Divadelní noviny Aktuální vydání 21/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

21/2018

ročník 25
11. 12.–24. 12. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Opera žije! (No. 4)

    Krátce po takzvané sametové revoluci zaznělo z mnoha úst přesvědčení, že teď už politické divadlo nebudeme potřebovat. Nemyslela jsem si to ani tenkrát. Divadlo může a mělo by být jedním z nejvěrnějších zrcadel své doby, zejména tehdy, když si tuto svou schopnost plně uvědomí.

    Nezbytnou součástí divadelního umění je svoboda interpretace dané předlohy, a to bez ohledu na její povahu. Není podstatné, jde-li o divadelní hru, operu, balet… U opery se stává, že se režisér zaštiťuje tvrzením, že své inscenační výrazové prostředky nachází jen a jen ve skladatelově hudbě. Můžeme mu věřit, že se o to poctivě snaží, avšak vnímání jakéhokoli artefaktu, zejména pak artefaktu spojeného s hudbou, je natolik svázané s naším osobním individuálním vnímáním, s naším vzděláním, rozhledem, emocionalitou, že chápeme umění každý po svém. A tak každá inscenace vytvářená navíc ne jednotlivcem, ale celým týmem tvůrců, má jinou podobu – tedy pokud její aktéři nekopírují dílo, které vytvořil už někdo před nimi. Právě proto se můžeme na každou novou inscenaci vždy znovu těšit a je naší povinností, abychom se, pokud jsme toho schopni, nechali jejím inscenačním výkladem vést a snažili se ji vnímat postupně, tak jak před námi leží a běží. Podaří-li se tvůrcům naši pozornost získat a udržet, mohou být spokojeni. Nesmíme zapomínat, že se dílo před námi odvíjí v čase a některé jeho pasáže dokážeme rozšifrovat až v kontextu celé inscenace.

    Inscenace režiséra Jiřího Heřmana bývají umným rébusem, jemuž se snažíme porozumět. Foto NdB

    Inscenace režiséra Jiřího Heřmana bývají umným rébusem, jemuž se snažíme porozumět a zaujímáme k němu aktivní divácký postoj. Vnímáme, jak pečlivě se režisér připravil, pátral po pramenech a vzdělával se, aby mohl vytvořit přesvědčivou režijní koncepci. Všímáme si, nakolik si vybral spolupracovníky, na jejichž tvůrčí součinnost se může spolehnout. Scénografa Tomáše Rusína a jeho ženu Zuzanu Štefunkovou-Rusínovou považuji za jedny z nejlepších divadelních výtvarníků, které máme. Talentovanému mladému dirigentovi Robertu Kružíkovi byla spoluúčastí na inscenaci Libuše poskytnuta příležitost, aby prokázal své kvality na závažném operním díle.

    Premiéra brněnské Libuše měla být v renovovaném Janáčkově divadle, ale rekonstrukce jeho budovy se prodloužila. Inscenace tím neutrpěla, protože Jiřího Heřmana, který je výborným režisérem site-specific projektů, změna prostředí vždy inspiruje. S rozlehlým pavilonem P na brněnském Výstavišti se režisér ostatně seznámil už při své inscenaci Gounodova Fausta. Velký prostor si žádá velkorysé řešení. Obecenstvo se tu na hrací plochu dívá z nezvyklého nadhledu. Proč nezvolit jako základ režijní koncepce počátek českého státu (Československa) před oněmi sty lety? Proč nepovolat mezi postavy slavnostního národního tableau prezidenty, kteří v průběhu času stáli v jeho čele?

    Plocha velké výstavní haly Výstaviště nabízí mnoho příležitostí k otevřenému rozehrání situací. Foto NdB

    Plocha velké výstavní haly Výstaviště nabízí mnoho příležitostí k otevřenému rozehrání situací. Účinkující přeskupují některé scénografické prvky (oheň a voda), operní postavy se potkávají s našimi předky i současníky. Sbor je svědkem dění, jeho komentátorem i divákem. Rozlehlému dějišti vévodí velký model Národního divadla, tolik propojeného s naší historií.

    Samotná postava kněžny Libuše není nedosažitelnou nadzemskou heroinou, vznešenou kněžnou, je to především mimořádně kultivovaná a půvabná žena, velmi jednoduše a důstojně oděná do elegantních sněhobílých splývavých dlouhých šatů bez ozdob. Je nám blízká svou ušlechtilou prostotou. Teprve na svatbu s Přemyslem ozdobí její vlasy zlatý vavřínový věnec. Lucie Hájková pro ni má znělý a oblý mladodramatický soprán s přesahem k dramatičnosti. Obsazení všech postav je pouze jediné, což je výhodné pro přípravu inscenace, ale značně náročné pro sólisty. Pro Jiřího Hájka je role Přemysla další z jeho umně vymodelovaných postav, pro něž má netuctově zabarvený kompaktní baryton. Dušan Růžička v roli Šťáhlava neměl svůj den, rozezpíval se teprve v průběhu představení. Jan Šťáva byl osobitým Lutoborem, Roman Hoza svým pěveckým a hereckým  výkonem dodal vážnosti postavě Radovana. Inscenace jeho roli patřičně zdůraznila. Stejně obdivuhodně se své nevelké role Radmily zhostila Václava Krejčí Housková. Alžběta Poláčková byla vynikající Krasavou, enfant terrible inscenace, tak jak to má být. Chrudoš Pavola Remenára dobře vypadá, ale postrádáme u něj sonornost, temnější barvu hlasu i patřičné hloubky, které by jej představily jako nejdramatičtější mužskou postavu národního tableau.

    Libuše je nám blízká svou ušlechtilou prostotou. Foto NdB

    Dirigent Robert Kružík řídil představení od svého pultu stranou dějiště velmi přesvědčivým způsobem a navíc působivě zahrál violoncelové sólo na začátku třetího jednání. Jeho pojetí oživilo Smetanovu hudbu výraznými kontrasty slavnostních a emotivních lyrických pasáží, zřeklo se přebujelé monumentálnosti. Dirigent úspěšně koordinoval obtížné ansámbly i nelehkou souhru se sborem, který dobře připravil sbormistr Pavel Koňárek.

    Klíčovou postavou inscenace je hned při předehře první československý prezident, charismatická osobnost, Tomáš Garrigue Masaryk ve své typické bílé uniformě (a na bílém koni). Doprovází jej jeho kultivovaná a uměnímilovná žena Charlotta přinášející Smetanovu bustu. Se svými manželkami postupně přicházejí další naši dosavadní prezidenti. Mají na ramenou výstižně vymodelované šedavé „kamenné“ hlavy v nadživotní velikosti. Usedají po stranách portálu „jeviště“ zakrytého lesklou červenou oponou. Státníci jsou spolu s námi, diváky, svědky mytického dramatu týkajícího se nás, občanů tohoto státu. Jde přece o naše bytí, o naši národní identitu. Události celého uplynulého století provázejí slavnostní, dramatický i lyrický průběh opery. Střídají se naši vrcholní představitelé – president Edvard Beneš i nešťastná postava prezidenta Háchy. Sbor charakterizuje jednotlivá období kostýmy a pohybovými kreacemi. Ve Stadicích cvičí spolu s presidentem Masarykem sokolové na sletu, na jevišti zpívá kvartet Ženců ve slavnostních sokolských krojích. Přemysl je oblečený jako venkovský hospodář, Chrudoš se Štáhlavem mají společenské fraky.

    Velký model Národního divadla je dělitelný do pěti částí. Foto NdB

    Velký model Národního divadla je dělitelný do pěti částí – dvě věže s trigami, vstupní portál, zbývající části budovy jsou rozčleněny na dvě poloviny. Prezidentská lóže slouží jako reprezentativní prostředí pro Libuši i pro státníky, jejichž charakter se reakcemi na jednání postav v průběhu opery postupně odkrývá.

    Jediný z prezidentů, který je hoden vstoupit do přímého kontaktu s Tomášem Garriguem Masarykem, je Václav Havel. Vyměňují si své spisy a vsedě, opřeni o sebe zády, se do nich krátce začtou. Jiří Heřman nešetří sebe, své spolupracovníky ani diváky. Dramatický střet Chrudoše a Šťáhlava, nesvornosti ve vlastech českých nás všechny provázely a stále provázejí. Vznik republiky, druhá světová válka, nástup komunistů, sametová revoluce, střídání presidentů. Sebestředný Václav Klaus, současný prezident Zeman. Proč nám nepřipomenout, čím vším jsme si za těch sto let prošli a jak jsme se chovali. Za okupace kráčí v pozadí  hracího prostoru skupina občanů s napřaženými pravicemi.

    Vyměňují si své spisy a vsedě, opřeni o sebe zády, se do nich krátce začtou. Foto NdB

    A přece slyšíme v závěru ono povzbudivé Libušino proroctví, že český národ neskoná. Atmosféra se  pročistí, účinkující a diváci jedno jsou. Když zazní na konci opery naše hymna, obecenstvo se vztyčí k poctě. Jsme, alespoň na chvíli, svorni. Máme společný pocit sounáležitosti a vlastenectví. Dnes není doba, kdy (po konci druhé světové války) zazněla prorocká Libušina slova z úst majestátní Libuše Marie Podvalové a obecenstvo začalo spontánně zpívat československou hymnu. Nám hymnu musel orchestr zahrát, abychom si uvědomili, kam patříme. Žijeme-li v době, kdy nemůžeme být na představitele našeho státu hrdí, o to víc bychom měli usilovat o svornost, o čistotu myšlení, o oddanost své zemi a o solidaritu s těmi, kteří jsou slabí. Prožili jsme mnoho dobrého i zlého, naše historie i současnost je tragikomická. A právě to se Heřmanovi podařilo vtělit do jeho zpracování Libuše.

    Brněnský tým odvážně vytvořil dílo, které obohacuje Smetanovo oslavné dílo o dimenze, které mu přinesla následující desetiletí. Foto NdB

    Inscenace se na premiéře nedočkala jednoznačného přijetí. Není divu. Někteří diváci by politické divadlo nepřijali v žádné z jeho podob. Heřmanova Libuše politickým divadlem je. Brněnský tým odvážně vytvořil dílo, které mluví k současnosti a obohacuje Smetanovo oslavné dílo o dimenze, které mu přinesla následující desetiletí. Potkaly nás události, po nichž jsme potřebovali národní tableau jako jednoznačnou oslavu nebo povzbuzení do temných dob. Dnešní den žádá účtování po stu letech. A právě k němu Brňané svou Libuší obdivuhodně přispěli.

    Národní divadlo Brno – Bedřich Smetana: Libuše. Libreto Josef Wenzig, hudební nastudování, dirigent Robert Kružík, režie Jiří Heřman, scéna Tomáš Rusín, kostýmy Zuzana Štefunková-Rusínová, světelný design Daniel Tesař, dramaturgie Patricie Částková, sbormistr Pavel Koňárek, asistent režie Vojtěch Orenič, Otakar Blaha, asistent dirigenta Kostiantyn Tyshko, pohybová spolupráce Kateřina Nováčková. Osoby a obsazení: Libuše: Lucie Hájková j. h., Přemysl ze Stadic: Jiří Hájek j. h., Chrudoš od Otavy: Pavoľ Remenár j. h., Šťáhlav na Radbuze: Dušan Růžička, Lutobor: Jan Šťáva, Radovan: Roman Hoza, Krasava: Alžběta Poláčková j. h., Radmila: Václava Krejčí Housková, 1. žnec: Andrea Široká, 2. žnec: Daniela Straková-Šedrlová, 3. žnec: Jitka Klečanská, 4. žnec: Petr Levíček, T. G. Masaryk: Marek Pospíchal. Premiéra 7. září 2018, Brno Výstaviště v pavilonu P.

    ///

    Více na i-DN:

    Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 376)


    Komentáře k článku: Opera žije! (No. 4)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,