Pánova krev (Gazdova krv), jejíž text se významnou měrou opírá o život a dílo originálního slovenského spisovatele Rudolfa Slobody (1938–1995), jehož hry Macocha (Macecha) a Armagedon na Grbe byly napsány přímo pro Astorku. ">
Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Slzy, neštěstí a bolesti života

    Necelý rok má bratislavská Astorka Korzo ’90 na repertoáru hru Ondreje Šulaje Pánova krev (Gazdova krv), jejíž text se významnou měrou opírá o život a dílo originálního slovenského spisovatele Rudolfa Slobody (1938–1995), jehož hry Macocha (Macecha) a Armagedon na Grbe byly napsány přímo pro Astorku. Sloboda, který dobrovolně odešel ze světa, se členy souboru intenzivně přátelil a toto je vlastně jejich třetí inscenace s ním spjatá. Šulaj využil mnohé momenty ze spisovatelova života, do hlavní postavy promítl leccos ze Slobodovy originální, komplikované osobnosti. Přesto by bylo zavádějící vnímat Šulajovo drama a jeho inscenaci v režii Juraje Nvoty jako portrét zesnulého umělce. Jde o vysoce úspěšný titul, který byl loni oceněný slovenskými Doskami (obdobou českých „Radoků“) za herecké výkony. Získali je Miroslav Noga v titulní roli a Szidi Tobias v partu jeho manželky.

    Szidi Tobias, Zita Furková, Rebeka Poláková a (ve vaně) Miroslav Noga FOTO CTIBOR BACHRATÝ

    Hospodář (Miroslav Noga), literát na volné noze, má co do činění se třemi „příbuznými“ ženami. S psychicky labilní manželkou (Szidi Tobias), temperamentní matkou (Zita Furková) se sklony k alkoholismu a dcerou (Rebeka Poláková), která se – patrně poznamenaná bizarními rodinnými „vzory“ – ne zrovna šťastně provdala. Ve hře se ještě objevuje „gazdova“ milenka (Petra Vajdová). V první části se estébák (Matej Landl) pokouší získat Hospodáře pro spolupráci, druhá polovina je ozvláštněna návštěvou neteře z Ameriky Jane (Zuzana Konečná) a také příchodem redaktora (Marián Labuda ml.), který se s Hospodářem brzy po sametovém převratu pokouší – neúspěšně – udělat interview.

    Machistického samorosta, který se ke své poněkud somnambulní manželce chvílemi chová až surově, zároveň však netrpělivého intelektuála a originálního myslitele, ztvárňuje Miroslav Noga s příkladnou jevištní energií. Nevykresluje rozhodně člověka, který by byl publiku jednoznačně sympatický. Jde o sobce, zároveň však o bytost prostoupenou neskonalým existenciálním smutkem. Divadelní postava – stejně jako Rudolf Sloboda – na konci hry „odchází“, přičemž svoje okolí fingovanými sebevraždami předtím několikrát strašila. Szidi Tobias empaticky ztvárňuje ženu, která koná nesmyslné nákupy (např. kvanta banálních trvanlivých cukrovinek a do lednice další zásoby mraženého špenátu), vyčítá mužovi nevěru a je smutná z toho, že už spolu intimně nežijí. Když se jí tuto situaci jednou podaří úspěšně prolomit, celá rozkvete. Její konání se však pohybuje v tragikomickém kruhu a zdá se, že z něho není východiska. Silná osobnost Astorky, herečka Zita Furková, vytváří se silným energetickým nábojem hospodářovu matku. Její razantně vtipné přípodotky i opilecká nestabilita obsahují přitažlivou jadrnost. Při mé návštěvě Astorky v Bratislavě ovšem herečka hodně „tlačila na pilu“ a jemné tragikomické ostří Nvotovy inscenace přebila občas výstupy až estrádními. Přesnou míry herecké křehkosti a zároveň razance měly pak kreace mladých dam Zuzany Konečné a Rebeky Polákové.

    Hra obsahuje množství slovenských reálií. Například silnější lpění na příbuzenských poutech, větší skepsi a zároveň možná i menší chuť k uskutečňování změn ve společnosti (což bylo ovšem především téma Slobody samotného). Poněkud jinou podobu má, zdá se, i zdejší – v rodině humanitního intelektuála především verbální – rasismus. Hra je koncipovaná spíš jako sled tragikomických anekdot z jedné zvláštní domácnosti než jako celek vyklenutý do dramatického oblouku. Je cítit, že interpreti z Astorky svému Slobodovi dobře rozumějí. Šulajova variace na literátův odkaz bude asi těžko převoditelná do jiných divadelních kultur, disponuje ovšem ve Nvotově režijním výkladu těžko uchopitelnou, až magickou dráždivostí.

    • Autor:
    • Publikováno: 3. dubna 2012

    Komentáře k článku: Slzy, neštěstí a bolesti života

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,