Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Panu Hořínkovi s láskou…

    5. 11. 1931 Olomouc – 20. 9. 2014 Praha
    Ve středu se Zdeněk Hořínek, jak bývalo jeho dlouholetým zvykem, zastavil v redakci Divadelních novin, aby si vzal právě vyšlé číslo, velmi často s vlastním chytrým článkem, aby odevzdal zadanou práci a vyzvedl si novou. Měli jsme ho rádi pro jeho plebejství, vždy prohodil pár přátelsky ironických slov, zavtipkoval na náš i cizí účet. V pátek šel spát a už se neprobudil. Byl náš, loučíme se třemi příspěvky, které ho připomínají jako kritika, hrajícího teatrologa a pedagoga.

    Zdeněk Hořínek

    Nadhled Zdeňka Hořínka

    O Zdeňku Hořínkovi lze psát z nejrůznějších stran. Shora, zdola, zleva i zprava, zblízka i zdálky, ta šíře různosti je veliká a vždycky je to Hořínek, neboť je typem osobnosti, která se vždy charakterizuje především sama sebou. Také byl nezaměnitelný tím, že pokaždé uměl něčím překvapit a někdy i řádně. Jak v běžném životě, tak ve svých názorech kritika, uměnovědce i dramaturga. Vědomí souvislostí a přítomnosti bylo u něho obdivuhodné. Avšak já své povídání o něm zúžím především na své dojmy a na Studio Ypsilon, kde jeho schopnost nadhledu (ale podle potřeby i výrazného podhledu nebo i jiných významných protipohledů) byla velmi důležitá, stejně jako pružnost umět se do věcí vcítit. Dokonce i jako teoretikovi mu obdivuhodně zůstávala spontaneita. I proto mohl v Ypsilonce radostně působit také jako akční a autorský herec, ale o tom až později.

    Osobně jsem Zdeňka Hořínka poznal až v Liberci. To už jsme v Ypsilonu měli za sebou dva díly Encyklopedického hesla XX. století, Carmen nejen podle Bizeta, mnohé pouliční aktivity, fiktivní výstavy, akce s živým kozlem v Oblastní galerii v Liberci, a také různé jednorázové improvizace, z nichž se vyvinul Takzvaný večer na přidanou a jiné. Diváci z toho tenkrát byli diví. V bídě a omezenosti, v nichž jsme žili, to bylo velké uvolnění. Zdeněk se k nám připojil s naprostou samozřejmostí a brzy se ukázalo, jak rychle na sebe slyšíme.

    Ale od začátku. V Liberci jsem tenkrát bydlel na Sokolovském náměstí a jednoho podzimního dne jsem ho v domě potkal jako neznámého, cizího člověka, jak kráčí po schodech dolů a já běžel nahoru. Když se to stalo po několikáté, dali jsme se nesměle do řeči a já se dozvěděl, že nastoupil jako dramaturg do činohry Divadla F. X. Šaldy a sem ho ubytovali. Byl opravdu svérázný. Když mi vyhořel v bytě pod střechou ateliér a ostatní mě litovali, s účastí mi řekl, že to asi nejspíš bude tím, že se do domu právě přistěhoval Hořínek.

    Velmi brzy viděl naše představení a hned měl nápady i chuť něčím přispět. Nabídl jsem mu proto účast na antipředstavení, přesněji happeningu, s podtitulem Spíš udržíš blechu v hrsti, nežli holku, když se spustí. Byla to takzvaně bez přípravy uskutečňovaná nemravná pohádková hříčka Princezna Kudrlinda, kterou během první světové války napsal snad někde u Lvova jeden z vojáků legionářů, jakýsi pan učitel z Hořic, pro obveselení svých druhů na ruské frontě. Skoro všechny postavy jsem předčítal a naznačoval já, hlavní ženskou figuru v krajkách odehrál a odmluvil scénograf Jaroslav Malina (který už předtím spolupracoval na inscenaci Carmen nejen podle Bizeta) a Zdeněk Hořínek měl do toho teoretizovat, komentovat, obracet oči v sloup, opakovat sprostá slova, aby rušil a hlučel. Dále si neustále zapaloval dýmku, poskakoval a vzduch kolem zakuřoval. Také zde byl malý orchestr, pro který Karel Novák napsal dvě krátká svižná čísla (to bylo jediné, co bylo předem připravené), a když se mu zachtělo, tak je několikrát zařadil, jinak nástroje improvizovaly podle toho, jak je Karel naváděl, někdy jako podkres, jindy jako členění. Vrcholem byl improvizovaně hučící a dunící bas pěvce z opery Šaldova divadla Bohuslava Maršíka. Když si chtěl něco zazpívat sám, dali jsme mu prostor. Takto v běhu jsem to různě usměrňoval, aby se příběh trochu uskutečňoval, ale i neuskutečňoval. Dopředu jsme pouze věděli, že vše musí končit nesnesitelnou přemírou hrozivě vytvořeného hluku (proto tam byl ten orchestr), abychom si pak mohli vydechnout a vychutnat si minutu ticha – za všechny přítomné v sále. Mělo to velmi nečekaný úspěch, takže jsme tento jednorázový zážitek museli ještě opakovat, ale věděli jsme, že to bude zase jiné. Bylo. A možná lepší. Když se to ale mělo uvést potřetí v sále YMCA, happening už jsme nedokončili, bylo to policejně přerušeno, že prý to nebylo ohlášené. Absolutní vůle, dělat si jen to, co chceme, byla na celé této akci to nejlepší. A bez nadsázky diváci nebyli pouze oživeni, jako když se člověk ryčně a nekontrolovaně směje, ale jako když ho cosi uvolňuje, osvobozuje. To byl společný pocit.

    O takových věcech jsme se Zdeňkem často mluvili a on měl nápad. Dal mi přečíst svou v mládí napsanou, nikdy nevydanou, trochu na hlavu postavenou detektivku Předposlední případ Leona Cliftona. Bylo to v roce 1967. Chtěl to dramatizovat, ale já navrhoval, ať jen vypreparuje situace, že to budeme dělat přímo z textu, že ať hlídá dialogy, protože jeho postavy mluvily různým způsobem. S Karlem Novákem jsme k tomu hudebně „vyhrabali“ kdeco, aby byly asociace. Na jeviště jsme pak vždy umístili jedny pravé dveře ze dřeva, které jsme během představení skoro rozštípali, abychom se jimi dostali z místa na místo, a nakonec se jimi mohl dostavit i vrah. Zdeněk v tom rovněž hrál, ale také hodně komentoval, což byl všeobecný princip této inscenace, který pak on zcela neherecky, jakoby z jiného prostoru uměl přinášet skvostně.

    Putování slepého hada za pravdou

    Putování slepého hada za pravdou (Studio Ypsilon, 2007) FOTO ARCHIV

    Mnohem programověji jsme se pak zabývali naivistickou hrou malíře Henriho Rousseaua Návštěva na výstavě 1889 s nároky na dosti zásadní proměnu herectví, na jeho očistu, nové kontexty a odlišnou divadelnost. Proto jsme do hlavní role obsadili páteřního herce Šaldova divadla Vojtu Rona, který při práci zjistil a přiznával se, kolik běžných hereckých návyků tady vlastně vůbec nemůže použít, protože by byl směšný. Se Zdeňkem jsme vysvětlovali, že i s psychologií je to jiné, že je třeba ji chápat jako rozloženou i v ostatních výrazových prostředcích a možnostech. Pracovalo se také s náhodou a do inscenace záměrně vstupovalo i trapno v tom nejlepším (i pokleslém) smyslu. Asi není náhodou, že za rok na to už vyšla v Hostu do domu Hořínkova báječná esej Trapno jako estetická kategorie. Tak začal Zdeněk v Ypsilonu fungovat jako dramaturg. Například s inscenací Rousseauovy hry Návštěva na výstavě 1889 jsme byli pozváni na Světový divadelní festival v Nancy, jehož předsedou byl režisér Jean-Luc Godard, který tleskal a po zhlédnutí našeho představení prohlásil, že budoucnost divadla je pravděpodobně v Československu. (Nevím, jestli s ním Hořínek také mluvil, ale pamatuji se, že se zde seznámil s Peterem Schumannem z divadla Bread and Puppet a bylo komické, že spolu nehovořili anglicky, ale lámanou němčinou za pomoci francouzštiny s tím, že by bylo nejlepší dělat divadlo jen rukama. A takových kuriozit a setkání tam bylo víc.) Byli jsme zde trochu jako u vytržení, než nám pak doma zase sklaplo.

    Začátky jsou nejdůležitější. Zdeněk spolupracoval i na dalších inscenacích, vytvářel zpětnou teoretickou vazbu a metodu dál pojmenovával. Odtud pak jeho eseje Struktura a pohyb, Režie a kolektivní tvorba nebo Metaforické divadlo faktu a další. Jistě vím, že nás navedl na Grabbeho Žert, satiru, ironii a hlubší význam, kterou režíroval Evald Schorm, když jsme ještě byli v Liberci a Zdeněk už za námi pravidelně dojížděl z Prahy. Když i my se přestěhovali do Prahy, nesmím zapomenout na společnou práci na inscenaci Obr Gargantua podle Rabelaise, kde si také zahrál vedle Poloczka (Gargantua), Lábuse, Wimmera, Popelky, Kretschmerové, Synkové a dalších. Avšak těžištěm zde byly opět jeho komické přednášky o středověkém způsobu myšlení, o tom, že co je jednou nahoře, může být i dole, a o tom, co je dole, může být rázem nahoře, a naopak – až mu trochu ostatní herci záviděli, jak takto skoro absurdně uměl diváky rozesmát. Podobně později vystupoval i v Allenově Bohovi, kde například naváděl, jak vraždit, aniž bychom zavraždili. Nejlepší to ale bylo v inscenaci Romeo dnes večer, Julie podle Shakespeara, kde vysvětlivkami doplňoval protagonistky inscenace Synkovou a Skořepovou, které odehrály všechny hlavní postavy, včetně Romea i Julie, s využitím mládí těch nejmladších, co právě v divadle byli. Nejraději pak vzpomínám na inscenaci Outsidera s podtitulem Životopis slavného muže, jehož jsem zpodobňoval já, a kde on představoval mého protivníka, oficiálního, ideologicky režimního, trochu bohorovného pracovníka. S tím jsme si opravdu užili. Základem představení tak byl nekonečný, nesmyslný, protipólový rozhovor, který nás měl jakoby míjet a jen občas jaksi v záhledu docházelo na přímý, nehraný dialog. To bylo na repertoáru dlouhou dobu. Kdybych měl ještě něco připočíst, tak je to například vynikající dramatizace Kafkovy Ameriky, s níž jsme pak po revoluci (ještě i před ní) mohli úspěšně vyjíždět do zahraničí a posílat mu pohledy.

    Když rázem poskočíme mnohem dál až k nedávnému představení k 50. výročí založení Ypsilonu, což bylo ve čtvrtek 25. září 2014, tak v týdnu předtím bylo se Zdeňkem Hořínkem domluveno, že zde také vystoupí a že přečte svůj text o dětství Ypsilonu, ale druhý den jsem s ním telefonoval a on říkal, že si to rozmyslel, že řekne něco spatra, anebo že by nejlepší bylo, kdyby byl přizván Petr Vacek, který umí dokonale napodobovat lidi, zvířata i ptáky (a taky Zdeňka Hořínka), a že kdyby se na forbíně nadechl, tak by místo něj a jeho hlasem mohl trochu parodicky promluvit Vacek. V sobotu jsme se však dozvěděli, že Zdeněk náhle zemřel. Prý šel večer normálně spát a ráno už se neprobudil. Na výročním představení jsme pak tuto smutnou zprávu oznámili s tím, že měl právě zde, v tuto chvíli vystoupit. A pak dle jeho přání, po trochu přehnaném nádechu začal mluvit Petr Vacek coby Zdeněk, jak už to několikrát na jevišti dělal. Pak nastalo ticho a Petr řekl, že není žádná parodie, co říká, a že když mluví jako Hořínek, připadá si sám chytřejší. A dodal: Čím větší je člověk osobnost, tím lépe se napodobuje. Když to celé nakonec domýšlíme, tak to souhrnně o Zdeňku Hořínkovi platí i v dalším a dalším přeneseném smyslu.

    • Autor:
    • Publikováno: 14. října 2014

    Komentáře k článku: Panu Hořínkovi s láskou…

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,