Divadelní noviny Aktuální vydání 16/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

16/2019

ročník 28
1. 10.–14. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Slovo jako zaklínadlo

    Štěpán Pácl, od této sezony stálý režisér činohry Národního divadla, vydal knižně svoji disertační práci, kterou vloni ukončil studium Scénické tvorby a teorie scénické tvorby (scénologie) na DAMU. Nazval ji Slovo v prostoru (Scénické řešení a divácký prožitek dramatu). Na příkladech svých šesti inscenací popisuje proces jejich vzniku, vlastně svoji režijní zkušenost. Někde se více věnuje jazyku hry (Konec masopustu, Krvavé křtiny aneb Drahomíra a její synové) jako klíči ke scénografickému uspořádání prostoru a vysvětluje, jak od dramatického textu, především od jeho zvukových kvalit a pocitových vjemů, které v něm vyvolával, odvozoval konkrétní uspořádání scény. Přitom domýšlí, jak slovo (vyslovovaný text) a umístění hereckých akcí v prostoru mohly působit na publikum. Jindy Pácl sleduje více ideová východiska autora textu (Vytrvalý princ), a jak se promítají do řešení prostoru, nebo podrobně popisuje specifickou „choreografii“ hereckých výkonů (Z prachu hvězd), a jak se vztahuje k symbolickým významům textu.

    Slovo_v_prostoru_fmt

    S trochou nadsázky by se dalo říct, že se Pácl, který v Kristových letech ještě stále patří mezi mladé české režiséry, v knize pokouší popsat svoji inscenační metodu i způsob, jak přemýšlí o divadle a dramatu. Jeho pohled zevnitř doplňuje v závěrečné kapitole divácký pohled zvenčí: ve dvou, charakterem spíše teatrologických textech, se zabývá analýzou několika inscenací německojazyčných scén, které byly pro jeho přemýšlení o prostoru, herectví, herecké dramaturgii a slovu na scéně inspirativní. Týkají se tvorby berlínského Deutsches Theater v sezonách 2001–2007 nebo herecké práce Mi­chaela Maertense.

    Slovo v prostoru se nečte snadno. Je to knížka nevyvážená a myšlenkově i stylisticky rozbíhavá. Má všechny rysy školní práce, která příliš nepočítá se čtenářem a obrací se spíše k učiteli. V publikaci s názorným a poměrně bohatým fotografickým doprovodem se střídají pasáže vypjatě teoretické, popisné a analytické s rozsáhlými citacemi z dramatických textů. Jen zřídka se uprostřed sáhodlouhých popisů dění na scéně podaří autorovi vtáhnout čtenáře do atmosféry vzniku inscenace. Navíc se často nemůžeme ubránit pocitu, že Páclovo teoretizování jen složitě a mnohomluvně vyjadřuje vlastně banální poznatky, jako třeba v této větě: Scénické možnosti hry mají tedy co dělat s formováním samotného hereckého projevu, respektive s herectvím jako takovým: Dramatikova slova se stávají nejen prostředkem sdělování informací, které dané téma poodkrývají, ale především prostředkem sdílení vnitřních hnutí dané postavy. Jinak řečeno, herecké objevení tohoto „jak“ při využití scénických vlastností slov umožňuje dané téma nejen chápat, ale doslova uchopit, tj. pocítit a zažít jakoby společně s postavami, tedy – přesněji – s jejich (podle Zicha „vnitřním hmatem“ pociťovaným) jednáním.

    Termín vnitřně hmatové vnímání, který se v knize mnohokrát opakuje, si Pácl vypůjčil ze Zichovy Estetiky dramatického umění, kde se používá pro popis tvorby herecké postavy, a také od svého pedagoga scénologie Jaroslava Vostrého, k jehož pracím Scénování v době všeobecné scénovanosti nebo Scénické působení a zrcadlové neurony (společně se Zuzanou Sílovou) se odkazuje například v této větě: Vydali jsme se cestou, na níž aktuálnost ve smyslu naléhavosti tématu vycházela z představy pevného sepětí jeviště a hlediště společným prožitkem na základě nejen toho, čím se na scéně argumentuje, ale i na základě toho, co se na scéně děje v samotných slovech a jak znějící slova na scéně vlivem jejich motorického utváření pomocí mluvidel apelují na zrcadlové neurony diváků.

    Pácl se přímo zaklíná slovem a jeho silou: opakovaně se pokouší popsat intuitivní či instinktivní „zážitek“ textu, jak ze strany tvůrců, tak ze strany diváků. Podrobně se také věnuje analýze hereckých výkonů, ale s výjimkou zahraničních inscenací v poslední kapitole, mu zjevně chybí odstup. Popis jednání postav splývá s režijním výkladem, skutečnost splývá s intencemi režiséra v roli autora, který se až trochu úporně snaží „rozebrat“ vznik divadelních obrazů a racionalizovat jejich magii.

    Při vydání Slova v prostoru spojily síly Nakladatelství KANT a Ústav scénické tvorby DAMU. Publikace má rejstřík i cizojazyčná resumé.

    Štěpán Pácl: Slovo v prostoru (Scénické řešení a divácký prožitek dramatu). Připravil Ústav teorie scénické tvorby DAMU, vydalo Nakladatelství KANT v edici DISK, 2015. 193 stran.


    Komentáře k článku: Slovo jako zaklínadlo

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,