Divadelní noviny Aktuální vydání 10/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

10/2024

ročník 33
14. 5. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Oživlé obrazy pod hvězdným nebem 

    Balet Jihočeského divadla představil v prostorách zámeckých zahrad v Českém Krumlově během deseti srpnových večerů inscenaci věnovanou Egonovi Schielemu. Tento bohém žil a tvořil divoce, provokoval, dráždil a spolu s Oskarem Kokoschkou vytvořil vlastní expresivní jazyk, byť jejich vzorem byl Gustav Klimt, představitel elegantně dekorativní secese.  

    Oba mladíci byli fascinováni barevnými plochami, rostlinnými motivy Klimtových děl, ale zcela se vzepřeli jejich lineárnosti a zapsali se do dějin výtvarného umění jako významní zástupci expresionismu, uměleckého směru etablovaného před první světovou válkou v Německu. Vzorem jim byl Friedrich Nietsche, v jehož literárním díle Tak pravil Zarathustra nacházeli duchovní inspiraci. Co záleží na mém stínu! Ať si za mnou běží! Já – poběžím od něj pryč… zní hrdinův výrok, který expresionističtí umělci vzali za svůj a také utíkali pryč: od stínu akademických i společenských pravidel.  

    Bouřliváckého filozofa pokládali za parádní příklad sebeosvobození od autoritářských tlaků, z maloburžoazního šosáctví a materialistického myšlení. V lecčems však vycházeli z romantismu, a to nejen ve vystupňovaném vnímání vlastního ega, ale rovněž v symbolickém výkladu světa, v hledání metafyzických základů a v obrodě nefalšované tvořivosti.  

    Nastolili estetiku brutalizující ošklivosti, kterou zastánci hnutí považovali za výzvu k vysvobození z „ghetta“ krásy a nevinné uhlazenosti. Proto i na plátnech Egona Schieleho vystupuje do popředí předrážděnost, kontrasty barevných ploch nebo nervózně hrotité, cikcakovité tvary. A právě tyto aspekty osvědčený tvůrčí tým nechal zřetelně proniknout do projektu Egon Schiele – Autoportrét vytvořeného pro plenér s otáčivým hlediště v Českém Krumlově.  

    Foto: archiv divadla

    Muž s rozčepýřenou hřívou 

    Choreograf Jan Kodet spolu s režisérským duem SKUTR (Martin Kukučka, Lukáš Trpišovský) vypracovali libreto, které je kaleidoskopem výjevů, jež mají rozkrýt vrstevnatost Schieleho génia. Inspirováni jeho životem, ale především výtvarnými pracemi vytvořili scénické obrazy, jimž dominuje pečlivě vypracovaná a neskrývaně preferovaná výtvarná vizualizace, která je pro inscenátory základem. Někdy však až příliš svazujícím, když taneční textura je místy velmi střídmá a vystačí si například jen s přechodem tanečnice v průsvitné mnohobarevné „kukle“ či s jejím vysvlékáním za doprovodu rozhoupané lampy. Možná tvůrci záměrně zanechali některé scénické výjevy v krátké stopáži pohybově jen takto načrtnuté, jako skicu bez pevných kontur, jako je tomu na Schieleho akvarelech.  

    Z hlubin zámeckého parku kráčí postava v černých širokých kalhotách, bílé košili, s barevnou vázankou, v tmavém saku, v černých kotníkových botách. Bíle nalíčená tvář s tmavými tahy kolem očí, zvýrazněným obočím i ústy a rozvrkočenými vlasy patří Zdeňku Mládkovi, jehož uhrančivý pohled se zapichuje do hlediště. Za chůze roztáčí bizarní kolo, stroj, s nímž jako by cestoval časem a vracel se do vzpomínek umělce, předčasně zesnulého na španělskou chřipku ve dvaceti osmi letech. On i další, zprvu stejně odění tanečníci a tanečnice procítěně ztělesňují prožitky, pocity a vjemy, které autorské trio z malířova díla a deníků vyčetlo a vložilo do představení.  

    Shodně s umělcovými podobiznami se ve středu zájmu ocitá lidské tělo se všemi údy. Nyní sleduji hlavně tělesný pohyb hor, stromů a květin. Všude si vzpomínám na podobné pohyby v lidském těle, na podobná hnutí z radosti a utrpení v rostlinách… poznamenal Schiele v dopise 25. srpna 1913. Spatřoval v tělesném projevu cosi rostlinného, nikoli ve smyslu elegantních linií již zmiňované secese, ale v nervózně těkavých, trhaných konturách, díky nimž jeho postavy působí jako loutky, bezbranné duše, jež se snaží prorvat z těla ven. A tento aspekt se Kodetovi podařilo zachytit nejpregnantněji a nejexpresivněji ve vibrujícím pohybu, výrazných posturách, gestikulaci, mimice vycházejících z vnitřního přepjetí a neklidu Schieleho podivných těl, neslyšného sténání, výkřiků, jak je tomu například na malířově portrétu z roku 1910 s názvem Stojící akt.  

    Foto: archiv divadla

    Hudební libozvučnost  

    Pod sedadly dvou obřích židlí tančí sbor a sekunduje sólu Zdeňka Mládka, jehož nervní těkání dokreslují kořeny prodlužující jeho ruce. Kodet v tanečně pohybové kompozici od počátku soustředí svou pozornost na práci paží, rukou, a to od jemného kroužení v zápěstí, pohybu ukazováčku, s nímž si Mládek a později i další tanečníci přejíždějí po těle, až po ostré, přímé průniky celého trupu do prostoru. Do inscenace se pak jasně propsaly rovněž ozvuky známých kreseb žen zachycených Schielem v rozličných pozicích. Kupříkladu v sekvenci, kdy tanečnice pózuje na červené látce rozprostřené na schodech. 

    Osmdesátiminutová produkce nabízí rychlé proměny obrazů, jakoby zhmotněných snů či představ, malířových (i našich) fantazií. Ty se ve chvílích, kdy se tanečníci rozptylují po trávníku a posléze se objevují v rámech šesti dveří, opticky přimykají k surrealistickým obrazům Reného Magritta. Hudební tok od Petra Kalába poetickou atmosféru scén neruší, je ambientním podkresem s povzdechy, libozvučným partnerem, až paradoxně ke skutečnosti, jak neklidně Schieleho díla působí. Partitura obsahuje i výrazné rytmické plochy a části ve třídobém pulsu. Některé melodické segmenty se vracejí ve skladbě jako leitmotiv, který není vždy choreograficky plně využitý, když valčík ani výrazné staccato tanec zásadně nestrukturují.  

    V inscenaci se rychle roztáčí jeden výjev za druhým. Někdy se nestačíte ani nadechnout a už vás otočná konstrukce veze dále dokola, ale vždy se stejným fokusem. Ukázat a poodkrýt rozporuplný svět bohéma, dandyho, jenž proslul akty a autoportréty. Bouřliváctví a provokatérství, které jej doprovázely, však do představení nepronikly s tak průraznou obsahovou intenzitou a citovou expresí, jak ji vnímám na Schieleho obrazech. Ve vizuálně vytříbené stránce projektu, za níž stojí Simona Rybáková (kostýmy) a Martin Chocholoušek (scéna), jsem postrádala více tanečně šumivé esence, jež by ještě více okysličila výtvarně spektakulární podívanou, kdy jste se při troše štěstí mohli dojímat i přírodně divadelní scenerií pod hvězdnou oblohou.   

    ///

    Jihočeské divadlo, České Budějovice – Jan Kodet, Martin Kukučka, Lukáš Trpišovský: Egon Schiele – Autoportrét. Libreto Jan Kodet a SKUTR (Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský), choreografie Jan Kodet, režie SKUTR, hudba Petr Kaláb, scéna Martin Chocholoušek, kostýmy Simona Rybáková, světelný design Karel Šimek. Premiéra 5. srpna 2023 před Otáčivým hledištěm Český Krumlov (psáno z reprízy 13. srpna). 


    Komentáře k článku: Oživlé obrazy pod hvězdným nebem 

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,