Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2019

ročník 28
11. 6.–24. 6. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Operní omalovánka

    Opera Gaetana Donizettiho Nápoj lásky se hraje často ve velkých i menších a malých operních domech. Není divu, je plná melodické hudby, obsahuje jeden tenorový šlágr, vyžaduje jen pět sólistů a menší sbor. Donizetti patřil mezi dokonalé operní praktiky.

    Dalibor Tolaš (Dulcamara) a Tomáš Kořínek (Nemorino) FOTO PAVEL KŘIVÁNEK

    Jenže právě průzračnost té hudby, ostře načrtnuté charaktery postav i jednoduchá komická zápletka patří k nejobtížnějším interpretačním úkolům. Včetně belcantového zpívání, které teprve ukáže krásu pěveckých partů. Všechny tři zdejší inscenace uvedené v intervalu necelého půldruha roku, tedy v Olomouci, v Praze a nyní v Divadle J. K. Tyla v Plzni, požadavky partitury řešily principiálně shodně, a dospěly tudíž k podobným výsledkům.

    Problémy s železnou pravidelností začínají už u orchestru, který se ani Ivanu Paříkovi nepodařilo vylehčit tak, aby jen jemně a vtipně doprovodil pěvecké kreace, i když on i hráči odvedli rozhodně poctivý kus práce. Stejně tak italské belcanto aby v inscenaci pohledal. Najít trochu lze ještě u Radky Sehnoutkové v roli Adiny, pěkné postavy díky propojení přirozeného komediálního herectví bez přehánění a hlasového výrazu, nejvíc pak u Jiřího Hájka v roli Belcora, též přirozeného komediálního herce. Dulcamaru Dalibor Tolaš pěkně odehraje a chytře, ovšem už nikoli na potřebné úrovni, se vyrovná s jeho partem. Největším problémem inscenace je bohužel prakticky hlavní postava Nemorina v podání Tomáše Kořínka – o belcantu těžko hovořit, lehké melodie v jeho podání ztěžkly a ve výškách se pěvec bez forze neobejde. Je to vážné varování pro nadějného umělce jeho věku, byla by ho škoda. I když herec to také věru není, trochu toporně, ale poctivě vykonává vše předepsané, většinu výrazu mu zajišťuje jeho pro postavu nesmírně šťastná fyziognomie.

    Režisérka Blažena Hončariová dokázala vést pěvce k propracovaným detailům, k herecké komedii, což je samozřejmě dobrá cesta k úspěchu. Tedy byla by, kdyby veškeré jednání bylo opravdu věcné, kdyby komika vycházela ze situací a jednání postav, a nikoli, jak se často děje, z tlustého přehrávání. Dobře že nechala Nemorina pěstovat v malinké zahrádce květiny pro vytouženou Adinu, aby mu ji hrubián Belcore rozšlapal a on nad ní mohl nýt. Ale proč Belcore, vlastně jedna z variant chlubného vojáka známého od antiky, přivede na scénu místo vojáků hasiče, když se tím režisérka dostává do sporu s literou libreta a nakonec i s vlastním jednáním na jevišti, jsem věru nepochopil. Tedy věcně nepochopil, úmysl je myslím jasný: být originální v mezích zákona. Tedy vymalovat omalovánku jinými barvičkami, než učinili předchůdci. Právě Nápoj lásky k tomu přímo svádí. Jenže nové formálně musí být odvozeno od nového myšlenkově, v tom vidím problém nakonec všech tří zmíněných inscenací. Hončariová se přitom nezavděčila ani publiku, které, jak známo, je v Plzni hodně háklivé na novoty. K tíži se jí paradoxně mohly přičíst i sympatické vizuální inovace, které potlačují (zase v mezích zákona) popisné hravým.

    Dobrý úmysl, jenže jako často u nás neujasněný v chápání operního divadla. V každém případě nadprůměrná inscenace, tedy poměřováno právě jen zdejším kontextem.

    Divadlo J. K. Tyla Plzeň – Nápoj lásky, komická opera o dvou dějstvích. Nastudováno v italském originále. Dirigent Ivan Pařík, režie Blažena Hončariová, scéna a kostýmy Jana Zbořilová, sbormistr Zdeněk Vimr. Premiéra 24. března 2012. (Psáno z reprízy 3. dubna 2012.)


    Komentáře k článku: Operní omalovánka

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,