Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 28
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Otisky umírající epochy a bolestných vztahů

    Každoročně přiváží Pražský divadelní festival německého jazyka do Prahy inovativní divadlo. Někdy s důrazem na nové autory, jindy na režiséry či režisérské postupy, často s neobvyklými výtvarnými a hereckými přístupy. Letos mezi takové patřila Vojna a mír Burgtheateru hraná v barrandovských studiích, Fritschova Nora inscenovaná jako horor či Hermanisovo Volání divočiny se šesti živými psy na jevišti. Pro mne ale nejdůležitějšími a nejobjevnějšími byly dva – dalo by se říct – divadelní dokumenty, byť v druhém případě jde spíše o vysoce estetizovanou teatroterapii či – jak bylo řečeno po představení – do psychologie aplikovanou divadelní vědu.

    Vy chcete malovat mé dlouhé ruce

    Otto Dix: Portrét Sylvie von Harden, 1926. Repro Musée National d´Art Moderne, Centre Pompidou Paris

    V prosklenném Café teatru Černá labuť s výhledem na noční Prahu vystoupil se svým sólem Monokl, portrét Sylvie von Harden herec lucemburského Národního divadla Luc Schiltz. Monodrama Stéphane Ghislain Rousselové, která je i režisérkou a autorkou scény a světelného designu, je vlastně monologem novinářky Sylvie von Harden (1894-1963) během portrétování malířem Otto Dixem (1891-1969) v roce 1926. Portrét, který se dnes nachází v Musée National d´Art Moderne v pařížském Centre Pompidou, je průkopnickým dílem tzv. „nové věcnosti“ a sám autor je považoval za reprezentanta nové epochy, v níž nebude záležet na vnější kráse ženy, ale na jejím psychickém stavu.

    Luc Schiltz portrétovaný Stéphane Ghislain Rousselovou. Snímek archiv DFNJ

    Téměř po celý čas více než hodinu trvajícího představení sedí Schiltz oblečený do stejných šatů, ve stejném účesu a gestu, s monoklem v oku u kulatého stolku, jako jeho předobraz. A po celý čas vysoko posazeným – jakoby ženským – hlasem komunikuje s (v představení nepřítomným) malířem, který jej (ji) portrétuje. Autorce textu i herci se podařilo kongeniálně zachytit temný čas tehdejší doby plné freudovského sebepoznávání, drogové nezávislosti, uměleckých výstřelků, feministických a levicových idejí, vysokého intelektualismu a ztřeštěného individualismu. Extrémně vypjatý herecký výkon plný nervních gest, ostrých pohybů, divokých střihů skvěle koresponduje s textem i dobou, ve které se portrétování odehrává. Jako bychom se ocitli ve světě muzikálu Kabaret nebo Mannově Mefistovi. Jediné hercovo potažení z cigarety, trvající snad deset úvodních minut, charakterizuje smrtelnou přitažlivost pikantně dekadentní epochy a předznamenává její pád víc než jakékoli historické dokumenty.

    Bolestí a láskou ryté

    Co by dnes bylo vašich sto rytířů? Snímek archiv DFNJ

    Legendární hambursko-berlínská skupina She She Pop, jeden z plodů giessenského Institutu pro aplikovanou vědu druhé poloviny 90. let minulého století (skupina vznikla 1998), přivezla do Divadla Archa svou již slavnou produkci Testament z roku 2010. Na podkladě generačních motivů ze Shakespearova Krále Leara se v ní setkávají a o sobě a svých vztazích se vzájemně přou a diskutují čtyři členky skupiny se třemi svými skutečnými otci. Se třemi proto, že jeden z otců se odmítl projektu účastnit. Ale i čtvrtá dcera je v inscenaci důležitá. Může volněji komentovat dění, snáze se dostává mimo osobní konflikty, současně s ní často (sou)cítíme, jako by byla otcem vyhnanou, opuštěnou Cordelií. Žádná z aktérek, kterým je kolem čtyřiceti, však není po celý čas Goneril, Regan ani Cordelií. Různě citované úryvky ze Shakespeara si prohazují, charaktery a postoje střídají. Či přesněji – uchovávají si je takové, jaké mají samy, jaké samy jsou. Stejně jako jejich otcové, z nichž jeden je levicový řecký intelektuál, v 60. letech v Německu usazený emigrant, druhý bývalý vědec a třetí průměrný reprezentant střední třídy, všichni dnes již v důchodu a všichni zastánci víceméně konzervativních kulturních postojů a hodnot. Před diváky se odvíjí emotivně silný, intelektuálně vysoce sofistikovaný – ale v každé chvíli čitelný, srozumitelný – rozhovor dcer s otci, který se postupně mění v otevřené setkání. Záleží totiž na tom, kdo klade otázky a jaké, záleží na tom, kdo v dialogu „vede“. Ačkoli na začátku se Lear svého majetku vzdává ve prospěch dcer, na konci jako by jej dostával zpět. Dcery chtějí generační výměnu uskutečnit znovu, důstojně, tak jak ji dosud žádná generace neprovedla. S vzájemným pochopením a láskou. Rozebírat a analyzovat toto představení by vydalo na odborný seminář. O Shakespearově Learovi, o psychologii dětí a rodičů, o antropologii mezigeneračních vztahů. Inscenace je vynikajícím dramaturgickým rozborem textu, a to do takových detailů, že by se to dalo vyučovat. Uvedu aspoň jeden příklad. Aktérky se ptají: Co by dnes bylo vašich sto rytířů, které byste si chtěli udržet a s nimi k nám stěhovat? A otcové nejprve odpovídají: majetek, dílna, knihovna, ale postupně docházejí k tomu, že význam oněch sta, později padesáti a méně a méně rytířů je důstojnost, úcta k nim a respekt k jejich slábnoucím silám a stále větší fyzické i psychické (ne)mohoucnosti. Dialog jde do hloubky, aktéři se dostávají k čím dál konkrétnějším detailům a jistě přemnohý divák si vybavuje své vztahy s rodiči a jejich stárnutím a někteří už vztahy s dětmi. To vše je prodchnuto nenápadnou divadelností, různými projekcemi, proměnou kostýmů, písněmi, tancem, nadhledem, ironií a humorem. Diváci byli do tématu vtaženi, mnozí po představení vysoce pohnuti a ještě dlouho poté – jak s některými aktéry přímo na jevišti (po představení se konalo veřejné setkání), tak mezi sebou – o inscenaci a jejích tématech přemítali a diskutovali. Právě v tom je smysl podobných produkcí, dostávajících divadlo do úplně jiných dimenzí, než jsme zatím byli u nás zvyklí.

    Více o celém DPFNJ se dočtete v Divadelních novinách č. 21/2011, které vycházejí v úterý 13. prosince.


    Komentáře k článku: Otisky umírající epochy a bolestných vztahů

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,