeme – upřímnou tělesnost, nitky narace, které se samovolně vynořují, aniž by zatěžovaly, kontaktnost, naléhavost sdělení bez sentimentu, absenci genderových klišé. Jako klišé se nicméně zdá téma – totiž pokládat lásku za diagnózu. Choreografka však pro toto tvrzení nachází nové a originální důkazy, prapodivné milostné kombinace, groteskní třasy a zábavné zvrhlosti. Vlastně z toho vyplývá, že možná i tanec sám je diagnóza, což je ovšem rovněž otřepaná pravda. A tak zde tanečníci tančí vyšinuté tance, jako by ztratili rozum i stud, navzájem se bez cavyků prozkoumávají, ohledávají – jako by jim do cesty přišel prapodivný tvor, fantastické zvíře v podobě tanečního partnera. A propadají milostnému záchvatu, zvětšenému lupou choreografčina vidění. Skupina šesti tanečníků se divákům doslova zmnožuje před očima, tolik energie vyzařují jejich těla.

    Taneční styl Izraelců je naprosto osvobozený, téměř jako by šlo o improvizaci. Za pozornost stojí především pohyb tanečnic. Jsou velmi ženské tím, že se o to nesnaží. Naopak se nebojí být silové, asertivní, skoro neurvalé. Jsou pro ně charakteristická široká – téměř nestoudná – pliés (poklesnutí v kolenou). Hudba (Ori Lichtik) dotírá a žene tanečníky svou stereotypností, nic však nenapovídá, nesugeruje. Nesnímá z nich tíhu povinnosti vytvořit náladu, naznačit téma, udržet drive. Byla to Událost sezony.

    Sonda III. – geofyzikální – Francie

    Francouzský umělec Yoann Bourgeois předvedl ve spolupráci s partnerkou Marií Vaudin na dvou stanovištích bílé haly Veletržního paláce velice specifický pohybový experiment Tentative approaches to a point of suspension (v překladu: Zkusmé přístupy k otázce mrtvého bodu). V představení šlo totiž o hledání mrtvého bodu v pohybu, a to za ztížených podmínek. V prvém případě na otáčejícím se dřevěném plateau, ve druhém na dřevěném schodišti s měkkým doskočištěm pro pády.

    Takzvaný mrtvý bod je krátký okamžik změněného stavu vědomí, závrati ve vrcholné pozici před hrozícím pádem. Oba dva tanečníci se opakovaně vystavovali těmto krajním momentům. Marie Vaudin se pohybovala na jevišti otáčející se dřevěné desky, čelila fyzikálním silám, riskovala v magickém soustředění opovážlivé náklony, hledajíc momenty mrtvého bodu. Scénu uzavřela sedíc v klidu s partnerem naproti sobě u stolu za stálého otáčení dřevěného jeviště – jako by jen v závrati našli klid.

    Okázalejší mužskou variantu koketování s mrtvým bodem předvedl Yoann Bourgeois na dřevěném schodišti jakéhosi dřevěného hrádečku, na které znovu a znovu stoupal, aby z něj riskoval pád do žíněnky, a opakovaně si vychutnával onen malý okamžik závrati, jemuž u nás říkáme krásně „mrtvý bod“.

    Sonda IV. – osvobozující – Madagaskar

    Madagaskarská tanečnice Judith Olivia Manantenasoa hledala v sólové choreografii Métamorphose svou svobodu. A to tak, že tancem redefinovala vlastní osobu – až na nahou pravdu. A tato nahá pravda, pravda nahého těla, se s hledanou svobodou ztotožnila. Jednoduchou myšlenku choreografického záměru podpořily silná prezence tanečnice a patos, s jakým rituál obnažování předváděla. Nebyl to striptýz, bylo to drama; obnažení zde nebylo něco běžného, každodenního – bylo hrdinské, dramaticky prožívané a povzneseně prezentované. Tělo tanečnice vyzařovalo sílu; nežadonilo o soucit, nesnažilo se dojmout ani svádět. Zápasilo o osvobození. A byla to svoboda bakchická – divoká, nezkrotná, ba sebevražedná.

    Sonda V. – konfrontující – Česká republika

    Mezinárodní program, přirozené těžiště festivalu, je doplněn úzkým výběrem z domácí tvorby, která je tak konfrontována s mezinárodním kontextem. Letos se této cti dostalo i site-specific představení Eymen – Úhel pohledu Lenky Bartůňkové & Ghana Dance Ensemble. Outdoorová anketa o smrti napříč kontinenty se odehrála pod zelení stromů pražského Výstaviště, kde je léto v rozpuku a smrt teoretická – o to lepší příležitost si o ní v klidu promluvit. No, promluvit – mluvilo se řečí těla. Snahou profesionálů, Lenky Bartůňkové a Clifforda Selorma Ametefe za hudebního doprovodu Ridiny Ahmedové bylo zatáhnout do tohoto pohybového dialogu publikum, což se dařilo. Ne snad masově, ale přece. Kdyby to vázlo, byl tu i tanečník breaku Miroslav Maruška. A moudra na téma smrti linoucí se z magneťáku.

    Šlo svým způsobem o antropologickou skicu. Dialog byl sice spíše pouze iniciován a nahozen než rozveden a prohlouben, ale záměr to byl nepochybně vážný. A nebyl banální. Téma smrti sice není v tanci ani umění obecně neobvyklé, ovšem outdoorové tanečně-improvizované představení, navíc s účastí neprofesionálů je – přinejmenším v Evropě – poměrně neobvyklé a hodně riskantní. Erós a Thanatos, věčné náměty umění – co také jiného…?

    Aplaus spolehlivě vyvolalo i konceptuální klaunské představení Pli Viktora Černického. Na nízkém čtvercovém pódiu uprostřed prázdné scény postávají bez ladu a skladu křesílka z kovových trubek se střídmě vypolstrovanými šedými sedadly. Klauna se zmocní obsese dát těmto objektům smysl a řád. Začíná polohu židlí v prostoru upravovat. Chvilku ale trvá, než odhalíme, o co mu jde. Černický skládá – jak začne být zřejmé – ze židlí věž. A my diváci, jako čumilové u pouliční příhody, přemítáme: Ustojí to ta Černického věž ze židlí, či neustojí? A je to i filosofická otázka: filosofující vztah člověka ke gravitaci je bytostný, vrozený. Je to žitá filosofie.

    Svým způsobem je truchlivé, že na rozdíl od okolní vyspělejší Evropy – mluvím o festivalech ImPulsTanz ve Vídni či o berlínském Tanz im August, jejichž publikum je z velké části tvořeno zasvěcenými intelektuály středního věku – u nás vůči tanci stále ještě přežívají předsudky. Je ovšem zřejmé, že bez intelektuálního publika, které z velké části určuje témata veřejného diskursu, se současný tanec do víru společenského zájmu nedostane. Stát také zanedbává potenciál soudobého tanečního umění pro kulturní diplomacii. Navzdory těmto okolnostem je festival Tanec Praha již dlouho ve velmi dobré kondici, což tento ročník také prokázal. Ostatně za poslední léta – i díky vzrůstajícímu zájmu o festival Tanec Praha – se pohled společnosti na současný tanec přece jen pozitivně mění. Že to jde ztuha, asi nebude bez souvislosti s velkým procentem poruch koordinace v naší populaci.


    Komentáře k článku: Patero pražských tanečních sond

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,