Ost-ra-var: Co to znamená, když je někdo národní
Každé divadlo, bojující především o peníze, se nerovně potýká na straně jedné s úřady, politiky a granty (či s institucemi, poskytujícími dotace) a na straně druhé s diváky, tímto nešťastným prokletím divadla. Velká městská divadla, disponující daleko většími sály, je samozřejmě výrazně těžší naplnit, a tlak shora může být také větší: koneckonců radnice i krajský úřad mají tendenci pokládat takové divadlo za svou reprezentační výkladní skříň daleko spíše nežli místní alternativní soubor, byť by nakrásně rovněž byly jeho zřizovatelem.
Národní divadlo moravskoslezské je na Ost-ra-varu ve dvou ohních: studenti i kritici dávají hlasitě přednost Bezručům a Aréně, největší kritika se vždy snáší na hlavu zástupců NDM (právě ti přitom statečně vysedávají na všech seminářích). A je to NDM, kdo poskytuje prostor a prostředky pro vydávání pro ně mnohdy nelichotivého zpravodaje. Paradoxně v letošní anketě zpravodaje posbíralo Národní tři ze čtyř cen od ostravarských účastníků: Oidipus se stal zážitkem festivalu a putovaly sem i obě herecké ceny: pro Veroniku Forejtovou a Jana Hájka (byť j.h.).
Při známé provázanosti ostravských souborů se navíc divadla vzájemně prolínají a Národní leckdy zaboduje mimo své budovy – Fišar v Goldbergovských variacích Ivana Krejčího, Mikulková ve Višňovém sadu téhož, Klimsza ve vlastní Brenpartiji nebo v Pohřbeném dítěti, o legendární Lipusově Průběžné o(s)travě krve či režiích Tomáše Jirmana v Aréně nemluvě. A nestál snad za nejúspěšnějším dílem Divadla loutek, Ostravakem ostravskim, také národní tým Lipus-Pivovar?
Přiznávám, že mám pro tenhle moloch slabost a vážím si lidí, kteří v něm denně svádějí nerovný souboj s prostory Divadla Jiřího Myrona a koneckonců i Divadla Antonína Dvořáka, nerovný souboj s publikem a se skutečností, že NDM je daleko více instituce než divadlo. Vážím si jich tím spíše, že činohra se pokouší alespoň někdy o velmi sympatická vybočení. Hráli zde přece Turriniho i Taboriho, zvou Plachého a Mikuláška, v angažmá byl dlouhá léta Radovan Lipus.
A NDMS v tom nerovném souboji občas i vyhrává. Během Ost‑ra‑varů posledních let to byly fantastické zážitky s Lipusovými inscenacemi Pitínského Matky a Gombrowiczovy Yvonny, princezny burgundánské, Mikuláškovou Hedou Gablerovou a Plachého Nepohodlným indiánem. Netroufám si říci, je-li to příchodem Pavla Šimáka do pozice uměleckého šéfa, že podobných špeků ubývá. Naštěstí Oidipus nás mohl přesvědčit, že ani zde není všem dnům konec. Je důvod být velmi zvědavý na plánované Páclovy Krvavé křtiny a připravuje-li dvojice Mikulášek-Pivovar k inscenaci Szczygielův Gottland, rozhodně nezemřely všechny naděje.
Dlužno dodat, že i herci NDM, například Jiří Sedláček nebo letos David Viktora, dokáží pro sebe ukrást nějakou scénu a i ve slabší inscenaci potěšit okoralé srdce kritikovo. V národním ansámblu mají řadu výborných herců a hereček, kteří své plné kvality mohli rozvinout ve výše jmenovaných inscenacích, zatímco jinde se spíše utápějí. Přijít radikální vedení činohry, možná by to vydrželo jen jednu, maximálně necelé dvě sezóny – ale bylo by co zažít a nač vzpomínat. Je‑li divadlo uměním připraveného okamžiku, nestálo by to za to?
Komentáře k článku: Ost-ra-var: Co to znamená, když je někdo národní
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
