Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Pamela Howard: Využívám pouze tři barvy – červenou, žlutou a modrou

    Scénografka Pamela Howard je považována za kmotru britského scénického designu a jako ke svému vzoru a pedagožce se k ní hlásí elita dnešní britské scénografie. Osmdesátiletá dáma je pořád v jednom kole a zdá se, že rozhodně nehodlá odpočívat. Pro nás je důležité, že k Čechám, Praze a pražským umělcům má velmi blízko a opakovaně se k nám vrací (zúčastnila se i letošního ročníku Pražského Quadriennale, kde byla přivítána jako „živoucí legenda“). A pražští diváci budou mít možnost ve dnech 1. a 2. července vidět na Nové scéně ND (5. července pak na Smetanově Litomyšli) jeden z jejích nejnovějších projektů, na němž spolupracovala s českým skladatelem Alešem Březinou, singšpíl Charlotte: Tříbarevná hra se zpěvy.

    Pamela Howard připravuje scénografii k singšpílu Charlotte Foto archiv A-Březiny

    Vzpomínáte si, kdy a jak jste přišla na téma opery Charlotte? Co vás na ní nejvíce zaujalo?

    Prvně jsem viděla výstavu kvašových kreseb Charlotte Salomon v Královské výtvarné akademii v Londýně v roce 1998. Vstoupila jsem do výstavního sálu a spontánně pozdravila: Ahoj Charlotte!, jako bych ji znala odjakživa. Okamžitě mi totiž padla do oka podobnost mezi její prací a mými kresbami. Já obvykle kreslím tak, že využívám pouze tři barvy – červenou, žlutou a modrou –, vzájemně je mixuju a jsem vždycky zvědavá, kolik barev se mi tou kombinací podaří vytvořit. Strašně mě baví tvořit maximum z minima. A taky často využívám grafiku jako součást kompozice, řeči a slov, stejně jako ona. Byla jsem ohromena, a tak jsem si okamžitě koupila velkou knihu o její práci (Charlotte Salomon: Life? or Theatre? – pozn. red.) a od té doby ji mám stále u sebe. Její příběh je neuvěřitelný. A stejně fascinující je, že osud té opuštěné a nesmírně talentované dívenky v Berlíně třicátých let, jejíž krátký život byl násilně ukončen, dokázal spojit lidi z celého světa. Tomu říkám triumf umění nad tyranií.

    Jak jste naznačila, inscenace vznikla ve velmi pestrém mezinárodním složení.

    Můj kanadský kolega, herec a libretista Alon Nashman, viděl v roce 2006 stejnou výstavu v ontarijské Art Gallery. Charlottino umění a její příběh ho také uchvátily, takže se rozhodl, že se pokusí její osobnost přiblížit prostřednictvím divadelní scény. Dali jsme se dohromady a rozhodli se do toho jít společně. Navrhla jsem mu, že bychom mohli spolupracovat s mým oblíbeným současným skladatelem Alešem Březinou, kterého znám spoustu let. Kanada se ukázala být velice vstřícná vůči takovému projektu, a tak jsme to spustili. Jako režisérka a spolutvůrkyně jsem výrazně těžila ze setkání se skvělými profesionálními pěvci z mnoha různých zemí světa a nyní máme opravdu skvělé mezinárodní obsazení.

    Jak jste interprety vybírali?

    Pořádali jsme několik konkursů právě v rámci workshopů po celém světě, za přítomnosti našeho skvělého hudebního režiséra Petera Tiefenbacha. Tipovali jsme pěvce i pomocí ukázek na YouTube a oslovovali je prostřednictvím Skypu. Takže v konečné verzi máme na scéně u piana a kláves Petera a k němu tři další muzikanty. A pak je tu sedm performerů, z nichž každý hraje a samozřejmě zpívá několik rolí.

    Pochopitelně mě nejvíce zajímá vaše propojení s Českem a Alešem Březinou.

    Já považuji Prahu za svůj druhý domov a mám silný vztah k české muzice, k Leoši Janáčkovi, Pavlu Haasovi, Bohuslavu Martinů a dalším, speciálně pak k práci skladatelů a umělců, kteří jsou spojeni s neveselým obdobím světové války, hlavně Terezína. S bádáním kolem těchto umělců je spojena důležitá část mého života v polovině osmdesátých let minulého století, kdy jsem měla to privilegium pobývat v Čechách a byla jsem tu přijímána jako člen jedné velké rodiny. Prostřednictvím mých kontaktů na DAMU a v dalších organizacích jsem měla možnost objevovat svět Bohuslava Martinů a vytvořit inscenace dvou jeho velkých oper: Řecké pašije v mé režii měly řeckou premiéru v Národní opeře severního Řecka v Soluni, uvedené ve staré byzantské citadele Heptapyrgion, a Ženitba v Janáčkově divadle v Brně. Právě díky zájmu o českou hudbu jsem se seznámila s Alešem Březinou, ředitelem Institutu Bohuslava Martinů v Praze. A – jak jsem objevila vzápětí – také autorem vlastních originálních hudebních kompozic. Přiznám se, že šíři jeho talentu moc obdivuji. Stali jsme se velmi blízkými přáteli a uměleckými kolegy a myslím, že jsme oba byli potěšeni, že se společně můžeme podílet na singšpílu o Charlotte.

    Autoportrét Charlotte Salomon z roku 1940 Foto Jewish Women’s Archive

    Proč mluvíte o singšpílu, útvaru z osmnáctého a devatenáctého století? A proč má vaše inscenace podtitul Tříbarevná hra s hudbou?

    Když se podíváte na některé z mnoha webových stránek, které se věnují práci Charlotte Salomon, zjistíte, že tak nazvala svou kolekci kvašů: Life? Or Theatre? a Tri-Coloured Play with Music – Eine Singspiel. V době, kdy kresby vytvářela, se musela skrývat, proto ji v letech 1940–1942 rodiče poslali do exilu v jižní Francii, aby zde byla v bezpečí, což jí bohužel stejně nepomohlo. A měla tu k dispozici pouze tři barvy – červenou, žlutou a modrou. Ale i třemi barvami dokázala nakreslit spoustu fascinujících obrázků, které před svým odchodem předala zdejšímu lékaři se slovy: Opatrujte je pečlivě. Je to celý můj život! A pokud jde o termín singšpíl, objevuje se v díle Bertolta Brechta a znamená mluvený text přecházející do písně. A nebo ještě jinak: je to divadelní tvar, ve kterém mají hudba, zpěv, slovo, pohyb a výtvarná složka stejně důležitou roli. (Pamela Howard spolupracovala osobně s Brechtem a později s jeho partnerkou Helenou Weiglovou na první produkci hry Matka Kuráž a její děti – pozn. red.)

    Co je pro vás při inscenování na divadelní scéně nejdůležitější?

    To by bylo na dlouhé povídání. Vlastně jsem to všechno popsala na mnoha stránkách mé knihy What is Scenography?, jejíž třetí vydání právě vychází. Věcí, které jsou důležité, je opravdu hodně a já je v knížce člením do kapitol: text – výzkum – barva a kompozice – režie – interpreti – diváci. V poslední revidované verzi mám i kapitolu související přímo s prací na inscenaci Charlotte. Ale pokusím se to stručně shrnout do jedné krátké věty: Mým cílem jako režisérky a scénografky je zároveň pokusit se vytvořit třídimenzionální Charlottin svět a vyhnout se klišé, které se u podobných projektů často objevuje, tj. promítat její kresby na horizont za herci.

    Cítíte se víc scénografkou, či režisérkou?

    To se samozřejmě nedá jednoznačně říci. Nicméně i když se cítím spíše vizuální umělkyní a mám blíž k tvorbě scénografie v různých formách a prostorách, mým cílem je vždy pracovat s performery individuálně, snažit se porozumět jim a zdůraznit konkrétní talent, který u umělce cítím jako nejsilnější. Tak, aby to bylo ve prospěch celku a abychom společně dokázali co nejjednodušeji, nejjasněji, a přitom velmi autenticky zprostředkovat divákovi, který o Charlotte možná nikdy neslyšel, co nejvíc zajímavých věcí o její osobnosti. V naší historické epoše jsou příběhy o tom, jak fatálně politika ovlivňuje osudy lidí, bohužel stále aktuální. Ale my umělci (spisovatelé, hudebníci, malíři a další) máme možnost – pokud se nám podaří najít správné výrazové prostředky a formu – převyprávět a předat poutavé příběhy velkým skupinám lidí, kteří se přijdou podívat na představení. A to pokládám za velkou radost a zároveň obrovskou odpovědnost.

    Jak dlouho trvala realizace tohoto singšpílu?

    Začala v roce 2014, kdy jsem zahájila spolupráci s kanadským týmem a Alešem Březinou v Torontu. Právě tam jsme uspořádali ve spolupráci s Canadian Stage Company první workshop spojený s realizací projektu. Od té doby proběhlo několik dalších workshopů s novými zpěváky. A myslím, že nyní jsme dosáhli stavu, kdy máme úplně nejlepší tým, jaký si dovedeme představit. Samozřejmě, jsme v naší práci současně subjektivní i objektivní, a hodně sebekritičtí, a vlastně i když je inscenace hotová, hledáme, jak ji ještě vylepšit, zdokonalit tak, aby příběh byl co nejjasnější a abychom zároveň „uchovali integritu díla Charlotte Salomon“.

    Inscenace Charlotte: Tříbarevná hra s hudbou v režii Pamely Howard se po letošní evropské premiéře v Amsterdamu představí i v Praze Foto archiv

    O důležitosti telefonního seznamu

    Důležitou součástí osobnosti Pamely Howard je její východoevropské židovské dědictví. Její prarodiče emigrovali z Litvy do Newcastlu a ona sama se narodila v době (1939), kdy otec musel narukovat do armády. Vrátil se po skončení války v roce 1946 a tehdy se poprvé setkal se svou dcerou. Musel to být opravdu svérázný chlapík, protože se rozhodl rázně skoncovat s minulostí, jednoho dne otevřel telefonní seznam, nazdařbůh zapíchl prst, který spočinul na jméně Howard, a okamžitě si na úřadě nechal změnit původní jméno Hoffman na Howard. Sedmiletá Pamela tak, podle vlastních slov, ztratila identitu, či jednu z identit. Pro navrátilce z války měl stát privilegium: nabídl jim k obývání dům, kde nechtěl nikdo jiný bydlet. A tak se Howardovi přestěhovali do Birminghamu. Otec, který dostal finanční příspěvek, aby si koupil civilní šaty, místo toho zakoupil piano. A s ním byl spojen Pamelin sen stát se klavírní virtuoskou. Fyzioterapeut ji však upozornil na to, že její drobné prsty nikdy nebudou dost silné, aby v tomto oboru vynikla. Aby vyřešila, čím jiným se tedy zabývat, po vzoru otce rovněž využila telefonního seznamu. První škola byla od A: Art School of Birmingham. I když vůbec netušila, o co jde, vypravila se tam osobně a díky své naivitě spojené s odvahou se jí podařilo získat nejen finanční příspěvek na studium (1954–1958), ale zároveň i první práci v birminghamské divadle. Tady se mimo jiné setkala s hercem Albertem Finneyem, který ji následně seznámil s budoucími hvězdnými dramatiky Arnoldem Weskerem a Johnem Osbornem. Po čtyřech letech v Birmingham Rep putovala na Slade School of Fine Art (1958–1959) do Londýna. Následovala více než šedesátiletá kariéra scénografky, režisérky a pedagožky, která zahrnuje množství zajímavých setkání (mimo jiné spolupráci s Rogerem Planchonem či Bertoltem Brechtem) a spolupráci na více než dvou stovkách rozmanitých produkcí po celém světě. Pamela Howard byla během své dlouhé – a dosud neskončené – kariéry přímou účastnicí nejrůznějších divadelních reforem, stála u zrodu nových uměleckých směrů, vzestupu a pádu mnohých divadelníků. Spolupracovala s rozmanitými divadly jak v Británii (včetně londýnského Národního divadla), tak po celém světě. O své práci napsala úspěšnou knihu Co je scénografie?, která se od osmdesátých let dočkala už třetího doplněného vydání.


    Komentáře k článku: Pamela Howard: Využívám pouze tři barvy – červenou, žlutou a modrou

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,