Panické divadlo Jana Kačeny
Režisér Jan Kačena je specifickou osobností nezávislé české divadelní scény. Vybírá si vesměs temná témata, dramatizuje či sám vytváří obsahově těžce proniknutelné texty, ve svých inscenacích se důsledně snaží o maximální – až přepjatý – ponor do podvědomí. Nejde mu o příběhy a v zásadě ani o činy, které postavy jeho produkcí dělají. Nechává je existovat v ponurém světě bytí, či dokonce možná nebytí. Alespoň v symbolické rovině bychom jejich dějům a obrazům tak mohli rozumět.
Matěj Nechvátal (Ego) a Norbert Žid (Id) v inscenaci Jana Kačeny Mulo na mě dává strach FOTO TOMÁŠ NOVOTNÝ
Zdá se, že mu nejde o srozumitelnost toho, co divákům nabízí, ale že mu záleží na maximálním prožitku a vyjevování podvědomí, které je pro něj neproniknutelné a plné záhad. Jeho inscenace jako by byly lucidním (rozuměj vědomím řízeným) sněním, jako by byly psychomagickými akty. Používám nyní terminologii chilsko-francouzského filmaře, herce, mystika, filosofa, autora komiksů, dramatika a spisovatele Alejandra Jodorowského, neboť právě na něj a jeho psychomagii se Kačena ve své poslední inscenaci Mulo na mě dává strach (pláň astrální) odvolává a ve svém scénáři jej cituje.
Kačena jde tentokrát dál než v dřívějších projektech – po stránce obsahové a textové, formální i prostorové. Opustil divadelní sály a undergroundové kluby a vydal se do sklepa jednoho vršovického činžáku. Dění jeho asi hodinové produkce se odehrává ve třech nevelkých místnostech syrového cihlového sklepení. Diváci – je jich asi dvacet či třicet, víc by se nevešlo – sedí v prostřední z nich, kde je hřejí kamna, hraje se těsně před nimi a ve dvou okolních místnostech osvícených svíčkami. Dvě postavy hovoří o jakýchsi tajemných, mysticky působících událostech – snad – zločinu a soudu, či obětního zasvěcování, odkazují se k dětství, vesmíru i temné magii. Divák může být fascinován, ale nutně musí být i zmaten. Nerozumím Jodorowského produkcím, a to je na nich to krásné, říkával Fernando Arrabal…
Kačena svou inscenaci nazývá detektivní iniciační instalací: dva mulové, dva stíny předků… Herci – dva mulové, dva stíny – snad detektiv a zločinec, možná spíš kněz a zpovídající se, nebo ještě spíš – po freudovsku – Ego a Id obřadně přinášejí trojrozměrné trojúhelníky, symboly tarotu (Matěj Nechvátal – Ego) či se živočišně pohybují mezi ze stropu visícími slaměnými snopy a na zemi ležícími pytli a používají staré dřevěné nástroje (Norbert Žid – Id). Jednu chvíli má velkou roli obrovské zrcadlo a odraz Ega v něm. Ke konci se před diváky objeví jakási bizarní, šklebící se skřetí osoba (Pavel Little Krejčí) – jako by karetní figura Blázna. Nebo že by Superego?! Vše za svitu svící a jen mírného přisvěcování několika reflektory. Jako bychom byli přítomni černé mši, jako by se nám vyjevovaly dvě hemisféry jednoho mozku.
Nemáme u nás příliš zkušeností s podobným typem magického divadla a symboliky. Neumíme vnímat cesty podvědomí, děsíme se temných stránek člověka i sebe sama. Právě sem míří – po vzoru surrealistů a přírodních mystiků – Jan Kačena. Zda se jedná o pouhou manýru a vnější oslnění Jodorowského psychomagií a Panickým divadlem Fernanda Arrabala či zda máme co činit se skutečným, odvážným tvůrcem, který před námi otevírá svět snů a podvědomí, nelze s jistotou tvrdit. To se pozná až po delším čase. Je to běh na dlouhou – možná celoživotní – trať.
Kartel Praha – Jan Kačena, Anna Marie Maxera, Matěj Nechvátal, Norbert Žid: Mulo na mě dává strach (pláň astrální). Scénář a režie Jan Kačena, hudba Pavel Ptáčník, výprava Pavel Ptáčník, Klára Suchá a Tomáš Roubal. Premiéra 22. prosince 2015. (Psáno z reprízy 14. února 2016.)
Komentáře k článku: Panické divadlo Jana Kačeny
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
