Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Osudová setkání

    Jednoho dne roku 2011 se ozval telefon: Václav Postránecký. Prý by za mnou s Ondrou Vetchým chtěli přijít domů v klidu si popovídat. Kdo by je rád nepřijal. Jenže Václav povídá: Jiří, já už nemohu pokračovat ve funkci prezidenta Herecké asociace. Dělám to šest let a upřímně si uvědomuju, že už nemám energii to zvládat vedle povinností v divadle nebo před kamerou. Tady Ondra a ostatní v prezidiu Herecké asociace si myslí, že bys to po mně měl převzít ty, protože máš zkušenosti ve svých předešlých aktivitách s legislativou – s politiky, ministry i jako manažer. Myslel tím mé aktivity v gay hnutí.

    10. května 2019. Rodině a přátelům Václava Postráneckého.Byl bych rád, abyste věděli, že mé myšlenky, má láska a modlitby jsou s vámi všemi, kterým schází ten výjimečně talentovaný člověk. Dokázal nám zlomit srdce a přimět nás k pláči právě proto, že věděl, jak nás rozesmát. Bůh s ním! S láskou navždy Bob Wilson

    Proti mně seděl Pan Herec, s nímž jsem se na place setkával zřídka, většinou v dabingu. Který když jsem přišel poprvé v životě do studia ČT před mikrofon a měl (za spoluúčasti pánů Hrušínského a Munzara) nadabovat jediné slovo: Ano!, mne (poté co mi režisérka Nováková třikrát vynadala a kvůli mně se smyčka třikrát opakovala) pohladil po hlavě a řekl, že ho napoprvé taky takhle masírovala – ať vydržím. Že to bude dobrý. A bylo…

    Seděl proti mně Pan Herec, za kterým jsem se v sedmnácti letech vydal do Prahy do divadla. V roce 1976 jsme totiž v chomutovském ochotnickém souboru Karel Čapek zkoušeli pěknou hru Grigorije Gorina – jak jsem ostatně nedávno v Divadelkách vzpomínal – …zapomeňte na Hérostrata. Já hrál roli Hérostrata stejně jako Václav Postránecký v Městských divadlech pražských. To když se náš režisér Griml dozvěděl (a k tomu že hlavního protihráče – soudce – hraje Jan Tříska), posadil celý soubor do autobusu – a jeli jsme. Bylo to nádherné představení režiséra Vymětala: Václav mne nenechal vteřinu v klidu – říkal jsem si s ním text role, ale nestíhal jsem chápat, kde bere tu intonační a pohybovou invenci, se kterou ovládl jeviště – a nás. Po návratu do Chomutova jsem nespal celou noc a pak řekl režisérovi, že na to nemám, že to nezvládnu. Smál se, že chápe – ale ať se nesnažím napodobovat nenapodobitelné a ať jsem svůj. Dopadlo to dobře – a já se díky Václavově inspiraci definitivně rozhodl být hercem a jít na DAMU. Tam mi o něm po čase právě náš pedagog Ladislav Vymětal hodně dobrého řekl – a dával mi pro naše školní etudy role, které Václav hrál (to už v Národním divadle). A tak jsem na něj nadšeně chodil dál. A nechápal jsem, jak ho mohli kdysi nevzít na DAMU!

    A teď sedí proti mně na gauči a nabízí mi svou roli prezidenta Herecké asociace. Velmi pravdivě cítil, že musí být prožita naplno, na stálý úvazek, aby se mohlo aktuálně řešit vše potřebné, aby se do činnosti nezapojovala většinou jen pražská divadla, ale také kolegové z regionů. Nabídl jsem, že budu půl roku docházet do sídla Herecké asociace, abych se se vším seznámil. Souhlasil, jmenoval mne svým poradcem a věnoval mi poctivě svůj čas a informace o všem možném. Za pomoci kanceláře a jeho vlídné, stále úsměvné komunikace jsem se rozhodl nabídku přijmout.

    Nikdy nic nevytýkal – vždy pochválil (když bylo co). Vždy se s lehkým nadhledem, ale s upřímným zájmem ptal: Jak to šlape? Když jsem ho pozval v úzkém kruhu nejbližších na sváteční večeři k jeho sedmdesátinám, zase jsem jen žasl nad jeho optimistickou pohodou, milou komunikací – a přehledem.

    Na jevišti jsem ho směl naposledy obdivovat v Audienci u královny – v autentickém Churchillovi. Když jsem mu děkoval, zarazil mě: A víš, Jirko, co řekl Winston, když se ho novináři ptali na oslavě devadesátin, jak je možné, že se s denní whiskou a neustálými doutníky dožil tak vysokého věku?Za všechno vděčím SPORTU. Že jsem ho nikdy nedělal!

    Milý Václave, přeju ti vlídné Herecké nebe.


    Komentáře k článku: Osudová setkání

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,