Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2019

ročník 28
12. 11.–25. 11. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Chtít se skrýt – za odpověď

    Bludištěm bílých chodeb holešovického DOXu vedou diváky do komorního sálu šipky s názvem nejnovější inscenace Divadelního spolku Jedl: beckettovské variace Pan Pros s podtitulem Slova, která mi nepatří. Sterilní prostor rozlehlé galerie, bizarní skulptury, fotografie čišící osamělostí a nápisy na stěnách (Ztratil ses? Abys poznal sám sebe, musíš se nejdřív ztratit) – to vše předjímá atmosféru enigmatické scénické koláže propojující soustředěné herectví Davida Prachaře a Lucie Trmíkové s živou hudbou Aleše Březiny (v podání klarinetového tria Clarinet Factory) a scénografií norského konceptuálního umělce Anderse Grønliena. Režisér Jan Nebeský ji vytvořil ke třicátému výročí smrti Samuela Becketta.

    A teď jsem zvědav, jak mě odsud dostaneš, praví David Prachař Lucii Trmíkové poté, co si zaleze do dutiny sloupu FOTO JAN SLAVÍK

    Prachař a Trmíková v kostýmech Jany Prekové nabízejí stereotypní představu partnerské dvojice. Muž v černobílém obleku, zvýrazňujícím hranatá ramena, a černém klobouku je typickou beckettovskou postavou a svůj sisyfovský osud dokládá hned první aktivitou: v rukou připoutaných v zápěstí k tělu přináší dlouhou chodbou kýble s barvou, které do sebe skládá na bílém plátně ležícím před diváky tak dlouho, až se barva rozlije. Jeho mlčení přeruší proudem slov teprve žena, která se představí v bachratém růžovém kostýmu, zvýrazňujícím hrudník, obtěžkaná igelitkami a krabičkou vajec, jež postupně rozhazuje kolem. Při tom vypráví příběh Pana Prose (precizně a s láskou ke každému slovu, jak je u herečky zvykem): Pan Pros byl obyčejný muž, který vycházel ze svého kopřivami zarostlého domu jen jednou za měsíc, když mu přišel důchod, a cestou do místního koloniálu brblal na kachny; a když jednou nevyšel, dům se zkrátka prodal, kopřivy vytrhaly a vesnice si oddechla od jeho brblání.

    Podobně prázdný život vede i dvojice hrdinů. Nemohou žít spolu ani bez sebe (přesně v duchu godotovského Nesahej na mě! Na nic se neptej! Nic mi neříkej! A zůstaň se mnou!), což protagonisté rozehrávají v nejrůznějších etudách a jejich cyklických variacích. Ty vykazují hluboké pochopení Beckettova díla (ačkoli jeho texty Trmíková ve vlastním scénáři nevyužívá), včetně tragikomického rozměru – osamělé šílení střídá roztomilé partnerské hašteření v obřích polystyrenových zvířecích maskách. Odpověď na otázku, co nového tvůrci k Beckettovi přinášejí, se ovšem vynořuje teprve postupně, spolu s tématem inscenace, jež lze rovněž zformulovat otázkou: Kde bere autor, který ve svém díle neustále pochybuje o smyslu lidské existence, potřebu stále tvořit? K čemu další slova, díla – k čemu je umění? Oproti slovům má umění jednu nespornou výhodu: může říkat stále totéž, ale tisíckrát jinak. To „nové“ tak můžeme hledat v jakékoli povedené situaci. Bezesporu přinejmenším v té, kdy si Prachař zaleze do dutiny sloupu a prohlásí: A teď jsem zvědav, jak mě odsud dostaneš, na což Trmíková reaguje stejným výrokem poté, co se k němu po dlouhém, zábavně rozehraném procesu vměstná také. Díky perfektnímu ozvučení prostřednictvím portů, zesilujících namáhavé hekání a oddechování, navíc vzniká pocit, že jste v úzkém prostoru namačkáni spolu s nimi.

    Na závěr Trmíková vysloví přání: Chtěla bych se skrýt za odpověď. Tímto zdánlivým oxymóronem nahlédne odpověď nikoli jako odhalení názoru jisté osoby, ale naopak jako snadné uzavření otázky, po němž následuje návrat do pohodlí anonymity. Dílo s jasně formulovaným tématem, které odpověď nabídne, divákovi upře možnost vstoupit do něj s vlastními otázkami. V Panu Prosovi ovšem tvůrci (podobně jako v loňské opulentnější a divácky vstřícnější Pustině) odpověď hledají teprve spolu s diváky – ať už v dadaistické malbě, kterou mohou při děkovačce všichni společně prozkoumat, či v inscenaci jako takové, otevřené četným intepretacím. Slova, respektive jejich význam, v postmoderním umění a postfaktické době zkrátka nepatří nikomu.

    Divadelní spolek Jedl, Praha – Lucie Trmíková a Kristýna Nebeská: Pan Pros. Režie Jan Nebeský, hudba Aleš Březina, scéna Anders Grønlien, kostýmy Jana Preková. Premiéra 2. října 2019 v Centru současného umění DOX.


    Komentáře k článku: Chtít se skrýt – za odpověď

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,