Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2019

ročník 28
11. 6.–24. 6. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Oxana Smilková si vybírá kočku

    Přiznávám, že formální strukturu knihy tvoří asociace, dojmy, myšlenky, bůhvíjak zachráněné v zahozených papírech, denících, vzkazech… ušmudlaných koloběhem času, pracovním nasazením, povinnostmi… ve stránkách, které zmizely z logické posloupnosti uběhnuvších událostí… zabodnutých v notýscích, které byly po ruce při tvorbě s herci, studenty, výtvarníky, skladateli, dramatiky, spisovateli…

    Takto uvádí svou knihu Metaforická metoda vedoucí ateliéru herectví na brněnské JAMU Oxana Smilková a je to patrně nejsouvislejší pasáž celé knihy. Ony asociace, dojmy a myšlenky jsou tu předkládány, jak se namanou. Jsou nejspíše pokusem postihnout intuitivně provozovanou pedagogickou metodu, ale žádná metoda tu není jasně podána: autorka možná nechce, možná nemůže. Opakovaně jsem se ovšem při četbě ptal, komu je kniha určena, k čemu je vůbec vydávána a co vlastně říká. O vědeckou činnost (ani o umělecky založenou vědeckou činnost) nemá jít – víme, že umění není vědou, a existují momenty, které se v něm mohou interpretovat různě. Obávám se, že za tímto tvrzením se skrývá více než jen jedno neporozumění. Je ale možné, že se plete čtenář a jen neporozuměl zaumné a rozkošatělé metaforické metodě autorky.

    Struktura knihy je skutečně chaotická: kdesi zkraje dlouze cituje z deníků z poloviny osmdesátých let. Zápisky zabírají několik dlouhých stran, ale není jasné, kde končí. Jisté je, že tu s námi Smilková hraje falešnou hru: odkazuje se na Ecovu knihu Bludiště seznamů, která vyšla italsky až v roce 2009, a podobně odkazuje i na vlastní pedagogickou činnost: Každým rokem přichází krásní mladí lidé, kteří chtějí vědět, objevovat… Jak poznat, kdo je opravdu ten Prométheus?… a kdo je… jen zvědavcem? O budoucím herci se mluví jako o človíčkovi, který povede naši kulturu dál, kdo dá člověku naději v našem dnešním světě. To jsou sugestivní a patetická a zároveň demagogická a vlastně arogantní zvolání, která neříkají venkoncem nic. O svém učiteli Andreji Gončarovi píše: Zajímavé je, že svým temperamentem mistr vyvolával dojem génia a despoty současně… Co to znamená? Nevíme.

    Oxano, prosím, bez zbytečného patosu… koriguje se autorka a sama si hned odpovídá: I když to tak cítím?… Okay… Co nám je ale po tom, jak to autorka cítí? Už Aristoteles poukazuje na to, jak pathos, apel na cit, je podstatou demagogie a politické manipulace. Tato kniha vnucuje vlastní pohled na svět. Tento pohled se jeví laskavě a my si můžeme někde v jeho rámci najít svou vlastní kapsu svobody, ale co na tom? Jako čtenáři máme dvě možnosti: buď na hru přistoupíme a pak se staneme součástí (Smilkové) hry, nebo nepřistoupíme, a pak je ta kniha snůškou patetických výkřiků o tom i onom. A za tím vším se vznáší patristický stín velikánů jedné prapodivné kosmologie: Stanislavskij, Dostojevskij, Tolstoj, Děmidov, Nietzsche, Diderot, Joyce, Descartes, režisér Gončarov a další. Pak zcela náhle v polovině knihy zvolá: …Umřel Václav Havel… a chaotický vesmír metaforické metody se řine dál.

    Patrně při pokusu zaznamenat metodu cvičení Smilková píše: Všichni pokračují v pohybu tělo-voda. „Co, Anetko, Sára? S Ivanovem? První scéna? Sára s tělem-voda? Super… šikulka… rozumím… zkoušej dál!“ – My ale nerozumíme a Smilková nám nepomáhá. Sdělení není podstatou tohoto textu (rozuměj: jasné sdělení). Sděluje se tu neurčitě, chaoticky. Smilková by asi řekla metaforicky, ale i to je nedorozumění. Ambivalence a nedourčenost metafory jsou něco jiného než nedovařenost, opacita a vůbec vágnost. „… tělo naplněné veselými černobílými kuličkami“ zní můj požadavek „A ony ve vás neustále skáčou, mění rychlosti, vysmívají se vám… Zkoušejte, zkoušejte!“ To jsou beztvaré bláboly. Nebyli jsme tam, nerozumíme. Číst to jako sugestivní poezii nelze: text poetické kvality nemá. Jestli se tu něco říká o herecké práci, je to samovolné, eratické a obávám se, že i psychicky škodlivé.

    Kniha sestává ovšem nejen ze zápisků vlastních, ale dobrou třetinu (ne-li polovinu) tvoří zápisky studentů. Scénář z roku 2014 je uveden celý (pětina knihy), autorství neurčeno. Je možné, že studentské zápisky začínají a končí jinde: typografie ovšem nenapoví a autorský hlas studentů je nebezpečně k nerozeznání od asociativního, úhybného stylu Smilkové. Literatura je na závěr uvedena v ruštině bez ohledu na to, oč jde. Proč jsou Merleau-Ponty, Marinetti, Jung, Seneca ad. uvedeni v ruštině, netušíme. Řazení literatury je – podobně jako celá kniha – bez ladu a skladu. Kniha nakonec uvádí 15 stran obrazového materiálu s náhodným popisem (bez datací) a nějaké seznamy. K čemu, netušíme. Je to prostě autorčino soukromé umělecké portfolio?

    Ediční činnost JAMU je nesourodá. Vedle knih, které jsou pečlivě připraveny a prokazují soustavnou badatelskou činnost, se tu objevují jakési kvodlibety – libovůle vydávané snad z pocitu jejich významu, snad z potřeby publikační činnosti samotné, snad z nedostatku sebekritiky. Metaforická metoda patří do této kategorie. Jakkoli Smilková sama umění a vědu hned zkraje odděluje, je kniha vydána jako vědecká publikace s recenzenty prof. Tatjanou Lazorčákovou a Mgr. Blankou Fišerovou. Jak je to možné? Byly to skutečné recenze, nebo jen naoko? Pokud skutečné, jak je možný takový dojmologický výsledek?

    Kdo by se knihou chtěl nějak řídit (rozhodně ne orientovat) a divadelně inspirovat, pak ať při něm stojí všichni svatí. Vlastní pedagogickou metodu O. Smilkové si netroufám soudit – z knihy ji skutečně poznat nelze (tedy alespoň doufám, že toto není skutečně herecká metoda). A protože já a většina možných čtenářů nejsme zasvěcenci této metody a jejího jazyka, hloubka i podstata sdělení nám uniká. Kriticky vzato: posoudím-li jen to, co je tu psáno, je kniha samotná čiré šarlatánství.

    Oxana Smilková: Metaforická metoda: Já si vybírám kočku. Brno: JAMU, 2017, 273 s.


    Komentáře k článku: Oxana Smilková si vybírá kočku

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,