Divadelní noviny Aktuální vydání 7/2020

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

7/2020

ročník 28
31. 3.–13. 4. 2020
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Past na Johanku

    Není hned tak proměnlivé herečky na scéně, třebaže nijak podstatně se nepřetváří maskou. Zato jí její postava určí a ustanoví nějaký zvláštní doličný detail, obleče se do ní jako Svatá Johana do selských střevíčků. Je vždycky jiná, poněvadž do ní jásavě s vůní mateřídoušky vstoupila Hanička z Lucerny a napojila ji svou milostností. (…) Jiřina Štěpničková umí zahrát všecko nebo skoro všecko: arciť velký tragický objem, antigonský jako v Panně Orleánské, změkčí, zeskuteční a zdůvěrní. Je to herečka, je to Elektra, avšak českého myšlenkového rodu.

    (Růžena Vacková, 1940)

    Tato slova napsala jedna z nejstatečnějších (a ve své statečnosti nejméně okázalých) vězeňkyň komunismu o herečce, s níž se v příštím desetiletí nečekaně setká v pardubickém kriminále jako se spoluvězenkyní. Snad nikdo neuměl tak zasvěceně a nuancovaně portrétovat ženské herectví jako právě Růžena Vacková. (Mimochodem žena, která na rozdíl od Jiřiny Štěpničkové a dalších vězenkyň nikdy nepožádala o milost; odkroutila si poctivě svých patnáct let, tj. téměř celá „zlatá šedesátá“ až do roku 1967, přesně podle svého legendárního výroku u soudu: Vy jste mě zavřeli, vy mne musíte pustit!) Naštěstí se půlstoletí po Vackové našel ještě jeden znamenitý autor, který Štěpničkové a jejímu uměleckému i životnímu osudu věnoval stejně nuancovaný a zatím nepřekonaný knižní portrét (Jindřich Černý: Jiřina Štěpničko, 1996 – o poznání méně erudovaná publicistka Šárka Horáková svého legitimního předchůdce, z něhož jinak věru mohutně čerpala, pro jistotu překřtila na Jiřího Černého). A nyní se úspěšně pokusil o neméně citlivý televizní portrét velké herečky režisér a scenárista Viktor Polesný.

    Málokdy vidíme v dětské roli něco tak bezelstně důvěřivého, smutného a odzbrojujícího… Adam Kotek v roli čtyřletého Jiřího Štěpničky prchajícího s matkou (Zuzana Stivínová) přes hranice FOTO PAVLA ČERNÁ

    Jiřina porazila Leoše

    Polesného hraný dokument – nebo dokumentární drama? – Past, uvedený, sláva nazdar výletu, v luxusním prime timu (ČT 1, 16. 2. 20:10), lámal ten den rekordy sledovanosti: impozantním číslem 1 milion 85 tisíc porazil dokonce i bombasticky ohlašovanou premiéru nové řady SuperStar na Nově. Je to nejen paradox, ale i dobrá zpráva. Měřeno byť pochybným kritériem diváckého ohlasu: nová hvězda SuperStar Leoš Mareš, pro mne symbol nejvyšší podbízivosti, prohrál souboj o diváky s prvorepublikovou i pozdější skutečnou hvězdou, jež se stala naopak symbolem nejvyšší kvality poctivého – jevištního i filmového – charakterního herectví. Jistě, je to hlavně proto, že za Jiřinou Štěpničkovou (na rozdíl od létavic a létaviček pěveckých i jiných soutěží) stál opravdový životní příběh. Příběh herečky, jíž komunisté v letech 1951–1960 v jejím umělecky nejplodnějším věku ukradli deset let tvůrčí práce a na stejných deset let zároveň ukradli (a tím i doživotně do jisté míry odcizili) matce čtyřleté dítě. Obě ztráty jsou nenahraditelné a nikdy nebude dost děl, jež budou podobné příběhy dalším a dalším generacím vyprávět. A navíc svrchovaně uměleckým, filmovým či televizním jazykem. Tady jsme u další z příčin televizního „sukcesu měsíce“: mimořádně šťastný výběr hlavních představitelů. Zuzana Stivínová v titulní roli jako by naplnila výměr Růženy Vackové: aniž se přetvoří maskou, změkčí, zeskuteční a zdůvěrní každičký detail (obdivoval jsem ji za to před dvaceti lety už v Markétě z Fausta). Odpatetizuje, zcivilní a tím i lidsky vysvětlí počínání velké heroiny, které více než desetiletý nucený odstup od bouřlivého vývoje filmu i divadla na prahu „šedesátek“ vede k upřímnému podivení (hra očí!) nad tím, že ji kamera nebere v detailu, a dožaduje se její blízkosti. To není doklad nějakých hvězdných manýr, to je smutný důsledek vypadnutí z kontextu, z vývoje poetiky i technologie (vynález „transfokátoru“, jenž umožní nájezd na obličej, aniž se kamera pohne – tutéž pasáž, což žel není ojedinělé, doslova čteme u Černého na s. 204 a Horákové na s. 131). Podobně silné sekvence nabízejí všechna střetnutí s jejím estébáckým protihráčem, brutálním vyšetřovatelem Doubkem ve věcném podání Igora Orozoviče: pozoruhodné proměny od bezohlednosti k poníženým prosbám o přímluvu ve chvílích pádu až k finálnímu podbízení se celebritě zvládl herec bez obvyklé esesácko-estébácké šablony podobných rolí. A jeho závěrečnému téměř dvoření bychom skoro i uvěřili, naštěstí ne tak Stivínové Jiřina (dodejme, že sám vyšetřovaný vyšetřovatel se na přímluvu mocných takřka obratem dostal z kriminálu o mnoho let dřív než jeho oběti). A do třetice je tu dětský projev Adama Vojtka v roli malého Jiřího Štěpničky: málokdy vidíme v dětské roli něco tak bezelstně důvěřivého, smutného a odzbrojujícího, a vlastně bez patosu nelidskost obžalovávajícího, jako je tento Vojtkův Jiří. Odpustíme mu dokonce i scenáristický lapsus, kdy čtyřleté dítě má všemocné StB pomoci najít adresu tety (nepochybně sledované sestry Štěpničkové).

    Jiřina Štěpničková jako vesnická dívka Marjánka ve filmu režiséra Františka Čápa Jan Cimbura (1941) FOTO ARCHIV

    Snad ještě pár korekcí

    Polesného divácky úspěšný opus se přitom nikterak nepodbízí, naopak: ač se podle režisérových slov už svým názvem hlásí k edičně problematické bulvarizující knize Horákové (Jiřina Štěpničková: Herečka v pasti, 2005), naštěstí přihlíží i k věrohodnosti dalších svědectví, Horákovou zpochybňovaných jako „zavádějící“ (autentický hlas herečky samotné z roku 1968, průlomová svědectví Vlasty Chramostové, opřená o svědectví přinejmenším dvou důvěryhodných osob, Luboše Pistoria a Jaroslava Bílého). To, že se z vybíleného estébáckého archivu ztratí určitá listina, o níž hovoří dokonce i prokurátorka Matušínská, ještě neznamená, že tu nebyly herečky žádající pro kolegyni nejvyšší trest (konkrétně Amortová – skvěle zkratkovitě podaná Sabinou Remundovou; dále Škodová-Neumannová, Švabíková a Svozilová). A že nebyly vícenásobně svědecky doloženy i jejich snahy (podobně jako jedovatý šíp národní umělkyně Marie Majerové z roku 1954 Staršina Gavel) o zmaření množících se žádostí o milost. Ať už přišly zvenčí (Frič, Baldová, Pešek, Trnka, Werich), nebo zevnitř souboru (Chvalina, Vostrčilová, Nezval). Vždyť i Chramostová sebekriticky dokládá: Nepostavila jsem se jako Pepík Chvalina na obhajobu Jiřiny Štěpničkové, vyhnula jsem se tomu. Chramostová (u Polesného „Eva“) je, i v rámci dramatické licence, asi největším problémem díla: vždyť ona to byla, kdo v reálu přebíral za Štěpničkovou poslední role (Žofka v Husovi, královna Barbora v Roháčovi) – a přesto je tu předvedena, oproti Štěpničkové, jako šmíra. Historickou korekci k jinak vynikajícímu opusu musím připojit i ke vročení její vynucené spolupráce s StB: v čase „kauzy Štěpničková“ naopak Chramostová spolupráci odmítla (!), teprve na druhý pokus, pět let po aféře, přijala. Což sama zhodnotila přesněji než kdokoli jiný, včetně tvůrců Pasti: Ďábel mě dostal na pýchu a ješitnost…

    Past (TV film). Námět Šárka Maixnerová, scénář a režie Viktor Polesný, kamera David Ployhar, hudba Zdeněk Merta. Česko 2020 (poprvé uvedeno 16. února 2020 na ČT 1), 95 min.


    Komentáře k článku: Past na Johanku

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,