Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Paralelní otázky aneb Šestkrát Divadelní Nitra 2014

    Pár dní po 22. ročníku Mezinárodního festivalu DIVADLO v Plzni jsem se vypravila na jiný – od 1. ledna 1993 pro nás zahraniční – mezinárodní festival: 23. ročník Divadelní Nitry. Nabízí se mnoho srovnání. A zdá se, že Slováci vítězí.

    Europeana

    Martinská Europeana se odehrává také v knihovničce FOTO CTIBOR BACHRATÝ

     

    Pozlátka z ciziny

    Ale abych se nechovala antivlastenecky, hned na úvod musím konstatovat, že výběr zahraničních inscenací, které byly v Nitře uvedeny, považuji téměř za selhání rozumu a vkusu. Netýká se to ovšem Zlatých šedesátých z Divadla Na zábradlí.

    Chápu okouzlení Herbertem Fritschem a sdílím ho v případě Španělské mušky z berlínské Volksbühne a Nory z Theater Oberhausen. Jeho inscenace, jež nevznikly na základě dramatických textů, jsou však jen sérií nápadů – především tedy hudebních, hereckých cvičení a vizuálních pokusů. Inscenace Bez názvu č. 1 / Opera Herberta Fritsche měla na Slovensku „zahraniční premiéru“ – hrála se poprvé v cizině (premiéra byla 22. ledna 2014 v berlínské Volksbühne am Rosa-Luxemburg-Platz). Je to přitom dílo jazykově bezbariérové a pro festivaly jako stvořené. Neunaví, rozesměje a pro sponzory je vděčnou podívanou.

    Horší to však bylo s dalším festivalovým nestorem – maďarským divadelníkem Bélou Pintérem. Jeho autorská inscenace Císařská TV – politická fraška a „humorná“ historická fikce se sice snaží vypovědět něco o nacionalismu, není však příliš jasné co. Loni v Plzni hostovala inscenace 42. týden, zlí jazykové ji označili za Ordinaci v růžové zahradě, odvážím se letos učinit podobný faul a označím Císařskou TV za Návštěvníky naruby.

    Snad pro žánrovou i zeměpisnou vyrovnanost byli na festival pozváni také umělci působící ve Slovinsku – tanečník a choreograf Iztok Kováč a režisér, performer a teoretik Janez Janša. V rekapitulačním projektu Sokol! se snaží příliš nepatetizovat, ale časté zdůrazňování teze, že v padesáti jsou lepšími tanečníky než ve dvaceti, začíná být časem úmorné. A kontraproduktivní, samozřejmě. Ani přednáškově-předváděcí koncept nelze považovat za příliš šťastný. Někdy je prostě lepší, když tanečník nemluví. Zahraniční hvězdy víceméně selhaly a my se nyní můžeme podívat na domácí program.

    Národní tázání

    Výběr tuzemských inscenací v Nitře musel zaujmout mnohem více než v Plzni, už jen pro kouzlo novosti. Potěšilo mě však také dramaturgické gesto Svetozára Sprušanského – jeho subjektivní výběr toho nejlepšího z domácí činohry má jedno společné: tázání se. Jaká úleva oproti pozlátku a mudrování zahraničních produkcí. Pro svou zmínku vybírám tři, které mají společné ještě jedno – jako předloha a pevný základ jim posloužily i u nás známé nedramatické texty.

    Laskavé bohyně

    Vajdičkovy Laskavé bohyně je velkolepá inscenace FOTO CTIBOR BACHRATÝ

    Dvacáté století v knihovničce

    Europeana – a jsme opět u srovnávání. Inscenace o historii a hysterii lidstva vznikla na základě knihy Pavla Ouředníka. V režii Jana Mikuláška byla uvedena i u nás – v roce 2011 v Redutě a nyní je na repertoáru Divadla Na zábradlí. Ve Slovenském komorním divadle v Martine ji nastudoval mladý režisér Ján Luterán (nar. 1984), s Miroslavem Dachom je také spoluautorem dramatizace. Luterán a Mikulášek přistoupili k tomuto nehodnotícímu, údernému sumáři (ne)humorných událostí obdobně. Zachovali spojení vysokého s nízkým, tragédie s maličkostmi, pokroku s bizarními objevy a informace nechali pronášet herce, kteří nejsou postavami, jsou „jen“ zástupci lidstva.

    Slovenská inscenace nehledá rámec, nehledá jasné situace a nemá víceméně ani gradaci. Je pásmem událostí. Pět mluvčích se stává vypravěči, herci, loutkami i statisty – podle potřeby. Luterán pracuje s herci rozdílného věku a jasné „profilace“ – starý muž, elegantní pár zralého věku, mladá dívka v tylové sukni a pankáč. Rozdělení promluv je tedy jasné předem. Doba uplynulá se odehrává v torzu místnosti – vidíme kus podlahy i stropu. A především rozměrnou knihovnu, která může být domem s okny, stísněnou palandou v koncentračním táboře, jednotlivé police slouží také jako jevišťátka vždy pro jednoho z herců. Vše, co se stalo, můžeme zavřít do knihovny, když bude dost velká.

    Slovenští dramatizátoři upřednostnili události vážné a tragické – neznamená to ovšem, že by chyběl rozvoj pornografických filmů či zrod panenky Barbie – právě tato scéna je asi nejvydařenější. Dívka (Kamila Antalová) vodí Starce ve spodním prádle a s červenou mašlí kolem krku (Viliam Hriadel), tak ošklivou panenku by jistě žádná dívka nechtěla. A právě takový komentář – inscenační – vyvažuje nedramatičnost předlohy. Režisér však především věří síle textu. Daří se mu to výtečně – stačí přece jen hodně knih!

    Spílání kapitalismu

    Kapitál – inscenace bratislavské Arény by měla hostovat v České republice. Vzbudila by jistě rozporuplné reakce. Je to dílo živé, přehnané, odvážné, emotivní a jednostrunné. Stejně jako Marxův Kapitál má i text Petera Lomnického tři části. Tím ovšem podobnost obou Kapitálů končí. Nejde tady ani tak o vykořisťování, ale spíše o rezignaci, osamělost a frustraci. První a poslední části tvoří zpovědi dvou dívek – první je banální Rich Bitch a druhá patetická Izabela. Prostřední část je slovní běsnění – spílání pro čtyři herce, jejich role se jmenují E 123, E 240, E 924, E 952. Opět se tedy jedná o zástupce – čeho však? Éček – tedy vymožeností, které nás zabíjejí? Po přečtení textu se zděsíte tolika slov, tolika výkřiků, tolika klišé. Ale na jevišti je ta přímočarost i přestřelování vynikající.

    Martin Čičvák vytvořil inscenaci o třech částech – od chladné, minimalistické zpovědi u cigarety pokračuje přes blýskavou a hlučnou kabaretní část k ztišení a patosu závěrečného setkání Izabely (výtečná Taňa Pauhofová) s mrtvou velrybou (opravdu se na jevišti objeví obrovské zvíře, scéna je dílem Toma Cillera, jenž na festivalu obdržel Dosku 2014 za scénu k inscenaci Svědectví krve). Čičvák s Lomnickým v duchu Kapitálu a ústy Kristíny Greppalové jako Rich Bitch nejprve vypoví, jak se žije s penězi, poté nám v rámci rockového koncertu s flitry, ohni, sprejováním, chipsy a především s hlavou Marxe v rukou sdělují, že peníze jsou zbytečné, protože nic pořádného si dnes za ně koupit stejně nemůžeme, a skončí mravokárně – ekologickým a katastrofickým poselstvím.

    Tři díla v jednom. To se opravdu vyplatí.

    Kapitál

    Setkání Izabely (Taňa Pauhofová) s mrtvou velrybou v inscenaci Kapitál FOTO CTIBOR BACHRATÝ

    Když Erínye spí

    Laskavé bohyně – nejserióznější inscenace festivalu. Získala nejvíce Dosek 2014 (nejlepší inscenace sezony, Michal Vajdička za režii a Ĺuboš Kostelný za hlavní roli Maximiliána Aueho). Není divu, je to dílo, které přijme téměř každý divák. Devítisetstránkový román Jonathana Littella z roku 2006 okouzlil čtenáře i kritiku svým morálním apelem a současně žádným hodnocením a odsouzením i těch nejzvrhlejších činů. Byl holocaust individuální, či kolektivní vina? Hlavní otázka, jež rezonuje literárním i divadelním dílem. A na kterou si vnímatel musí odpovědět sám.

    Vajdičku známe především jako režiséra a nyní i uměleckého šéfa Dejvického divadla. Jeho Racek mnohé nadchl svou precizností, citem pro situace, dokonalými hereckými výkony. Někteří mu však vyčítali neúměrnou délku a neradikální výklad. Totéž lze asi poznamenat i o Laskavých bohyních, které má nyní na repertoáru Slovenské národní divadlo. Přes tři hodiny dlouhá inscenace – stejně velkolepá jako román – však má tolik změn prostředí, tolik postav, tolik zrad a zvrhlostí, že divák jen stěží bude odpočítávat minuty zbývající do konce představení. Navíc obyčejnost zla je zarážející – Kostelný jako Aue není ztělesněním Satana, je to opravdu průměrný člověk, který má moc brát si, co chce. A radikální výklad není v tomto případě potřeba, otázky viny a svědomí musí zůstat zachovány a interpretací můžeme chápat samu dramatizaci (tedy výběr toho stěžejního) Daniela Majlinga.

    Chceme-li srovnávat dál, koncem listopadu se nám naskytne příležitost – v rámci PDFNJ bude v Praze hostovat Schauspielhaus Wien se svou verzí Laskavých bohyní a o tom, že se bude jednat o velice rozdílný přístup, není pochyb – v režii Antonia Latella vystoupí pouze tři herci a jeden zpěvák.

    Více než festival

    A kde je ta jednoznačná výhra v utkání Nitra – Plzeň? Za nezbytné pro festival – aby nebyl pouhou přehlídkou – považuji atmosféru, oživení města, setkávání a debaty s tvůrci, kladení otázek. Mottem letošního festivalu bylo neustálé tázaní se: Na čo umenie? Otázka, která byla položena každému umělci na Raňajkách s… Otázka, která objala město a vybafla na vás doslova na každém rohu. Umění není jen divadlo a organizátoři vědí, že vizuál divadelního festivalu nemusí tvořit pouze plakáty a trička. Dali prostor mnoha umělcům, guerillově propagovali festival na chodnících, v rámci projektu Art in City(light) byla na reklamních poutačích prezentována díla výtvarníků Magdy Stanové, Stana Masára a Matúše Lányie. Poslední jmenovaný navíc postavil kousek od festivalového centra – Divadla Andreje Bagara – kostel z lešení… A takto bych mohla pokračovat ještě velice dlouho.

    Divadelní Nitra není přehlídkou, není však ani pouze festivalem. Asociace Divadelní Nitra je platformou pro umění. V průběhu festivalu se udílí divadelní ceny Dosky (což není nepřípadná poznámka, pokud uvážíme, jak se vyvíjí situace kolem nejprestižnějších českých divadelních cen). Iniciovala také víceletý projekt Paralelní životy – 20. století očima tajné policie, který dal vzniknout publikacím, filmům a jeho divadelní část byla nedávno představena i v Praze. Neformálně vzdělávací program Jak na divadlo zase přibližuje studentům proces vzniku divadelního díla, jeho možnou reflexi a kontexty. Krátce řečeno – Divadelních Niter je nám potřeba.


    Komentáře k článku: Paralelní otázky aneb Šestkrát Divadelní Nitra 2014

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,