Všechno je jinak aneb Pieter de Buysser dvakrát v Arše
Vlámský performer Pieter de Buysser staví svá představení na pochybnostech. Právě ty nabízí divákům skrze neobvyklé pohledy na nejrůznější skutečnosti, střídáním vyprávěcích a divadelních forem, přeskakováním z jednoho žánru do druhého. Jako by hlásal – nic není tak, jak se může na první pohled zdát. Nazývá to tvorbou nových mýtů, re-interpretací příběhů, které v sobě mají hlubokou lidskost jak v zoufalství, tak radosti a zároveň až dětskou vášnivou hravost. V Pálení knih vystupoval na scéně sám. Jeho performance balancovala na hraně mezi filosofem, klaunem a neživou-nemrtvou Schrödingerovou kočkou, z jejíhož pohledu zvláštní příběh sledujeme. Nebylo to tak úplně divadlo, ale ani scénické čtení (možná nejspíše scénická črta). Nejspíše se jednalo o konceptuální projekt. Podstatnou roli v něm hrála zprvu nenápadná šedivá truhla (někteří zahraniční kritici ji nazvali dokonce rakví), která byla v průběhu vyprávění postupně rozkládána. Nenadále z ní vyrůstala miniaturizovaná krajina, do níž nás dokázal de Buysser zatáhnout díky své – chvílemi až iritující – energii sugestivního vypravěče. Děj představení se dá těžko převyprávět. Je to na jedné straně příběh otce a dcery a jejich vzájemného vztahu, na druhé straně obecné zamyšlení nad dlouhou cestou, kterou každý z nás musí vykonat, aby se dostal sám k sobě. A to pálení knih z názvu? Součástí filosofie příběhu je to, že všechny své oblíbené knihy musíme spálit, abychom je dokázali nově interpretovat, podívat se na ně novýma očima.
Nejdůležitější je otevřít cestu živosti, žasnutí, otevřenosti, a to od samého základu (Pálení knih) FOTO ARCHIV
Jestliže Pálení knih poněkud připomíná Lynchovy filmy, kde se cokoli změní vzápětí ve svůj protiklad, a my netušíme, co je černé a co bílé, příběh Immerwahr je ještě komplikovanější. I když se odehrává pouze v jedné nepříliš proměnlivé dekoraci s dlouhým stolem a dvěma židlemi, více zde divák proplouvá časem sem a tam, stejně tak, jako si nikdy nejsme jisti, co je myšleno jako realita a co je fikce. Obě postavy jsou Pieterem a Maike, kteří se před diváky stávají současným manželským párem Midasem a Ellen, a navíc po chvíli přehrávají epizody ze života Clary Immerwahr a Fritze Habera. V centru pozornosti stojí životní dilema Clary Immerwahr, talentované chemičky, která si vzala za manžela Fritze Habera, nositele Nobelovy ceny za chemii, jenž po idealistických začátcích své profesní dráhy dal své schopnosti do služeb válečného zla a stal se prostřednictvím svých vynálezů největším masovým vrahem první i druhé světové války. Stylizované etudy ze života této dvojice se prolínají s osudy Midase a Ellen, kteří směřují k životnímu ideálu „služby dobru“. Ale právě v tu chvíli zaskočí autor diváky tím, že jim přichystá tragickou pointu. Jejich syn je zlynčován spolužáky. Představení tak nabízí zamyšlení nad tím, jak křehká je rovnováha světa, kde se – podobně jako ve starých mýtech – může dobro snadno zvrátit ve zlo či neočekávanou tragédii. U podobného typu představení si divák ani tak nevšímá hereckého provedení, které má v sobě (možná až úmyslnou) naivitu a nedokonalost, ale spíše se soustředí na rozbíhavé nitky příběhů a myšlenek a spolu s performery sdílí zvláštní, nedefinovatelné emoce. K tomu patří i pocit, že chvílemi divák obtížně drží pozornost a musí mobilizovat všechnu svou energii, aby se zcela neztratil v labyrintu příběhu.
Komentáře k článku: Všechno je jinak aneb Pieter de Buysser dvakrát v Arše
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
