Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Oslnivě světélkující monogram EM

    Okolo letošního dvojnásobného hostování ikony moderní režie Roberta Wilsona v Národním divadle už bylo vysloveno dost pochybností, nikoliv uměleckých. V době ekonomicky poněkud soumračné jde o pochybnosti stran rentability takového luxusu, zvláště když kvůli zkouškám se v divadelní budově několik týdnů nehraje. Wilson brzy po Janáčkově Kátě Kabanové nastudoval činohru, a to Čapkovu Věc Makropulos. Přiznávám tu veřejně svůj vlažnější vztah k ikoně českého písemnictví (především v oblasti dramatu), nicméně jsem s údivem poprvé v programové brožuře Národního divadla k činohře nalezl – kromě otištěné úpravy textu – také obsah kusu, navíc v tomto konkrétním případě jasného a přehledného.

    O lecčem to, co se režisérova pojetí týče, vypovídá. Už při příchodu do hlediště Stavovského divadla oslní zářivkově intenzivní opona, pohrávající si v nesčetných variacích s písmeny E a M, tvořícími monogram Emilie Marty, Eliny Makropulos, Eugenie Montés a tak dále, tedy různými identitami nesmrtelné zpěvačky, ústřední postavy Čapkova dramatu. Inu, dramatu… Povahu textu lze pochopitelně na jevišti interpretovat mnoha způsoby, v oslnivě efektní podívané, kterou Robert Wilson se svými spolupracovníky a českými herci připravil, jde o ostře stylizovanou grotesku, pod níž proudí podmanivý hudební podkres Aleše Březiny, živě vyluzovaný v orchestřišti třemi muzikanty. Režisér vedl herce k přísně stylizovaným kreacím a dlužno podotknout, že obstáli na výbornou. Legendární Soňa Červená, ztělesňující postavu mimo věkové kategorie, už s Wilsonem spolupracovala a cítí se pod jeho „taktovkou“ jako ryba ve vodě. Její nástup na jeviště je fascinující, v pečlivé stylizaci pak svou roli vede až k silné, pateticko-sebeironické scéně odhalení několikanásobné identity před „soudem“, jemuž ji podrobí ostatní postavy Čapkovy hry. Členové činohry Národního divadla překvapí nezvyklými polohami svého umu. Advokát Kolenatý nabízí v kreaci Václava Postráneckého zavile poťouchlou umíněnost, solicitátor Vítek se „lvím“ výčesem střídá v podání Petra Pelzera dětinský údiv nad událostmi s otcovskou pýchou na nadějnou dceru – začínající zpěvačku. Praprapra…vnuk Emilie Marty Bertík Gregor nalezl v Janu Bidlasovi energického dobrodruha, který navíc v Březinou zkomponovaném songu předvede bezmála rockový odpich. Milan Stehlík dodržuje polohu klaunsky a vzpomínkově zamilovaného Hauka-Šendorfa, při svém prvním výstupu „obtěžuje“ květinou postupně všechny na scéně, Emilii-Eugenii zaznamená až naposled. Ještě o něco výrazněji pak se svým partem a Wilsonem předepsanou stylizací zabojoval Miroslav Donutil, jeho Jaroslav Prus disponuje uvolněnou pohybovkou a relativně nejpřirozenější polohou mluvy, umožňující mu z postavy vydobýt přece jen trochu psychologického vývoje. Téměř dokonalý je smutnosměšný mladý pár – Pavla Beretová a Filip Rajmont. Ona v roli zpěvačky Kristýnky protahuje samohlásky, především slabiky s vokálně nosným „a“, a stále má jakoby na krajíčku, on v roli milostně snadno vznětlivého Janka zcela přesně naplňuje mluvou i pohybem typ plačtivého panáčka z pimprlového divadélka. Posledním aktérem na scéně je Vladimír Javorský v roli Muže s hůlkou, jakýsi „pohybový“ komentátor i rekvizitář, jeho stylizace nejvíc upomíná na praktiky divadla orientálního. Přes obdiv k hercům, dokonalému a významotvornému light designu (méně nadšení ve mně vzbudily ostře barevné, kožené pánské kostýmy) mě přece jen bylo Karla Čapka trochu líto. Proč tento text a takto uchopený? Jinak – řečeno nehezkou floskulí: o čem to hrají? Vydařené je finále, v němž Emilia provede senzační odhalení, muži se horečnatě přou o to, kdo bude mít právo na recept nesmrtelnosti, Kristýnka ho však spálí (efektní ohňová „zkratka“) a Muž s hůlkou přinese všem hudební nástroje, načež začne cosi jako dance macabre. Takový konec inscenace vypovídá o nikdy nekončící potřebě vyrovnat se nějak s lidskou smrtelností (my si ji, alespoň podle závěrů oficiální vědy, jediní z pozemských tvorů uvědomujeme). Ale ostatní témata, která při hereckém rozpracování jednotlivých Čapkových postav většinou vyplují na povrch, byla potlačena (text je ostatně dost výrazně krácen). Mikroporty navíc jakoukoli jemnější práci s textem ztěžují, navíc zvýrazňují eventuální prohřešky v dikci. Samozřejmostí ovšem byly (samozřejmostí u Wilsona, nikoliv v českém divadle) úchvatně komponované jevištní obrazy.

    Národní divadlo Praha – Karel Čapek: Věc Makropulos. Režie, scénická výprava a světelný koncept Robert Wilson, hudba Aleš Březina, kostýmy Jacques Reynaud, světelný design Aj Weissbard. Premiéra 18. listopadu 2010.

    • Autor:
    • Publikováno: 9. prosince 2010

    Komentáře k článku: Oslnivě světélkující monogram EM

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,