Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Pařízek v lidovém divadle

    Vídeň je trochu české město, což dodnes připomínají i jména na vývěsních štítech místních živnostníků. Především má ale leccos z české atmosféry a jisté duševní zamřelosti: možná i proto se sem začíná Dušan Pařízek, někdejší principál Pražského komorního divadla, stále častěji vracet, jakkoli se vždycky vůči Rakousku a Vídni zvlášť ostře vymezoval.

    Staří mistři

    Staří mistři jsou i dnes ve Vídni politicky ožehavé téma. Rainer Galke a Lukas Holz­hausen v režii D. D. Pařízka, Volkstheater Vídeň (2015) FOTO ARCHIV DIVADLA

    Střih první. Ten večer jsme skutečně šli do Burgtheateru na Rozbitý džbán. Představení bylo strašlivé. Notorický známý konec Bernhardova románu Staří mistři, bohužel, v Pařízkově divadelní verzi ve vídeňském Volks­thea­teru nezazní. Přitom by to bylo velmi pikantní: pár kroků od citovaného Burg­thea­teru, divadla, vůči němuž se právě Volkstheater vždycky vymezoval – a nyní vymezuje ještě silněji. A navíc, když Dušan Pařízek celkem nedávno Rozbitý džbán sám nastudoval, dokonce s jedním z herců, který nyní hraje ve Starých mistrech, Rainerem Galkem.

    Střih druhý. Když se čtrnáct dní po premiéře Mistrů divadlamilovný divák vydává nevzhlednou vídeňskou čtvrtí Margareten, kousek od rušných několikaproudých silnic, a hledá komorní scénu Volkstheateru, nazvanou Volx/Margareten, narazí hned na několik šipek s fotografií herečky Stefanie Reinspergerové a heslem: Sólo večer herečky roku: tudy. Ve Volx se totiž uvádí Handkeho Sebeobviňování, opět v Pařízkově režii, v jediné roli právě s Reinspergerovou. Ta byla krátce předtím vyhlášena herečkou roku (a taky Talentem roku) v anketě časopisu Theater heute za úlohu v Pařízkově inscenaci Směšná temnota – opět ve vídeňském Burgtheateru (a také ona hrála ve zmíněném Rozbitém džbánu, mimochodem). Ani Pařízek přitom nepřichází zkrátka: všude po divadle se válejí plakátky a pohlednice, lákající na Pařízka slovy 3 inscenace režiséra roku ve Volkstheateru.

    Střih třetí. Marketing se holt musí umět. To jistě ví Anna Badora, nová umělecká ředitelka Volkstheateru. Na přípitku po premiéře Sebeobviňování hovoří o úvodním triptychu Dušana Pařízka a ohlašuje dlouhodobou spolupráci. Další inscenace však přijdou nejdříve v další sezoně. Badora do Volkstheateru Pařízka s jeho skupinou stálých spoluhráčů přivedla coby jeden z trumfů. Pařízkův dvorní spolupracovník Roland Koberg se stal šéfdramaturgem, do hereckého angažmá přišli – kromě zmíněné Stefanie Reinspergerové – třeba Lukas Holzhausen z Curychu nebo Rainer Galke z Düsseldorfu. Odsud byla do Vídně přenesena také Pařízkova inscenace Nora3 – zdejší premiéra byla v polovině září. Po ní následovaly dvě premiéry „regulérní“, skutečně nové inscenace: Bernhardovi Staří mistři na hlavní scéně a Sebe­obvi­ňo­vání na komorní. Strategií Anny Badory je bojovat proti Burgtheateru. To by se mohlo zdát obtížné, zvlášť v sezoně, kdy Burgtheater posbíral všechny možné ceny. Jenže bylo to právě díky Pařízkovi a Reinspergerové, kteří se záhy přesunuli do jejího divadla. Navíc Volkstheater po předchozím období nemůže mít horší pověst, než právě měl, což je ideální startovací pozice. Podobně jako to bude mít snadné Oliver Reese, který v roce 2017 nastupuje po Clausi Peymannovi do čela Berliner Ensemble. I on se ukázal na premiéře Sebeobviňování, o němž hovořil v superlativech.

    Handkeho Sebeobviňování je společnou beneficí Stefanie Reinsperger a D. D. Pařízka. Volkstheater Vídeň (2015) FOTO ARCHIV DIVADLA

    Handkeho Sebeobviňování je společnou beneficí Stefanie Reinsperger a D. D. Pařízka. Volkstheater Vídeň (2015) FOTO ARCHIV DIVADLA

    Návrat Starých mistrů

    Podle vlastních Pařízkových slov jsou Staří mistři prvním titulem, který na divadle dělá podruhé – mnohým tuzemským divákům jistě vytane na mysl inscenace s bratry Rodeny v pražské Komedii. Obě verze spolu nemají mnoho společného, snad jen fakt, že Pařízek coby autor adaptace a režisér redukoval tři postavy románu na dvě (eliminace se opět týká „zapisovatele“ Atzbachera) a celý text si výrazně přizpůsobil a redukoval. Na rozdíl od komorně působící Komedie je Volkstheater velké divadlo, klasická honosná budova. Jsme ve Vídni, kde Bernhardovo dílo rezonuje nejsilněji. Zejména pak Staří mistři, kteří se ve Vídni nejen odehrávají, ale jejíž duševní ovzduší próza přesně demaskuje. A navíc, ve Starých mistrech je přece řeč – kromě Burgtheateru a Rozbitého džbánu – také o Kunsthistorickém muzeu, které se nachází několik metrů od Volkstheateru, kde se o něm hraje.

    Konečně, každému autorovi sluší rodný jazyk, některým pak víc: teprve v němčině je Bernhard opravdu Bernhardem.

    Pařízek pojímá rozhovor dvou mužů na velké scéně – která tradičně není zastavěna nijak rozsáhlými dekoracemi – jako komorní, intimní situaci. V závěru pak nechá prakticky do ticha vyznít silné emoce, když Reger v podání Lukase Holzhausena hovoří o citech ke své zesnulé manželce. Jak známo, Bernhard napsal Staré mistry – závěrečnou část své volné „umělecké trilogie“, do níž bývají řazeny též prózy Ztroskotanec a Mýcení – krátce po smrti své životní družky Hedwigy Stavianicekové a jí je kniha také věnována. Přitom je v této knize plné umělecké a společenské kritiky fazon daleko víc, včetně humoru a mnoha ironických pasáží. Pařízek nakonec nechává, poněkud překvapivě, nejsilněji zahrát strunu vztahovou, strunu osamělosti a smutku, situaci, kdy člověk přijde o celoživotního druha a bolestně poznává, co to vlastně znamená. A nakonec Lukasi Holzhausenovi i věříme, jakkoli je sebestředný intelektuál Reger v mnohém především nesnesitelný narcis, že i on má city a neztratil ve své zesnulé manželce pouze celoživotního věrného posluchače, ale opravdovou lidskou bytost.

    Samozřejmě, Pařízek nezbavuje Bernharda jeho protirakouských a společenskokritických ostnů. Pečlivým výběrem textů a jejich remixem dělá ze Starých mistrů ryze současnou záležitost, což dokresluje i dalšími motivy. Jeho novým oblíbeným přístrojem je zjevně meotar, který nyní nechybí v žádné inscenaci. Obsluhují jej pochopitelně sami herci. Mezi promítanými obrázky kromě portrétů obou herců (a postav) či autora tak nechybí třeba rakouský krajně pravicový politik HC Strache (Heinz-Christian, pozn. red.), dnešní vůdce haiderovských Svobodných, kteří proti Bernhardovi v osmdesátých letech ostře vystupovali. Půvabné je, že Strache je zachycen na fotografii v roce 1988, na níž se coby osmnáctiletý účastní protibernhardovských protestů na premiéře hry Náměstí hrdinů v Burgtheateru. Tolik alespoň legenda, kterou k fotografii poskytli inscenátoři. Každopádně Strache se stihl ozvat a už na premiéře bylo jasné, že i po třiceti letech od prvního vydání jsou Staří mistři ve Vídni politicky ožehavé téma.

    Pro skalní bernhardovské fajn­šmek­ry, mezi něž se počítám, jsou i Staří mistři ve verzi 2015 možná příliš lehkým surfováním po bohaté a intelek­tuál­ně virulentní literární předloze, mezi vídeňským publikem však inscenace jednoznačně silně rezonuje. A výkony obou herců, Rainera Galka coby Irrsiglera a Lukase Holzhausena jako Regera, jsou naprosto suverénní.

    Čím jsem se provinila proti divadlu?

    O dva týdny později, 31. října, mělo na už zmíněné komorní scéně Volx/Margareten premiéru Sebeobviňování Petera Handkeho. Sympaticky malé divadlo s malým barem, nekomplikovaným vchodem s minimalistickým vývěsním štítem, přátelským foyer a sálem, který působí jako tělocvična či bývalé kino. Ve skutečnosti to původně byl společenský sál domu železničářů, kteří měli v okolí své byty. Sál později sloužil jako divadelní zkušebna, než jej před pár lety Volkstheater otevřel i pro diváky. Sebeobviňování je hlavně „malým projektem Pařízka a Stefanie Reinspergerové“, kteří spolupracují již několik let, a nejen optikou zmíněné Směšné temnoty velmi úspěšně. Sebeobviňování, což text umožňuje či k tomu přímo vybízí, je pak jakousi jejich společnou beneficí.

    Text napsal Handke už v roce 1965, a i když ho původně mínil pro dva řečníky, je běžně uváděný jako monodrama. Hra je protikladem ke Spílání publiku ze stejné doby, řečník tentokrát nemíří proti publiku, ale proti sobě: a kromě obecných lidských trampot od narození po smrt probírá zas a opět divadlo. Je plný slovních hříček, vtipných poznámek a chrlení, které mluvčí(mu) dávají řadu možností. V aranžmá, které je i na Pařízka hodně mi­ni­ma­lis­tic­ké (ovšem meotar opět nechybí), má Reinspergerová řadu příležitostí k exhibici, je ovšem soustředěná, umírněná, situaci využívá, ale nezneužívá. Je to monodrama a jako takové se stává tak trochu encyklopedií hereckých prostředků. Herečka mlčí, mluví, šeptá, křičí, zpívá, je nahá, obléká se, převléká, svléká. Je jednou za muže, jednou za ženu, má i lodičky – což je další charakteristický rys posledních Pařízkových inscenací, do ženských šatů a lodiček se ostatně v jednu chvíli převlékali i Galke s Holzhausenem. Je zjevné, že Reinspergerová pojala věc poctivě a vede monolog o sobě: když se ptá, jak jsem se provinila (třeba proti umění, proti formám, proti zvyklostem), ptá se za sebe. Když vypráví, co všechno dělala, říkala, hrála, či s čím si pohrávala, bere si k tomu na pomoc i vlastní divadelní role – samozřejmě v Pařízkových inscenacích. Promítají se tak ukázky ze Směšné temnoty či z Nory3, které Reinspergerová předehrává, dohrává či komentuje. A závěrem směřuje k sebeusebrání, sebeusmíření a taky sebedojetí. Jako Reger.

    Vlastě jsou si obě tyto vídeňské inscenace notně podobné, dohromady tvoří celek. Minimalismus zůstává, chladné uvažování a jemnou ironii pomalu nahrazuje obracení se do nitra. Uvidíme, zda úvodní triptych (i s Norou), jak říká ředitelka Badora, je skutečně odstartováním nové éry. Nejen v dějinách Volkstheateru, ale i v Pařízkově kariéře.


    Komentáře k článku: Pařízek v lidovém divadle

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,