Život je sen, a přesto pokládá otázky tak vzrušující, že se dodnes vedou spory o její „pravé“ interpretaci. Uvádění je přitom riskantní v tom, že nejde o text lehce „stravitelný“.">
Divadelní noviny Aktuální vydání 10/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

10/2024

ročník 33
14. 5. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny >

    Osud, život, sen

    Téměř čtyři století nás dělí od vzniku hry Pedra Calderóna de la Barky Život je sen, a přesto pokládá otázky tak vzrušující, že se dodnes vedou spory o její „pravé“ interpretaci. Uvádění je přitom riskantní v tom, že nejde o text lehce „stravitelný“. Staví především na slově a filosofii, která zrovna nesouzní se způsobem života, který naši společnost do značné míry ovládl. Chce dnes vůbec někdo procházet tak složitou sebereflexí jako Segismundo, který musí překonat osudové předurčení a naučit se zacházet se svobodou tak, aby zásadně proměnil sám sebe?

    Král Basilio nechá uvěznit svého syna Segismunda, protože uvěří proroctví, věštícímu po narození dítěte budoucí neštěstí. Když se nakonec rozhodne povolat ho přece jen na trůn, Segismundo není na svobodu připraven a jeho kroky provází smrt. Zdá se, jako by věštbu svými činy naplnil, a proto se octne znovu ve vězení. Tady pak uvěří tomu, že se mu všechno jen zdálo. V bolestivém sebepoznání musí sestoupit až na dno své duše, aby našel životní cestu. Teprve ve chvíli, kdy vlastní svobodu dokáže poměřit vyššími zákonitostmi, kdy nahlédne své omyly a obětuje osobní zájmy i city vyššímu poslání, nachází „život jako sen“, který odpovídá na základní otázky lidského bytí.

    V Plzni začali úpravou, pokrátili monology a soustředili pozornost hlavně na postavu prince Segismonda. Postup je to logický (málokdo by asi udržel pozornost při několikastránkových proslovech), ale přesto v sobě skrývá nebezpečí. Do značné míry se totiž ochuzuje duchovní podstata hry a mizí její filosofie. Režisér Juraj Deák samozřejmě tento postup zvolil vědomě, protože věřil, že skrze silný příběh zazní i silné téma. Nejsem si ale jistá, zda je tato víra oprávněná. Příběh jednoho těžkého individuálního osudu přebíjí všechno ostatní paradoxně i proto, že Jan Maléř hraje Segismonda opravdu dobře. Šťastně zvolil velmi emocionální polohu, takže vzbuzuje divákův soucit. Je spíš raněným zvířetem v kleci, které ani nemůže svět, v němž se ocitne, chápat. Jeho činy zaslouží odsouzení, ale otec se na něm provinil tak krutě, že Segismondovi hořkost a nenávist ke všemu kolem málem promíjíme. Jeho sebereflexe pak nepůsobí zcela přesvědčivě, snad se její část odehraje „za scénou“, když v čele lidového vojska bojuje o trůn. Vzhledem k tomu, že Martin Stránský vybavil postavu Astolfa převážně jenom různými pózami, Segismondo v roli jeho protivníka vypadá jako další uchvatitel moci. Všimne si vůbec někdo toho, že i při všem svém zapřísahání vlastí je Astolfo vlastně cizinec? Za co vlastně Segismondo bojuje? Jen díky mimořádnému Maléřovu vnitřnímu nasazení pochopíme, že Segismondovi v tomto zápasu nešlo jen o satisfakci.

    V působivém subjektivním příběhu se ovšem ztrácejí další postavy, které v něm vytvářejí jen nutnou stafáž. Viktor Vrabec jako Basilio alespoň zvolil uměřený tón, kdežto Zdeněk Mucha v roli Clotalda nemile překvapil nadneseným patosem a prázdnou recitací. Proti vášnivému projevu Jana Maléře se tentokrát málo prosadila Andrea Černá, která hraje Rosauru sice technicky dokonale, ale jakoby bez nutného vnitřního zápalu. Přitom tato postava je určitým protipólem Segismonda. Jde o ženu ve světě ovládaném muži, která navzdory všemu bojuje o svou čest. Nemá urozený původ, musí spoléhat jen sama na sebe, ale přesto se chápe meče a rozhodne se aktivně změnit svůj osud. Černá ovšem v druhé polovině hry svůj výkon přece jen graduje. Motiv prolínání reality a zdání, v němž se pohybují hrdinové hry, sice režisér zvýrazňuje, ale spíše jen slovně. Inscenace tak působí staticky, i když se Deák snaží rozehrávat jednotlivé situace. Jistě, určitou statičnost v sobě nese už text, ale tady ji některé až operně aranžované scény ještě posilují. Život je sen v Plzni je kultivovanou podívanou s dojemným lidským příběhem, ale to, čím Calderón vytváří přesah příběhu, zde přichází trochu zkrátka.

    Divadlo J. K. Tyla Plzeň – Pedro Calderón de la Barca: Život je sen. Překlad Vladimír Mikeš. Režie a úprava Juraj Deák, scéna Ivo Žídek, kostýmy Jana Hauskrechtová, hudba Daniel Fikejz, dramaturgie Marie Caltová, pohybová spolupráce Karel Basák. Premiéra 30. dubna 2011.


    Komentáře k článku: Osud, život, sen

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,