Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Ost-ra-var jede! (No. 5)

    Sláma v postelích

    Po Kafkově procesu v Komorní scéně Aréna se diváci rychle přesunuli do Multižánrového centra COOLTOUR. Byli naštosováni na schodech do sálu a dav se dlouhé minuty nikam nehýbal. Do sálu nebylo vidět.

    Zapojit diváky, byl by z toho docela zajímavý happening. Snímek archiv Ostravské buchary

    Už se začíná, ale za dveřmi je překážka, uklidňovala uvaděčka nervózní diváky. Všechno dobře dopadne, uvidíte, pokračovala. To říkali Josefu K. taky, reagoval s vážností v hlase jakýsi starý pán. A jeho obava byla vzhledem k tomu, že jsme čekali na představení Bílého divadla opodstatněná. Rozhodně tedy pro někoho, kdo na poetiku tohoto zvláštního divadelního uskupení není zvyklý.

    Ostravské Bílé divadlo funguje již třicet let a za tu dobu připravilo víc jak dvacet produkcí. Z nich se asi nejvíc do obecného povědomí zapsala performance Ty který lyžuješ inspirovaná obrazy výtvarníka Martina Velíška. Přes různorodost inscenačních postupů a uměleckých výsledků Bílého divadla se divák vždy může spolehnout na to, že ať bude soubor hrát cokoli, vždycky bude v představení přítomná alegorie života a smrti, pokud touto alegorií nebude projekt sám. Tak tomu je i v „události“ – jak své performance Bílé divadlo nazývá – (Postele) Zde – na ostrém rozhraní života.

    Zde, na ostrém rozhraní života… (vedoucí Bílého divadla, autor, režisér i jeden z performerů Jan Číhal) Snímek archiv

    Je škoda, že oproti jiným produkcím Bílého divadla, není v této brán divák do hry. Může se tedy jen dívat na dost chaotické dění a poslouchat lidové písně s tematikou venkova, lásek, děvčic a sem tam i zmiňovaných postelí. Živá hudba je až na drobné detaily bez kazu. Většinu děje tvoří pohyb pěti kolečkových postelí a jejich nájemníků. Všem doslova leze sláma z bot. Několikrát se svlečou, pak zase oblečou. Každý pak z materiálů, které má na posteli, vytváří různé symboly, které však vzájemně prakticky nekorespondují. V představení se objevují motivy otcovství, stáří, dětství a pochopitelně smrti. Inscenace má nejasnou strukturu, jako by se jen mechanicky střídalo několik scénických nápadů. Textu je minimum, tvoří jej hlavně úryvky z klasické literatury vybrané tak, aby napomáhaly udržet divákovu představu lůžka coby nejdůležitějšího místa v životě.

    Asi nejzajímavější je v této inscenační koláži postava Vandráka, který většinu představení leží na posteli plné nepořádku a hraje jen očima. Úchvatně! Zazní citace z Čechova (Zapomenou na nás-zapomenou naše tváře-naše hlasy-zapomenou kolik nás bylo-ale naše utrpení se změní v radost), zazní jedna z nejkrásnějších polských balad a postavy končí na svých lůžkách s rentgenovými snímky nad sebou. Zapojit diváky, byl by z toho docela zajímavý happening. Nestalo se, a tak si šlo jen užívat souhry flétny s akordeonem.

    Bílé divadlo je na hony vzdálené ostatním souborům zúčastněným na Ost-ra-varu. Toto divadelní těleso funguje na principu sounáležitosti a letitého přátelství a lásky k čemukoli, co jeho členové udělají. Nemohou se tak se zbylou ostravskou festivalovou divadelní produkcí srovnávat. Jsou někde úplně jinde. Všichni herci i hudebníci jsou v každém okamžiku sami za sebe. Fungují jako pracovní skupina, v níž každý dělá to, co umí nejlépe, a snaží se nabídnout své schopnosti ostatním, spolupracovat s nimi. Není tu prvních ani posledních. Všichni v Bílém divadle se dopouštějí podobných divadelních chyb. Pozdě nastupují, přeříkávají se, sem tam někdo zazpívá falešně, a všechny tím rozhodí. Festivalový divák tedy může být zklamán z nízké profesionální úrovně toho, co se před ním odehrává. Co ale udržuje jeho – nebo aspoň mou – pozornost, je ona láska k tomu, co dělají. Jsou nadšení. Snaží se, i když jim to nejde, užívají si každou vteřinu hraní a člověk je za ně rád, i když ho představení Postelí třeba vůbec nebaví.

    ///

    Kdo ví, proč v Rusku nikdo neví, na co umřel Puškin, ale jak se filtruje politura, vědí všichni

    Alkoholický lesk v jeho očích hovoří za vše. Snímek RADOVAN ŠŤASTNÝ

    S pojmem „kultovní“ se v poslední době velmi často plýtvá. Ale v případě díla Venedikta Vasiljeviče Jerofejeva Moskva-Petušky (s tím i/y na konci je to sporné) je označení „kultovní“ na místě. Ne náhodou je tato novela označována jako Bible všech alkoholiků.

    Co se týče hlubin ruské duše, povedlo se Jerofejevovi (1938-1990) obsáhnout skoro vše, co k ní patří. Je prakticky nemožné převést na scénu každou myšlenku a všechny závěry, které Jerofejev popsal, a tak se jakákoli dramatizace neobejde bez zásadních škrtů. Petuški se na jevišti objevily u nás před ostravskou inscenací pouze jednou, a to v roce 1999 v HaDivadle v režii Jiřího Pokorného a dramatizaci Janoše Krista. Jedna z nevýhod Kristovy dramatizace byla, že v závěru použil dlouhou pasáž o Jerofejevově pohledu na budování revoluce, která znemožnila gradaci inscenace.

    Autor ostravské dramatizace Marek Pivovar se rozhodl k odvážnému kroku. Postupuje v dramatizaci, tak jako v knize autor, tedy nerespektuje prostou chronologii děje, a pochopení souslednosti to nevadí. Někdy vkládá určitým postavám do úst věty, které jim podle předlohy nepatří, ale celkovému tvaru to nevadí. Inscenace Národního divadla moravskoslezského riskovala hodně, a až na drobnosti jí všechno vyšlo.

    Dlouhá cesta vlakem je zároveň krátkou cestou do hlubin ruského člověka. Snímek JIŘÍ P. KŘÍŽ

    Příběh stojí a padá s postavou alkoholika Véni (Jerofejev). Režisér a představitel hlavní role je v případě ostravské inscenace jeden a ten samý – herec Tomáš Jirman. Véňa v jeho podání je přesně takový, jak by si ho čtenář novely dokázal představit, možná dokonce ještě o něco přesnější. Jirman tlumí Véňu v místech, kde se má propadat do melancholie, ve vyhrocených situacích jej drží uměřeného. Divák s ním sdílí radosti i bolesti dlouhé cesty vlakem, která je zároveň krátkou cestou do hlubin ruského člověka. I kdyby si divák zacpal uši a neposlouchal, jaká slova se Jirmanovi linou z úst, alkoholický lesk v jeho očích (který mu z nich zmizí hned po skončení představení) hovoří za vše.

    Inscenace se hraje v Divadelním klubu Myronova divadla. Tento komorní prostor umožňuje využití atributů hospody (bar, vývěsní štít, kulečníkový stůl), zároveň podlouhlý, úzký prostor dobře ladí k atmosféře interiéru vlaku.

    Velké množství postav, se kterými se Véňa během jízdy setkává, zastalo všeho všudy pět herců. Během okamžiku se dokážou dokonale proměnit do různých postav, i díky tomu se v nich divák – snad až na určité momenty – orientuje. Všech pět herců hraje takřka bezchybně, a to i v krátkých monologických etudách, které obvykle až obludně svádějí k přehrávání. Ani v jednom případě se tomu nestalo. Musím připomenout aspoň naturalistickou Darju Renáty Klemensové a superrealistického Janusze Klimszu, který si užívá starého spiťara tak, že o něj divák začíná mít chvílemi až strach. Jedinou nevěrohodnost ze strany herců lze snad zaznamenat jen u Lady Běláskové, která sice přesvědčivě zvládá Véňovu promiskuitní milou, ale ve chvíli, kdy hraje vypitého retardovaného Mitriče, těžko jí lze uvěřit. Působí náhle – mezi ostatními – příliš esteticky, čímž nabourává alkoholické panoptikum postav.

    I když herci přecházejí z postavy do postavy s velkou grácií, jsou vnější atributy některých postav, které nemusí být pro diváka úplně zřetelné, doplněny o různorodé papírové čepičky, jejichž využití je jen jednorázové. Trochu trapně působí scény, kdy Véňa hovoří s Bohem. Aby se Jan Fišar odlišil od „realistických“ postav, vezme si coby Bůh na hlavu čelenku s dvěma blikajícími hvězdičkami…

    Lepší závěr Ost-ra-varu si dokážu jen stěží představit. Snímek RADOVAN ŠŤASTNÝ

    Chlastací mikrokosmos je rozvíjen ještě dál. Legendární pasáž, kdy Véňa popisuje výrobu různých „koktejlů“ z materiálů, kterými jsou například brzdová kapalina, lak na nehty nebo šampon Kupec Sadko, je rámována nabízením předložených drinků divákům. Sympatické gesto, byť se – v případě koktejlů – jedná o nealkoholické náhražky. Ale podává se i vodka a magistr (nehledě na to, že divák dostane při vstupu lahvičku kořalky).

    V rámci Ost-ra-varu 2011 se Petuški hrály dvakrát. Jednou ve čtvrtek dopoledne, podruhé v sobotu večer. Výsledný dojem z představení – jak jsem zaznamenal – velmi závisí i na divácích. V odpoledním představení se setkávaly s největším smíchem všechny zmínky o tom, že Rusové hrozně moc pijí, ale mnohé přítomné divadelníky to naopak popuzovalo. Naproti tomu ve večerní sobotní inscenaci se setkávaly s největším úspěchem zmínky o Puškinovi s růžovým pohárem, o Shillerovi s nohama naloženýma v šampaňském a tajném spiťarovi Goethem. Zdá se tedy, že Petuški mají mnohem větší divadelní sílu, jsou-li hrány večer před intelektuálněji naladěnými diváky. Navíc večer velmi pomáhá i závěrečné scéně Véňova konce, kdy se rozevřou okna divadelního klubu a za zvuku kostelních zvonů se Bazilika Božského spasitele na Šrámkově náměstí stává Kremlem.

    Byť jsem měl k oběma představením ještě řadu kritických i nekritických postřehů, třeba že je Tomáš Jirman v některých situacích scénického chaosu špatně slyšet, nebo že Lada Bělásková je krásná, nebo že naturalismus, s jakým je Véňa utopen ve svém vlastním pití, snad nejde líp zahrát, končím jednoduše: Lepší závěr Ost-ra-varu si dokážu jen stěží představit.


    Komentáře k článku: Ost-ra-var jede! (No. 5)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,