Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2019

ročník 28
11. 6.–24. 6. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Ost-ra-var jede! (No. 2)

    Dva páry očí úspěšně absolvovaly několik hodin regenerační mdloby, aby s čestvým pohledem mohly znovu usednout do hledišť ostravských divadel. Než se tak stalo, potkaly právě do Ostravy dorazivší další pár očí a domluvily spolupráci. Ode dneška očekávejte zpravodajství „svaté tyjátro trojice“.

    Marcela Magdová + Berenika Urbanová + Otto Linhart

    :::

    Čtvrteční den otevřely paralelně dvě komorní produkce: inscenační skica původní Jerofejevovy alkoholické road movie Moskva – PetuškyDivadelním klubuDivadle Jiřího Myrona a v českém kontextu nová hra Lebensraum (Životní prostor), uváděná ve sklepení Divadla loutek. K oběma zmíněným se ještě později vrátíme. Pro nás nastartovali druhý den Bezruči. A byl to start směřující ke grandióznímu finále.

    ///

    Rodinné Grosse Finale!

    Norbert Lichý se za roli otce stal v únoru Osobností měsíce v Divadelních novinách (DN 3/2011). Snímek TOMÁŠ RUTA

    Herecky silný a originální tým Divadla Petra Bezruče v čele s uměleckým šéfem Martinem Františákem navázal na dřívější úspěšné sondy do světové kinematografie (Zběsilost v srdci, Prolomit vlny). Po Larsi von Trierovi sáhl opět k dánskému tvůrci ze sdružení Dogma 95, Thomasu Vinterbergovi. Ten natočil v roce 1998 film Rodinná oslava, který se brzy dočkal divadelní dramatizace, pod níž je podepsán Bo Hr. Hansen. Mučivá rodinná bilance dosahující velikosti antické tragédie, jen s tím rozdílem, že héroové v závěru neumírají, ale zůstávají s otevřenými ranami, je od ledna letošního roku součástí repertoáru i Divadla Petra Bezruče (v Praze jsme ji mohli poprvé vidět v roce 2001 na PDFNJ, kdy s ní do Divadla Archa přijelo Staatsschauspiel Dresden, a od roku 2006 ji má na repertoáru Činoherní klub). Bezruči dlouhodobě dokazují schopnost zvolit titul aktuální a zároveň nabízející herecké příležitosti v kombinaci s nápaditým režijním výkladem. K prolnutí těchto složek došlo i v Rodinné slavnosti. Přes emočně tíživé téma sexuálního zneužívání dětí vlastním otcem, které jako kostlivec ze skříně vystupuje na povrch během oslavy otcova životního jubilea, balancuje inscenace na hraně vážnosti a ironie, a to zejména zásluhou Tomáše Dastlíka v roli obřadníka Helmuta. Jeho asertivní, suše humorné konferenciérské vstupy vyvažují strhující dramatické situace. Kromě fascinujících, maximálně soustředěných hereckých výkonů Terezy Vilišové a Lukáše Melníka v rolích zmučených sourozenců, Norberta Lichého jako jejich stoicky chladného otce (za roli získal ocenění osobnost měsíce DN) a Kateřiny Krejčí coby otci decentně sekundující matky jsou velkou devízou inscenace i četné, prostorově (výtvarně, choreograficky) kreativně komponované obrazy. K nejpůsobivějším patří obviňující zpověď syna klečícího před stolem, v jehož středu „trůní“ otec jako Bůh na domácím oltáři, nebo dvojitá milostná scéna, v jejímž prvním plánu sledujeme živočišně souložícího bratra Michaela (Dušan Urban) a v druhém stejnými pohyby lásku odmítajícího, zneužívaného Christiana (Lukáš Melník). Ústředním hudebním motivem je – jak jinak – píseň Happy Birthday to You, která v průběhu představení zazní v několika podobách: herci živě skandovaná i v palčivých dozvucích smíšená s dětským reptáním. Za zmínku stojí i elegantní jednoduchost černých kostýmů Marka Cpina. Bezruči jsou letos prostě ve formě.

    MARCELA MAGDOVÁ

    P. S. Snad jediná výtka, nebo spíš rada. Někdy se může stát, že jedna akce nechtěně přebíjí druhou, v daný moment pro diváka zásadní. První zmínka syna o pedofilii zazní ve chvíli, kdy v levém rohu ruší pozornost číšník s oheň šlehajícím kotlíkem. Prosím, ať zredukuje plamen, zbytečně ubírá koncentraci svým kolegům a přebíjí zásadní moment celé hry.

    ///

    Collness drama v historickém hávu

    Rozdíl mezi pány a poddanými se postupně smazává. Snímek archiv KS Aréna Ostrava

    Komorní scéna Aréna uvádí v české premiéře hru Blecha britské autorky Naomi Wallace v režii Petera Gábora. Na jednoduché scéně – jak ostatně bývá v Aréně zvykem – stojí bílá konstrukce, která připomíná postel s nebesy. Představuje však také dům, v němž jsou v časech moru uvězněni čtyři lidé: manželský pár Williama a Darcy Snelgraveových, který dům vlastní (hostující Jan Fišar a Alena Sasínová-Polarczyk) a dva nezvaní hosté: námořník Bunce (Josef Kaluža) a mladá dívka Morse (nová posila Arény – Zuzana Truplová). Čtveřici doplňuje Kabe (Marek Cisovský), který s bubnem a v masce charakteristické pro tuto postavu, totiž s ptačím zobákem, zajišťuje izolovaným kontakt s vnějším světem. Vypráví-li Bunce o svých zážitcích z plaveb, mění se konstrukce na lodní koráb. Kromě židle tvoří poslední scénografický prvek špinavá podlaha: snaha zbavit dům potenciální nákazy odkrývá na zemi kresbu obrovské blechy, která postupně prosvítá a symbolizuje nebezpečí moru, který se k domu přibližuje. Uzavřený prostor a smrt, která doslova visí ve vzduchu, mění sociální vztahy. Rozdíl mezi pány a poddanými se postupně smazává (námořník si zkouší střevíce pána domu) a na povrch vyplouvá minulost postav, která nakonec vede až k naprostému karnevalovému obrácení rolí: vznešený pan William Snegrave je ponižován námořníkem Buncem a služkou Morse a nakonec je nucen přihlížet zvláštnímu románku, který vzniká mezi jeho ženou a Buncem. To všechno vede až k jeho smrti. Manželem terorizovaná Darcy se nakonec morem nakazí. Scéna, kdy se jí Josef Kaluža čili Bunce snaží zbavit vředů, patří k nejbrutálnějším a zároveň nejlepším. Je cudná (vše se děje pod bohatě nabíranou sukní), zároveň erotická a navíc i dojemná. Stejně působivá je i vražda z milosti, jíž pomáhá zištná služtička Morse nemocné Darcy od bolesti.

    Podtrženo sečteno, Aréna opět zabodovala. A to jak dramaturgickým objevem textu, který slavil úspěchy v druhé polovině 90. let minulého století v Anglii i USA, tak herectvím, citlivou režií a v neposlední řadě i scénografickým řešením prostoru, ve kterém se snoubí jednoduchost a účelnost (Katarína Holková, která je zároveň autorkou kostýmů). Zuzana Truplová je příjemným hereckým zpestřením souboru, Jan Fišar coby host z Národního divadla moravskoslezského opět ukázal, že si s komorním prostorem více než rozumí. Alena Sasínová-Polarczyk dostala po delším čase možnost zahrát si postavu s velkým dramatickým obloukem a její výkon je po řadě rolí méně výrazných „heroin“ doslova strhující. Josefu Kalužovi se povedlo dodat postavě námořníka téměř duchovní rozměr. I – v hereckých příležitostech v repertoáru Arény poněkud upozaďovaný – Marek Cisovský už poněkolikáté dokazuje, že patří k těm nejlepším, kterými Komorní scéna Aréna disponuje.

    BERENIKA URBANOVÁ

    ///

    Pronásledování a zavraždění Weissovy klasiky divadelním souborem Národního divadla moravskoslezského za řízení Janusze Klimszy

    Jediný, kdo není herecky úplně zoufalý, je snad jen František Strnad jako Marat. Ale taky to není žádná herecká sláva… Snímek RADOVAN ŠŤASTNÝ

    Markýz de Sade a Jean Paul Marat měli třiapadesát let na to, aby se setkali. S největší pravděpodobností k tomu nikdy nedošlo. Nepočítáme-li ovšem stovky (ne-li více) inscenací hry zkráceně nazývané Marat/Sade. Bohužel jejich setkání na prknech Divadla Jiřího Myrona nebylo událostí, kterou by si člověk chtěl nějak příliš pamatovat.

    Více než naštvání z nepovedené inscenace dostavilo se obrovské zklamání. Je otázka, zda je na vině více režie Janusze Klimszy, nebo dramaturgie Marka Pivovara – zřejmě obojí.

    Marat/Sade se nedá inscenovat v jakémkoli divadle stejným „repertoárovým“ způsobem, jako to jde u Maryšy. Tato hra a její téma zkrátka potřebují alespoň minimální aktualizaci k době, ve které se text uvádí. Jeho základním tématem politika a sociální antropologie a především jednání člověka v konkrétní situaci a epoše. V hamburské inscenaci v režii Volkera Lösche byli místo bláznů v léčebně použiti nezaměstnaní lidé, kteří v závěru představení četli seznam hamburských milionářů. Dobová či jakákoli jiná aktualizace v Klimszově inscenaci není prakticky žádná. Představení je interpretací textu v tak tradičním duchu, až to bolí.

    Působí to dojmem, jakoby tvůrci tak nějak vůbec nepočítali s divákem. Na jevišti je podstavec s Maratovou vanou, lavičky pro blázny, vyšší dřevěný podstavec pro ředitele blázince s manželkou a úplně vpravo židle pro Markýze. Zbytek scény tvoří nepoužívaný balkón nad nimi, na němž jsou dekorativně vyskládány výukové plakáty zobrazující lidskou anatomii. Postavy nic nesjednocuje. Ty hlavní se ztrácejí mezi dvanácti blázny, kteří sem tam hrají diváky Sadovy inscenace (během čehož každý z nich přehrává nějakou tělesně se projevující psychickou poruchu) nebo dělají rozbouřený dav. Kdyby se Vyvolávač (Tomáš Jirman) a při jedné příležitosti i Marat (František Strnad) neobraceli na diváky v publiku, hrálo by se jen pro kompars jevištních bláznů.

    Je až neuvěřitelné, jak mohou tak profesionální a talentovaní herci působit neinvenčně a bezkrevně. Markýz de Sade v podání Vladimíra Čapky je silnou osobností jen kostýmově a v textu, který Čapka bez výraznějšího akcentu či emoce v podstatě jen suše přeříkává. Tomáš Jirman v roli Vyvolávače hraje jak poslední ochotník na dědině, až jsem měl chvílemi chuť ho odstřelit. Petře Lorencové to jako vražednici Charlottě Cordayové somnambulicky se pohybující po jevišti sice hrozně sluší, problém ale nastává ve chvíli, kdy promluví. Jediný, kdo není herecky úplně zoufalý, je snad jen František Strnad jako Marat. Ale taky to není žádná herecká sláva…

    Z nějakého zvláštního důvodu jsou úplně všichni na jevišti neustále plně osvětleni a světlo je velmi silné i v publiku. Tento light design umožňuje divákovi, aby si mohl číst text hry v programu a mohl sledovat omyly a vynechané pasáže, což činila má kolegyně. Někdy to bylo i praktické, neb v některých pasážích skutečně nebylo hercům rozumět. Mohu tedy aspoň napsat, že dramaturg Marek Pivovar odvedl výbornou práci… Na programu k inscenaci. Ocenit musím zejména vybrané texty k tématu, vynikající životopis Markýze de Sade a dobře vybrané fotografie z inscenace.

    I přes veškerý neúspěch nelze neříct, že by se inscenace nesetkala s diváckou odezvou. Když Vyvolávač pronáší věty Publikum se baví! nebo Jak je režisér spokojen se svým dílem! vzbudilo to mohutné vlny smíchu. Nehledě na to, že spousta diváků po opuštění sálu citovala Shakespeara. Pasáž z Hamleta, kdy princ kroutí odmítavě hlavou a opakuje: Slova, slova, slova.

    OTTO LINHART

    ///

    Uzavřený životní prostor

    Inscenace má v sobě zakódovánu esteticky působící, bolestně krutou krásu. Snímek archiv DL Ostrava

    Israel Horovitz je nesmírně talentovaný autor, o tom není pochyb. Jeho hra Lebensraum / Životní prostor, aspoň jak ji zpracoval režisér Marián Pecko, je výjimečnou příležitostí kombinovat činoherní a loutkové herectví. Příběh o návratu Židů do Německa je částečně založen na faktech, částečně Horowitzem vyfabulovaný. Osudy jedinců, kteří se šedesát let po konci války vyrovnávají s jejími zvěrstvy, svádí dohromady potomky těch, kteří za války stáli na různých stranách buchenwaldského plotu. Drama je sice dokumentární, současně je směsicí různých rodinných dramat a osudů. Silně „hraje“ na city, někdy až příliš, přesto nechává dostatečný prostor názoru každého diváka na jednotlivé příběhy i celou situaci. Hraje se ve sklepní scéně Divadla loutek, která je prostorově uspořádána jako aréna. Děj se odehrává na třech kontinentech, používají se nejen loutkové postupy a prostředky. Herecké výkony všech tří herců-loutkářů jsou výtečné. Využití veškerých rekvizit, kterých není málo, je kreativní a invenční. Herci jimi mnohokrát stvoří až jímavou atmosféru všeobecné lidské tragédie, která má v sobě zakódovánu do jisté míry esteticky působící, bolestně krutou krásu. Jistě se najde dost diváků, kterým se nebude líbit způsob, jakým jsou do nich informace „hrnuty“. Jde ale o řemeslně skvěle odvedenou divadelní práci, jež má vlastní, svébytnou poetiku.

    O inscenaci by se dalo a mělo jistě napsat ještě mnoho, bohužel baterie počítače umírá a slečna za barem by už ráda zavřela. Nezbývá mi než doporučit návštěvu sklepa ostravského Divadla loutek, zaplatit a jít. Dnes tedy zavírám krám – a tento blog – já.

    /Více se o festivalu – včetně festivalového Zpravodaje – můžete dozvědět na facebooku a festivalových stránkách Ost-ra-var. Link na Zpravodaj z tohoto dne: Zpravodaj 3/


    Komentáře k článku: Ost-ra-var jede! (No. 2)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,